Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

1. Kapitola 1/2

9. července 2012 v 16:37 | Zoe Leah |  Cesta k srdci
Tak tu mám první část první kapitoly CKS, anotaci už jste si přečíst mohli, tak teď jdeme na samotnou kapitolu...



JEDNA 1/2


A je tu další pařba. Řekla bych... Lepší než ty ostatní, už jen proto že jsem se zase líbala s jiným klukem. Ne že bych byla nějaká běhna nebo tak, prostě jsem si nemohla pomoci.
Mým dnešním objektem zájmu byl Steve Jarisson. Nebylo nijak těžké upoutat jeho pozornost, stačilo párkrát zamrkat řasami, zavlnit se v rytmu hudby, potom past sklapla a už jsem mu seděla na klíně v křesle v přeplněné místnosti.
Zadýchaná jsem se od něj odtrhla a prohlédla si ho. Jo, on za to stál. Blonďaté vlasy měl dlouhé po bradu a pomrkával na mě andělsky modrýma očima. Hleděl na mě pohledem oddaného štěněte, chudák, o to víc ho bude bolet až mu zlomím srdce. Ale...Tohle je život, a v tom mém (obzvláště divokém a drzém) to takhle prostě chodí.
Já přece nemůžu za to že se do mě zabouchl. To je jeho chyba, jeho kolosální chyba.
Znovu jsem se přitiskla svými rty na ty jeho a při tom jsem detailně vnímala elektrické jiskry které mezi námi poletovaly.
Objal mě okolo pasu a přitáhl si mě blíž.
Cítila jsem jak mi jazykem pronikl do úst a líbá mě se stále větší intenzitou. Jestli to nechám zajít ještě dál tak se s ním možná i vyspím, a jelikož jsem byla celkem dost opilá, přišlo mi to jako senzační nápad. Co na tom že pro mě to bude poprvé? Stejně se toho chci už delší dobu zbavit.
Omotala jsem mu ruce okolo krku a neunikl mi jeho hladový pohled. Nestačila jsem se téměř nadechnout. Cítila jsem jen jeho ruce jak mi kloužou po odhalených zádech a... Violetiny ruce. Jenže ty mě nijak nelaskaly, ty mě tvrdě chytily za ramena a strhly z Stevových kolen.
"Co to sakra děláš?!" Napružila jsem se a bojovně pohlédla do jejích oříškově hnědých očí. "Přivádím tě k rozumu, jdeme."
Opáčila a chytila mě za ruku s úmyslem odtáhnout mě pryč.
"Já nikam nejdu Violet!" Vykřikla jsem a vysmekla se jí, přičemž jsem měla co dělat abych neskončila na zemi. Devět panáků tequily vám k tomu taky nijak nepomůže.
"Eve! Nepřišli jsme proto aby jsi se vyspala s prvním klukem který se na tebe usměje!" Vykřikla Violet a rozhodila rukama v zoufalém gestu.
"To je snad moje věc ne?!" Sykla jsem o něco více ostřeji než jsem zamýšlela. Na seznamu věcí které bych toužila udělat rozhodně není rozházet si to s mou nejlepší kamarádkou.
Mírně jsem se předklonila a chytila se za břicho.
Můj bože, asi budu zvracet...
"Jsi v pořádku?" Zeptala se mě Violet ustaraně. Nezmohla jsem se na pořádnou odpověď a tak jsem jen zvedla ruku se zdviženým palcem do vzduchu.
Zaslechla jsem odfrknutí, pokud v tom kraválu vůbec šlo něco slyšet. "To ti tak věřím, pojď, půjdeme pryč. Nestojí to tu za nic."
Nato si mou levačku přehodila přes rameno a už se prodírala davem. Někde za sebou jsem ale dřív než jsme stihly zmizet zaslechla zklamané, ale účastné: "Zavolej". Byl to Steve.
To si piš že jo, kvůli tobě budu mít kocovinu aspoň dva roky. Pomyslela jsem si a v duchu už viděla jak cupuju papírek se Stevovým číslem, které mi "nenápadně" strčil do kapsy u džínů.
Jakmile jsme se octly na chladné chodbě, udělalo se mi lépe než ve vydýchané místnosti.
Violet mě přitáhla až k pootevřenému oknu které ještě víc otevřela a posadila mě na lavičku pod něj.
Hned jak mě ovanul zimní vzduch, přestalo mi být špatně od žaludku a mohla jsem se konečně narovnat.
Violet stála přede mnou s rukama v bok. Tak trošku mi připomínala mojí mamku, a výraz v její tváři naznačoval mamčinu obvyklou náladu.
"Kriste pane Evelyn! Co sis jako myslela že tím dosáhneš?! Vždyť ten kluk ti pomalu rozepínal podprsenku!"
"Věř mi že právě s tím klukem, jsem chtěla dělat zajímavější věci než nechat na sebe ječet."
S rezignovaně svěšenými rameny ztěžka dosedla vedle mě. Taky se se mnou nerada hádala. "Vždyť já mám o tebe jenom strach Eve." Šeptla. Když jsem viděla jak zoufale se tváří, nedalo mi to a objala jsem ji okolo ramen. "Já vím."
Vděčně se na mě podívala a pak se usmála.
"Měly bychom jít spát, zítra je ta zkouška." Musela jsem jí dát za pravdu. Zítra nás čekala zkouška z tělocviku, nic na co bych byla připravená pokud se nevyspím.
Jak jsme kráčely ztichlou chodbou kde se ozývalo jen dunění z večírku který jsme před pár minutami opustily, odhodila si Violet z ramene loknu mahagonově hnědých vlasů a jakoby nic prohodila: "Víš...Ten Steve není zas tak špatný..." Musela jsem se kousat do rtu abych nevyprskla smíchy. Za prvé, protože jsem si byla jistá že tohle je jen Violetin pokus jak si mě usmířit a za druhé protože jsem odjakživa věděla že ho nesnáší.
"Nesnaž se zlato, víš moc dobře to co vím i já." Prchavě se usmála a pohled zabodla do země.
Potichu jsme se loudaly k mému pokoji, Violet ho měla po cestě.
U dveří jsme se rozloučily a já zaplula dovnitř.
Nejdřív jsem zašmátrala v kapse džínů a bez jediné výčitky svědomí hodila Stevovo číslo do koše. Shodila jsem ze sebe oblečení a zmizela v maličkaté koupelně.
Nevím jestli má škola tolik peněz na soukromé koupelny, ale zdá se že ano. Sice jsou úplně mrňavé, stěží se do nich vejde sprcha, umyvadlo a záchod, ale pořád je to lepší než veřejné umývárny.
Nechala jsem na sebe dopadnout spršku vody a rychle si umyla vlasy. Potom jsem na sebe znaveně hodila tílko a kalhoty od flanelového pyžama a narychlo mrkla do zrcadla.
Uviděla jsem tam odraz nějaké zombie. Ještě stále vlhké, černé dlouhé vlasy se mi přirozeně vlnily okolo obličeje, ale tím asi veškerá krása v tento moment končí.
Obvykle lesklé, mandlově zbarvené kočičí oči teď byly jako bez života, a pod nimi se mi znatelně rýsovaly temné kruhy. Dokonce to nevypadalo ani tak že jsem si rozmazala tužku na oči. Už tak dost bledá kůže teď byla mrtvolně bílá. Bože, vážně se potřebuju aspoň projednou pořádně vyspat.
Potom jsem opět zapadla do svého pokoje a vyčerpaně usnula už v letu do postele.

***

Ráno mě probralo hlasité zabušení na dveře.
Rozespale jsem si protřela oči a se zívnutím prohlásila že už jdu. Otevřela jsem dveře a překvapeně vyvalila oči když jsem za nimi spatřila svojí učitelku Banesovou.
"Paní profesorko...Já...Co se děje?"
Profesorka na mě pohlédla lítostivým pohledem. "Měla byste si začít balit slečno Shadeová, vypadá to že se stěhujete."
"Já...Prosím?"
"Bylo zjištěno že včerejší večírek na pokoji pana Richardse jste údajně zorganizovala vy a vaše kamarádka Violet Reesová. Pochopte, museli jsme o tom informovat vaše rodiče a rodiče slečny Reesové. Rozhodli že obě budete nadále studovat v nápravném zařízení Černý vrch v Barrow." Otevřela jsem pusu a vyvalila na ni oči.
"Aljaška?!" Vykřikla jsem tak že mě museli slyšet i studenti z nižšího kampusu.
Tohle na mě bylo moc, obzvlášť s mou těžkou kocovinou.
Položila jsem si studenou dlaň na čelo a posadila se prkenně na postel.
"No do hajzlu..." Bylo mi fuk že tady kleju před učitelkou. "Slečno Shadeová, laskavě se ovládejte. A navíc, to rozhodnutí učinili vaši rodiče, já do toho nemám co mluvit. Jsem tu jen abych vám to oznámila. Měla byste si začít balit. Teď hned."
Poslední větu obzvlášť zdůraznila. Jako by se bála že ji neposlechnu.
To...To musel být nějaký omyl. Nejhorší na tom bylo, že jsem věděla že tohle žádný omyl není.Vždyť bydlím míle, míle a míle daleko od Barrow v nějaký podělaný Aljašce. Ironií ovšem bylo že nedávno jsem měla o Barrow referát.
Je to děsná díra, mají tam sotva čtyři tisíce obyvatel. Bylo mi dobře tam kde jsem, v Oklahomě v Tulse. Ohromné město, teda alepoň na mé poměry. Musím si zatelefonovat, máma mi má co vysvětlovat.

***

No...Dopadlo to tak že o dva dny později jsem seděla v letadle, směr hlavní město Aljašky kde na mě potom čeká nějaký odvoz do Barrow.
Celou cestu letadlem jsem prospala nebo alespoň probděla.
Jakmile hlas pilota oznámil že budeme přistávat, abysme si zapnuli pásy, byla jsem živá jako nikdy. Pohlédla jsem z okénka na rušné letiště. Podívala jsem se s mírným úsměvem na Violet která seděla vedle mě. Alespoň že se naši rodiče rozhodli poslat nás tam obě. Jinak nevím jak bych to přežila. Povzbudivě se na mě usmála a stiskla mi ruku.
My dvě jsme byly kamarádky už od školky kdy jsme si vyměňovaly vypadlé mléčné zuby. Byla mojí oporou a já zase tou její. Jen těžko jsem si představovala jak se naše životy v dospělosti rozchází. Už jen když jsem na to myslela, měla jsem pocit jako by mi někdo amputoval nohu. Pamatuju si když jsme se na základce loučily se slzami v očích, a vědomím, že už se nikdy neuvidíme. A tadá! Nakonec se ukázalo že Violetini rodiče ji poslali na stejnou školu jako ti mí mě.
Když jsme se octly venku z letadla, bylo to jako by ze mě spadl kámen. Nesnášela jsem létání.
Bylo zařízené, že nás obě na Černý vrch odveze Violetin strýček Bradley. Naši rodiče se hodně přátelili, takže pro mě Violet byla něco jako sestra, protože jsem většinu času trávila na návštěvách se svými rodiči. A ty návštěvy byly čirou náhodou u rodiny Reesových.
Pohledem jsme vyhledaly jejího strýčka a pak už nastala jen dlouhá cesta na Černý vrch. Několikrát mě napadl šílený plán na to že uteču, ale nakonec jsem to zavrhla s tím, že bych tady nechala Violet samotnou.
Celou cestu nám Bradley pouštěl nějaký hitovky od Beatles, a když ho Violet požádala jestli by tam nemohl pustit něco jinýho, pustil Queeny.
Vzdaly jsme se pokusu o zlepšení nálady a rozmrzele čekaly na svůj osud v podobě obrovské, beztvaré budovy která připomínala spíš vězení.
Nakonec nás ten osud uvítal s otevřenou náručí.
Sbohem milovaná Tulso, sbohem zbožňované nákupní středisko, sbohem vražedně sexy kluci. Budete mi všichni chybět. Pomyslela jsem si a pohled na Violet mi napověděl že se jí v hlavě odehrává to samé. Nebylo to fér. My jsme sice navrhly, že bychom mohli oslavit poslední den před zkouškou, ale všechno to zorganizoval Eddie. To on by tu měl teď být místo nás. Ale...Minulost už nezměním. To je mé životní heslo.
Když jsme s Violet vstoupily do areálu nápravného zařízení, kterému jsem v duchu vymyslela přezdívku basa, zjistila jsem, že v tom, s čím jsem se loučila jako poslední, jsem se trochu nestrefila. Bylo tu spousta pěkných kluků. Někteří byli nejenom pěkní. A navíc vypadali jako uprchlí zločinci, což se mi na nich líbilo ještě víc. Zato holky byly...své. Téměř každá na kterou jsem se podívala měla nějaký piercing a vypadala jako punkerka. Punkerka na jehlovým podpatku.
No... Když jsem se nad tím zamyslela, celkem jsem sem zapadala. Má nejoblíbenější barva byla černá a fialová, na nehtech jsem měla oprýskaný černý lak, nejoblíbenější oblečení bylo vyzývavé a mohla jsem se pyšnit tajně udělaným tetováním na kříži, pečlivě vyvedený anděl s rozervanými křídly.
Violet na tom byla hůř. Zatímco já jsem žila alternativním rockem a černou barvou, ona zbožňovala soul a pop, a její nej barva byla světle lososová. Nikdy by si nenalakovala nehty jinou než oranžovou barvou už proto že jinou jí rodiče nedovolí a přírodně načervenalé vlasy si barvit už vůbec nesměla. Ostatně to já taky ne, moje černá hříva byla přírodní, a taky jsem na ni byla patřičně hrdá.
V instrukcích které stály v letáčcích, (mimochodem, ten svůj jsem rozcupovala hned jakmile mi ho rodiče poslali) bylo že se hned po příjezdu máme dostavit k řediteli Samuelsovi. Vzhledem k tomu že tu moc lidí nebylo, přibližně sto dvacet, se na nás všichni dívali dost nepřátelskými výrazy.
Jedna odbarvená holka, která na nás opravdu nepokrytě zírala si ode mě vysloužila mírné okřiknutí.
"Čum někam jinam, nejsme veřejná atrakce!" Vyštěkla jsem a objala Violet ochranitelsky kolem ramen. Měla jsem k ní holt ochranářský postoj, i když byla jen o půl roku mladší než já.
Pár okolostojících kteří byli v dostatečné vzdálenosti aby vše slyšeli, ale dost daleko abych se po nich neohnala pěstí, se ušklíbli, ale pokračovali v cestě bůhvíkam.
Sice jsem nebyla vyložený agresor, ale kdyby mě někdo napadl, určitě bych se dokázala ubránit, už proto že jsem chodila do kurzu sebeobrany.
Navíc i můj vzhled působil na většinu lidí co jsem je znala děsivě. Jeden kluk mi nědávno řekl že vypadám jako anděl pomsty. Vysloužil si za to ode mě vášnivý polibek, ale to je teď vedlejší.
Areál školy skutečně působil jako vězení pro kriminálníky. Na pletivu které sloužilo jako plot, byla vyvěšená cedule s nápisem: "POZOR, ELEKTRICKÉ NAPĚTÍ."
Všechny budovy kolem, a dokonce i kostel byly šedivé, a působily opravdu ponuře. Zaplula jsem s Violet do učební budovy a vydaly jsme se hledat ředitelnu. Po chvilce jsme narazily na ocelově šedé dveře s měděnou cedulkou. "Thomas Samuels."
Odhodlaně jsem zabušila na dveře a několik tíživých vteřin se nic neozvalo. Po chvilce jsem zaslechla zahloubané 'dále'.
Vstoupila jsem dovnitř a ředitel který zrovna rovnal papíry na pracovní stůl, vyletěl do vzduchu a některá lejstra která držel v rukou taky.
"Co-Co tu děláte?!" Vyjekl a zpoza kulatých brýlí si nás prohlížel. Na chvilku jsem zauvažovala jestli není mé černé tílko, černé džíny a vysoké boty s přezkami příliš...'pohoršující'. Vypadalo to ale že ředitel, malý mužík s bílými vlasy a bílým knírem v naškrobeném tvídovém obleku, sotva zaregistroval naše obličeje.
"Pozval jste nás přece dál." Namítla jsem nejistě a dívala se na něj s rozladěným výrazem.
"To že jsem udělal? Kdo jste?" Posunul si brýle na nose.
"Já jsem Evelyn Shadeová, tohle je Violet Reesová. Copak vás na nás neupozornili?" Podivila jsem se a šlehla nervózním pohledem po Violet která se tvářila stejně nechápavě jako já.
"Jistě jistě...SLYŠELY JSTE TO?!!!" Zařval najedou a já málem vyletěla z kůže. Violet vypadala podobně.
"Co?" Zeptala jsem se.
"Cože?" Opáčil a začal se přehrabovat v papírech.
"Tady jsou vaše dotazníky. Všechno pečlivě vyplňte. Do vyučování vám zbývají dvě hodiny. Věci už máte na pokojích, to zařídili vaši rodiče. Tady máte klíčky od pokoje a jejich číslo, za chvíli k vám přijdou průvodci aby vám ukázali školní pozemek."
Ufff, konečně se choval normálně. Přijala jsem klíčky a dotazníky které jsem skoro ihned upustila když najednou znovu zavřeštěl.
"CO TO BYLO?!!!"
Uvažovala jsem jaký by to mělo dopad na moje výsledky na konci školního roku kdybych mu vrazila pěstí až by mu spadly brýle.
"Dobře...Tak nashledanou." Pípla Violet která byla až doteď zticha. Chtěla jsem ještě něco říct, ale pohled do Violetiných očí mi jasně říkal že si přeje už jít na pokoj.
Proto jsem jen spěšně řekla nashledanou, i když jsem doufala v opak, a vypadla z kanceláře.
Skvěle, takže ředitel téhle školy trpí paranoiou, jak výmluvné.
Zamířily jsme ven z budovy a místo toho vyhledaly ubytovnu.
U recepce nás na určené místo nasměrovala milá paní a pak už jsem se s Violet jen objala, řekla jí že to nebude zas tak zlé a zapadla do pokoje.
Stejně ponurý jako celé tohle pochybné nápravní zařízení. Byly tu zakázané dokonce i mobily které jsme museli nechat u recepce. Tři hovory za týden mi přišly víc než kruté.
V pokoji byla jednoduchá komoda, pracovní stůl s kolečkovou židlí, rozvrzaná postel a vysoké zrcadlo připevněné na dveřích.
Když mi došlo že tady na mě žádná soukromá koupelna nečeká, málem jsem sebou sekla.
Uprostřed pokoje ležely ve sportovních taškách mé věci které mi sem nechali dopravit rodiče.
Alespoň si to tu trochu vyzdobím. Ale napřed mě čeká nějaká prohlídka školního areálu. Z tašky jsem vytáhla černou sportovní mikinu a vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku. Rty jsem si lehce přetřela průsvitným leskem a musela uznat že po kruzích pod očima nebylo ani stopy, vypadala jsem dokonale.
I když jsem vlastně nevěděla pro koho že se to šlechtím.
Ozvalo se lehké zaklepání na dveře. S úmysem otevřít jsem se vydala ke dveřím. Tak, a teď mě čeká nudná prohlídka s naprosto nudným, nezajímavým, ošklivým klukem s rovnátky a určitě taky...
Bylo to jako by mi někdo dal facku. Otevřela jsem dveře a okamžitě se do mě zabodly dvě neskutečně pronikavé, olivově zelené oči orámované černými řasami.
Kluk který se pravým bokem opíral o futra dveří nebyl ani nudný, ani nezajímavý, určitě neměl rovnátka a rozhodně a stoprocentně nebyl ošklivý.
Měl černé, schválně rozcuchané vlasy, vypracovanou postavu a mramorově bílou kůži. Vypracované tělo mu obepínalo černé tričko s krátkým rukávem a potrhané džíny. Na zápěstí se mu houpal stříbrný náramek a na několika prstech měl pár lesklých prstenů.
Když mě uviděl, okouzlujícím způsobem se usmál a nabídl mi rámě. "Bylo mi řečeno že mám jistou slečnu provést po areálu školy. Jste to vy?" Nemohla jsem si pomoct a vyprskla smíchy.
Po chvíli se ke mě přidal a spustil rámě zase dolů.
"Jsem Adrian, Adrian Night. A ty?" Když to říkal, sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Chtě nechtě jsem zrudla. A on si toho všiml.
"Je tu horko co?" Zeptal se s potutelným úsměvem.
"Já...Cože?" Naprosto jsem neměla ponětí o čem to mluvil, protože jsem byla hypnotizovaná pohledem jeho nádherných očí. "To nic. Jak se jmenuješ?" Musela jsem se přemáhat abych odtrhla oči od jeho vypracovaných paží. "Evelyn Shadeová. Ale pro kámoše Eve." Zhrozila jsem se toho že se tady právě pokouším flirtovat. Překvapeně, ale i potěšeně zdvihl obočí.
"Znáš mě sotva pět minut a už jsem kámoš?" Pak urychleně dodal: "Teda ne že bych proti tomu něco měl. Naopak." Svůdně se usmál a mě naskočila husí kůže.
Zatraceně! Nejsem tady ani hodinu a už s někým flirtuju! Kroť se Eve, kroť se.
"Tak jdeme?" Naznačil palcem směr východu pokoje.
"Jo. Jasně." Hodila jsem na sebe mikinu a nenápadně se prohlédla v zrcadle. Jemu to ovšem neuniklo, a mě pro změnu neunikl jeho šibalský úsměv.
Ti kluci jsou hrozní.
Teprve teď jsem si všimla že má v pravé ruce bundu a obléká si ji. Jakmile jsme vylezli z budovy, ovanul mě mrazivý vzduch a já zalitovala že jsem si na sebe nevzala něco silnějšího než sportovní mikinu. U nás v Tulse taková zima nebyla.
Bylo to tady jako na Sibiři. Školu za plotem obklopoval les, a nepochybně tam byla větší zima než tady. Rty mi modraly při pomyšlení že bychom se tam měli vydat, protože i les patřil ke školnímu pozemku. Byl tam nějaký starý pohanský hřbitov snad ze středověku nebo co, a nějaká učitelka je prý natolik šílená že tam se studenty chodí dělat nějaké výzkumy.
Jak jsme se po chodníku blížili ke kostelu, uklouzla jsem na námraze a málem sletěla na zem kdyby mě okolo pasu včas nezachytily čísi silné ruce.
Pomalu jsem otevřela oči a ztratila se v olivové zeleni. Na chvilku se svět smrskl jen na ty oči. Myslela jsem že se zastavil čas. Teprve teď jsem si uvědomila jak jsem u něj blízko, jeho dech jsem cítila na svých rtech... Potom mě postavil na nohy a opět se ode mě vzdálil. "Dávej pozor." Přísahala bych že v téhle chvíli mě neupozorňoval na námrazu na cestě.
Přistihla jsem ho jak lapá po dechu.
Zjevně jsem tu nebyla jediná kdo si té blízkosti všiml.
Když jsme bez další podobné 'nehody' bezpečně dopravili před kostel, pustil se do vypravování jeho historie. Vůbec jsem nevnímala, jen jsem se s jistým respektem dívala na kříž pověšený nad dřevěnou branou.
Když skončil museli jsme do lesa. Ubytovnu a školu mi představil už cestou ke kostelu. Jak jsem si myslela, byla tu daleko větší zima než v lesích v Tulse.
Když jsem zahlédla nejbližší pařez, bez zaváhání jsem si na něj sedla a protáhla jsem si nohy. Nevěděla jsem jak dlouho jsme už venku, ale než začne vyučování, chtěla jsem si ještě popovídat s Violet.
"Panebože ušetři mě toho..." Šeptla jsem si sama pro sebe když mi Adrian začal vykládat něco o historii toho lesa.
Po chvíli se na mě podíval a mrkl na mě. "Teď přijde to zábavnější, jde se na hřbitov."
Vyvalila jsem oči a málem se z pařezu zřítila do mokrého jehličí.
"Cože?" Široce se usmál. "Snad se nebojíš?" Otázal se mě s lehkým pobavením. "Jasně že ne, jde se." Zvedla jsem se z pařezu a oprášila si zadek.
Vedl mě lesem různými kličkami až jsme narazili na zarostlý hřbitov. Ze země vyčuhovaly náhrobní kameny a kříže porostlé mechem a lišejníky.
Začal něco vykládat o tom jak je ten hřbitov starý a tak dále. Mě ale upoutalo něco jiného. Asi pět metrů ode mě se tyčila kamenná, mohutná socha smrtky. Zahalená v kápi a v ruce držela kosu. Naprosto typický výjev, jenže v téhle soše bylo něco... zvráceného.
Z úvah mě vytrhl Adrianův hlas. "Měli bychom se vrátit, určitě si chceš ještě něco zařídit, mám pravdu?"
"Jo, to máš." Usmála jsem se. "Ale klidně se u mě kdykoliv zastav, bylo to fajn. Číslo pokoje znáš." Zatraceně! Tak sakra brzdi Eve! Okřikla jsem se. Proč tu s ním pro všechno na světě takhle nepokrytě flirtuju?! Když totiž vynechám že je Adrian nádherný, okouzlující, milý, přátelský, vřelý a šarmantní tak mi zbyde... nic. Už bych na něj měla přestat myslet.
Stejně jsem si to neodpustila a střelila po něm rychlým pohledem. Jako by to cítil, otočil hlavu a naše pohledy se střetly. Nedokázala jsem se od něj odtrhnout, nakonec ale zabodl pohled do země. Ne, toho si jen tak z hlavy nevyženu.
Zavedl mě až před pokoj, tam se mi uklonil a galantně mi políbil hřbet ruky.
Když se narovnal, koketně se usmál a šeptl: "Někdy se klidně i ty stav u mě. Pokoj sedmdesát pět. Měj se."
Když odcházel tak se lehce dotkl mého ramene a já na tom místě i přes látku cítila jako by mě spálil.
Tohle...Je ten nejvíc sexy a tajemný kluk jakýho jsem kdy potkala.
Zatřepala jsem hlavou abych vyhnala dotěrné myšlenky a radši zamířila k Violetině pokoji. Číslo mi sdělila jak jsme se loučily před mým pokojem.
Padesát jedna, padesát jedna, padesát jedna... Kde to může být? Konečně! Zaťukala jsem na dveře s příslušným číslem a po chvilce mi otevřela Violet. Stačil mi jediný pohled do jejího pokoje a už jsem jasně věděla že ona teda čas nemarnila.
Na stěnách už měla rozvěšené korálky a na jedné nástěnku s našimi fotkami a fotkami její rodiny. Na zemi ležel kulatý, žlutý kobereček který tajně propašovala ze svého pokoje v Tulse, deku a polštář měla povlečené zeleným prostěradlem a na pracovním stole jí ležel notebook a přípojové kabely.
Upřímně jsem se ani nechtěla dívat na to, jak má vybalené oblečení, při pomyšlení že mě to teprve čeká.
Pozvala mě dál a už se vyptávala.



Druhou část můžete očekávat zítra, zhruba ve stejnou dobu.
Vaše,
Zoe Leah.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 9. července 2012 v 23:02 | Reagovat

Tááákže... *promne si ruce a šibalsky se zaculí* Ne, nejsem zlá.
Musím smeknout! :-) Zaujal mě tvůj komentář na Vickyně blogu a tak jsem sem ze zajímavosti zašla. A MAMA MIA, další povídkář! Pustila jsem se do čtení a schváolně se zkoušela soustředit na chyby, protože jsem se dočetla, že hledáš betu. Popravdě, nejvíc chyb máš akorát v čárkách a dělení odstavců. Zbytečné věty jsem tam nenašla.
Ale teď k příběhu... mým uměním je psát dlouhé komentáře, tak se hezky usaď a zvykej si na psychopata (já), který ti to tady bude okupovat :-D
K příběhu nemám nic moc co říct. Skvěle plyne, nepopisuješ zbytečné věci, máš neuvěřitelnou slovní zásobu! (druhá poklona). Ta je podle mě tvou největší zbraní.
No, zásoba sexy chalanů je, takže já si zatím nemám na co stěžovat. Samotná postava Eve je originální a líbí se mi. I Violet, protože to jsou takov= dva skvělé protiklady.
Jakmile zaznělo jméno Adrien Night, napadly mě dvě věci. Škola noci a pak Vampýrská akademie. Ani proti jedné knize nic nemám, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se příběh odvíjel tímto směrem. Což mi taky vůbec nevadí, protože já upíry ráda. Aůe třeba mě mile překvapíš a půjde o úplně něco jiného... :-)
Kapitoly jsou dlouhé, což je dobře. Nemám ráda kapitoly dlouhé na deset řádků, TOHLE je teprve kus povídky, které lze nazývat kapitola.
Jak jsem psala... máš neuvěřitelnou slovní zásobu. Jediné, co čtení trochu rušilo byly chybějící čárky, a pak bych doporučila každou novou přímou řeč psát na jiný řádek. Člověk se pak lépe orientuje a je to mnohem přehlednější.
Takže dávám pět bpdů z pěti! :-)
Moc se těším na další díl, měj se pěkně, zase se tu objevím, mě už se nezbavíš! :-D

2 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 10. července 2012 v 9:39 | Reagovat

Páni! Takhle dlouhý komentář jsem za celou svou blogovou minulost neměla! Jsem moc ráda že se ti povídka líbí, ani jsem netušila že to bude někdo číst, natož aby se to někomu líbilo! :D Jinak, kvůli těmhle chybám hledám korektorku, a jsem moc ráda že ty ses mi přihlásila. :-) Tak určitě čti dál, a jen prozradím malé tajemství: Myslím že tahle povídka s upíry nebude mít nic společného, ale ještě se uvidí. :-D

3 Erin Erin | E-mail | Web | 10. července 2012 v 13:19 | Reagovat

[2]: Ne? :-D Tak to si zvykej, páč ode mě moc jiných nečekej. To jen v případě, že mám hodně špatnou náladu, nebo jsem líná :-)
Ne? Nechám se překvapit.

4 Vicky Vicky | Web | 10. července 2012 v 14:14 | Reagovat

Tak jsem se pustila i do tve povidky!! A jednoduse prenadherne!!! Pises fakt krasne a sice uz jsem cetla hodne, HODNE knih ktere zacinaji tak, ze nejaka holka prestoupi na novou skolu, ale to mi vubec nebrani v tom abych pojkracovala :D naopak moc se mi zacatek libil :-) a dost me zaujala ta smrtka, rekla bych ze i tahle skola ma sve temne tajemstvi, ze? :-D takze tolik slov ode me, tve dalsi nadsene ctenarky :-D

5 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 10. července 2012 v 14:23 | Reagovat

[3]:  Tak dobře, beru na vědomí! :D

[4]:  Strašně děkuju, mám radost že se ti to líbí. :D A ano, i tahle škola má své temné tajemství. :-)

6 Erwiel Erwiel | 25. července 2012 v 23:55 | Reagovat

Ahoj Zoe. Já si to sice dneska číst nebudu, ale můžeš se mnou počítat. budu si tuhle povídku číst. :-D

7 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 19:44 | Reagovat

Vážně super! Líbí se mi tenhle způsob psaní a jsem fakticky ráda, že jsem na tvůj blog narazila! :-D Líbí se mi obě hlavní postavy a nepohrdnu ani těmi vedlejšími... Když jsi začala s tím hřbitovem napadla mě kniha "Pád", kterou zrovna nemusím, ale o vteřinu později jsem si oddechla, protože to tvoje tak vůbec nezní :-D Jenom mě malinko štve jaká je ta Eve. Nemám ráda takový holky, které se líbají s každým na potkání, ale pak si to u mě docela vyžehlila, když se tak trochu zastala Violet... Takže co vytknout?............ Promiň nic nemám! ;-)  :-D  O_O

8 Erwiel Erwiel | E-mail | Web | 14. srpna 2012 v 10:25 | Reagovat

Ahoj, tahle kaitola je fakt úžasná, nijak jinak to prostě říct nejde. :-D

9 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 21:39 | Reagovat

No pániii.. tak tohle byla bombastická kapitola.. Jako vzala jsem jí jedním dechem aještě ted rzdýchávám šok.. a ten Adrien páni. no hned jdu na další:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.