Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

1. Kapitola 2/2

10. července 2012 v 16:25 | Zoe Leah |  Cesta k srdci
Tak, slibovaná druhá část je tady a já moc doufám že se zatím líbí. Pište komentíky a nějak si to přeberte. Za případné chyby v textu se omlouvám.
Vaše,
Zoe Leah.



JEDNA 2/2


Pozvala mě dál a už se vyptávala.
"Tak, jaká byla prohlídka?" Zeptala se s mírně zklamaným výrazem z něhož jsem vyčetla že ta její nebyla zrovna nejlepší.
"Jo, bylo to fajn. Věřila bys že teď o týhle base vím skoro všechno?" Plaše se usmála, ale potom svůj dotaz upřesnila.
"Myslím jaký byl tvůj průvodce?" Protáhla jsem obličej abych odpověď oddálila. Byla to sice moje nejlepší kamarádka, ale o Adrianovi jsem se jí zmiňovat nechtěla. Chtěla jsem...aby to bylo takové moje malé tajemství. Proto jsem jí odpověděla vyhýbavě. "Jo, byl celkem fajn, a co ty?" Zatvařila se ještě víc zklamaně než předtím. "Ani se neptej, poslali mi nemehlo co se ani nestihlo představit, a málem se zabilo na námraze venku."
Soucitně jsem kamarádku poplácala po rameni. No, vypadá to že jsem měla větší štěstí než ona. Protože Adrian je... kus.
Podívala jsem se na červené hodinky na zápěstí. Za půl hodiny začíná první hodina v tomhle pekle, a jediný koho tady známe je Adrian a 'nemehlo'. To vážně dokáže povzbudit. Učebnice a sešity jsme měly vyfasovat od učitelů na každé hodině.
"Měly bychom vyrazit." Poznamenala jsem a významně pohlédla na Violet. Ta jen přikývla a vytáhla svůj letáček. Všechny hodiny jsme měly naštěstí společné. První hodina, matematika. Učebna číslo tři. Skvěle, hned prví hodinu máme můj nejméně oblíbený předmět.Vždycky jsem vyfasovala psychopatickou učitelku. Zajímalo by mě jestli mám tu hodinu i s Adrianem. Nesnáším svoje hormony.
Vydaly jsme se podle plánku školy a brzy dorazily do třídy. Byla jsem zvyklá že u nás ve škole než začala hodina dělali kluci blbiny, házeli po sobě zmuchlané papírky a houbou na tabuli, ale tady většina lidí posedávala v lavicích, hleděla do prázdna a ostatní stáli u okna a dokuřovali cigarety.
Tohle rozhodně není jako má stará škola. Kdyby aspoň pili alkohol, to bych se k nim klidně přidala. Jakmile jsem uviděla volnou lavici, strčila jsem do ní Violet a sedla si vedle ní.
Jediné co jsem měla, byl kroužkový sešit s černými deskami s obrázkem červené lebky a černý penál s nápisem mé oblíbené hudební skupiny.
Lidi tady určitě byli zvyklí dělat potíže, a ještě víc zvyklí se z nich dostávat. Violet byla jasně vyplašená. Nikoho tu neznala, a ani v Tulse neznala nikoho koho by mohla považovat za punkera. Protože já teda punkerka rozhodně nejsem, jen mám osobitý styl. "Čau kočko, ty jsi tady určitě nová co? Tebe bych si totiž určitě už dřív všiml." Ozvalo se vedle Violet.
O její lavici se opřel nějakej kluk s hlavou oholenou dohola a napraný v bílém tílku. Slizák. Měl sice svaly, ale to neznamená že bych ho nepřeprala, právě naopak. Takovýhle kluci si toho o sobě totiž moc myslí. Violet se zabořila hlouběji do lavice a neodpovídala. Bála se. To jsem na ní za ta léta už poznala. Tady musím zakročit, a kašlu na první dojem.
Zvedla jsem se ze svého místa a poklepala hnusákovi na rameno. S otráveným výrazem se na mě otočil. Byl asi o půl hlavy vyšší než já, ale to mi bylo jedno. Když si mě prohlídl, vypadal jako by ho něco zaujalo. "No hele, tady je další kočička. Copak chceš?" Idiot. Dala jsem si ruce v bok a stručně mu vyložila co se stane pokud nedá Violet pokoj. "Tak hele, necháš ji být, protože jestli ne tak..."
"Tak co?" Výsměšně se ušklíbl. Teď jsem si uvědomila že na nás všichni civí. Přehnaně sladce jsem se na něj usmála a přejela mu černě nalakovaným nehtem po tváři. " Protože jestli ne, tak ti budu nucena upravit fasádu. A to bys přece nechtěl, nebo jo?" S nasupeným výrazem mi chytil zápěstí. Bojovně jsem mu pohlédla do očí. "Pracky pryč šmejde." Sykla jsem dost nahlas na to, aby to slyšel. Ušklíbl se a levé zápěstí mi stiskl silněji, navíc se ke mě naklonil jako by mě chtěl políbit.
Tak to teda ne!!! Rozmáchla jsem se pravou rukou a dala mu pěstí pod čelist. Nebylo to dost silné na to aby mu to tu čelist vyhodilo, ale dost silné aby mi pustil ruku.
O krok couvl a potom se mu v očích vztekle zablesklo. "Ty děvko!" Zařval a už se napřahoval že mi dá facku. Já se ho nebála, jestli se chce rvát, má to mít... "To by stačilo ne?! Nikdo ti neřekl že holky se nemlátí Milesi?!" Vyštěkl známý hlas a přede mě se jako hrdina postavil Adrian. "Uhni Nighte! Do toho ti nic není!" Zařval kluk kterého Adrian oslovil Miles a napřahovaná ruka mu klesla podél těla. "Vypadni!" Ostře sykl Adrian, a Miles k mému šoku skutečně vypadl.
Adrian se ke mě otočil čelem a starostlivě se zeptal: "Jsi v pořádku?" Dojalo mě jaké si o mě dělal starosti, zvlášť když jsem ho skoro neznala. Neznatelně jsem přikývla. "Jo, jsem v pohodě." Neodpovídal, ale pohled mu padl na moje fialovějící zápěstí. Hořce se usmál. "To bych neřekl."Beze slova si přitáhl mé levé zápěstí ke rtům a zlehka ho políbil. Jakmile se jeho rty dotkly mé kůže, bylo to jako by mi někdo do těla pustil tisíc voltů. Přála jsem si aby tenhle okamžik trval navždycky. Ale netrval. Po chviličce se odtáhl. "Buď opatrná." Pronesl tajemně a vydal se do svojí lavice. Okouzleně jsem za ním zírala. Ten kluk je splněný sen. Míhalo se mi hlavou. Violet na mě vděčně pohlédla ale potom se zeptala na to co jsem se jí snažila ani nevím proč utajit. "Kdo to byl?" Na tváři jí hrál potutelný úsměv. "Nikdo." Odpověděla jsem jí možná až příliš rychle protože si mě změřila podezřívavým pohledem.
Naštěstí mě od dalších otázek zachránilo zvonění. Jenže její pohled mi jasně říkal že to vyptávání ještě zdaleka neskončilo.
Do třídy nakráčela učitelka ve volné mikině, plátěných kalhotech a modrých converskách. Plavé vlasy měla krátké, a rozčepýřené na všechny strany. Připadala mi trochu roztržitá.
Myslím že se jmenovala Woothová.
"Tak třído, ráda bych vám představila vaše dvě nové spolužačky. Slečna Violet Reesová, a slečna Evelyn Shadeová k nám přestoupily ze střední školy Michaela Sparkse. Prosím abyste je mezi sebe přijali s úctou. Já teď požádám obě slečny aby si ke mě přišly pro učebnice a sešity." S těmito slovy se zase posadila na svou židli za katedrou a něco si zapisovala do třídnice.
Poslušně jsme se zvedly ze židlí a zamířily ke katedře kde jsme vyfasovaly pomůcky a zase se vrátily do lavic.
Téměř celou, úmorně nudnou hodinu jsem na sobě cítila Adrianův pohled. Připadala jsem si jako pod drobnohledem, jako kdyby zkoumal každý můj pohyb, každé odhrnutí pramenu vlasu a každý tah propiskou. Když jsem se náhodou střetla s jeho pohledem, vždycky se usmál.
Dobře...Zbývá ještě sedm hodin, a já později zjistila že jen jednu nemám s ním.

***

Oběd. Kdysi to byla má nejoblíbenější doba dne. U oběda jsme se v naší staré školy vždycky smáli, a kluci používali lžíce jako katapulty a ostatní pak byli zaházeni salátem. Jo, to byly časy. Ale tahle jídelna působila stejně ponuře (pokud ne ještě víc) jako zbytek školy. Violet se rozhlédla kolem, a já měla v tu chvíli nutkání jí odsud vzít pryč a utéct někam hodně, hodně daleko.
Pomalu jsme se couraly k pultu a já se rozhlížela kolem. Adriana jsem nikde neviděla. Taková škoda... Prázdný stůl už jsem měla vyhlídnutý.
Jakmile jsem si od kuchařky vzala mísu se salátem s kuřecím masem a kelímek obyčejné vody kterou jsem si sama vybrala, zamířila jsem k tomu stolu. Byl to vlastně takový malý zázrak, vzhledem k tomu že skoro celá jídelna byla přeplněná. Za chvilku ke mě dosedla Violet. K obědu si vzala ledový salát a zelené jablko, k pití měla ledový čaj. Violet by totiž nikdy nepozřela maso, byla vegetariánka. Zato já byla typický masožravec, a nevadilo mi to ani když mi kamarádka otloukala o hlavu že se podílím na vraždě zvířat. Což ostatně nebyla žádná pravda, copak já ty zvířata vraždím?
"Tak co na to říkáš?" Šťouchla jsem do ní loktem. Zatvářila se zaskočeně. "Ty se usmíváš? Vždyť je to peklo!" Rozohnila se, ale pak se zarazila. "Že ty se usmíváš kvůli tomu koho-jméno-mi-nechceš-říct?" Málem jsem se udusila hráškem. "C-Cože?"
Vítězoslavně se na mě podívala. "Já věděla že ho znáš! Tak povídej, kdo je to?" Rezignovaně jsem svěsila ramena, proč mě musí mít proboha takhle strašně prokouklou?
"Fajn, znám ho. Jmenuje se Adrian Night a... Myslím že toho ostatního jsi si všimla sama." Zatvářila se nadšeně. "Tím ostatním myslíš že je neuvěřitelně sexy a nejspíš by za tebe položil život? Jo...Toho jsem si stačila všimnout." Bouchla jsem ji do ramene. "Přestaň, někdo tě uslyší." Sykla jsem a rozhlédla se kolem. Naštěstí se nikdo netvářil že by ho náš rozhovor zajímal. "Vždyť se k tobě hodí, tak jaký přestaň?"
"Prostě...přestaň. Pojďme se bavit třeba o algebře, to je fuk."
Pochybovačně se na mě zadívala a potom málem vyprskla smíchy. "Vždyť algebru nenávidíš! Nedělej ze mě pitomce Eve, ty ses do něj zabouchla!" Podívala jsem se na ni jako by byla ten největší idiot na světě. Potom jsem se k ní naklonila. "Víš ty co, zkus poznat nějakýho kluka, a potom se do něj během dne zabouchnout. Nejde to, věř mi. Je to jen kamarád."
"Jasně, a kamarádi si normálně líbají ruce jo?"
Založila jsem si ruce na prsou. "Tohle nemá cenu. Tak fajn, bude ti stačit když ti řeknu že je neskutečně sexy, je to kus, strašně se mi líbí a asi jsem se do něj zamilovala?!" Vyštěkla jsem, ale hned nato mě zamrazilo když jsem zaslechla hedvábný hlas. "Ale ne, už mám konkurenci? Někdo koho znám?" Adrian. Kruci!
Podívala jsem se na Violet takovým tím pohledem proč-jsi-mi-to-neřekla. Upřímně, Violet vypadala že každou chvíli bouchne špatně potlačovaným smíchem. Ignorovala jsem ji, nasadila jsem milý úsměv a otočila se na Adriana. Zabodl do mě pohled svých olivově zelených očí a já měla pocit že taju. No tak Eve! Tohle s tebou nemůže udělat žádný kluk. Maximálně horká čokoláda! "Máte tady jedno volné místo?" Zeptal se s psíma očima což bylo celkem směšné, protože u našeho stolu byly volné ještě dvě židle.
"Pro tebe vždycky." Jakmile jsem zaregistrovala ten koketní podtón s jakým jsem to řekla, rychle jsem dodala: "To je za tu záchranu před fackou." Jeho úsměv se ještě rozšířil, protože poznal že se snažím zakrývat rozpaky z toho že tady flirtuju. Ten kluk byl opravdu mimořádně vnímavý, že dokázal takhle snadno odhalit něco, co jsem se tak úpěnlivě snažila skrýt.
Posadil se přede mě, udivilo mě že si k obědu vzal jen zelené jablko a perlivou vodu.
Objala jsem Violet kolem ramen. "Dovol mi abych ti představila svoji nejlepší kamarádku Violet, i když jsi její jméno nejspíš slyšel ve třídě. Violet, tohle je Adrian."
Potřásli si rukama a Adrian jakoby nic prohodil: "Připomínáš mi mojí mladší sestru." Málem jsem vybuchla smíchy a Violet mě zpražila přísným pohledem.
"Tak fajn lidi, já se pakuju, musím se jít nudit na pokoj." Oznámila jsem jim a užuž se zvedala od stolu když mě Adrian ještě zarazil. "Jestli nemáš co dělat, tak vím o dobrým místě kam tě vytáhnout. Teda pokud ti to nevadí." V očích se mu blýsklo.
Tázavě jsem pohlédla na Violet. Povzbudivě se na mě usmála.
"Tak jo, bude to fajn." Vykouzlila jsem pro něj jeden ze svých nejvíc okouzlujících úsměvů. Potom jsem ještě dodala:
" Vyzvedni mě v půl šestý, mám ještě nějaký povinnosti." Přikývl a věnoval mi poslední pronikavý pohled než se začal bavit s Violet. Vydala jsem se k odkládacímu pultu a už teď se těšila na večer strávený s Adrianem.

***

Celý zbytek dne jsem strávila rozhodováním, co si vezmu na sebe. Ani jsem nevěděla kam mě hodlá vzít, tím těžší byl výběr vhodného oblečení. Těžko si můžu vzít šaty nebo sukni, už kvůli tomu jaká je venku kosa, a když by mě chtěl vytáhnout někam za sportem vypadalo by to dost blbě. Zároveň si ale nemůžu vzít své oblíbené potrhané džíny s řetízky a sponami, jestli mě chce vzít mezi lidi. Nakonec jsem se rozhodla pro tmavě modré, potrhané džíny, (samozřejmně bez řetízků a spon) tmavě červený top odhalující záda a černý kabát. Na krk jsem si připnula řetízek s přívěskem víly s červenými křídly a dala se do líčení a česání. Nanesla jsem jen trošku řasenky, černé tužky na oči a průsvitný lesk na rty. Vlasy jsem si česala déle než obvykle, a nechala je jednoduše rozpuštěné. Potom jsem si asi půl hodiny četla knížku, než dorazil. Když jsem uslyšela zaťukání na dveře, srdce mi (nechápu proč) vyletělo pomalu až do krku. Eve, uklidni se. Je to naprosto cizí kluk, může tady být klidně i za vraždu! Neměla by ses kvůli němu cítit takhle. Slyšelas?! Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a šla otevřít s lehkým úsměvem na tváři. Když jsem ho uviděla, cítila jsem jako by mi v břiše něco poletovalo.
Na sobě měl přes černou mikinu černou motorkářskou bundu. Strašně mu to slušelo, a ty jeho oči... Zatraceně, něco jsem ti řekla Eve! Když mě zaregistroval, ohromeně zamrkal a pak ze sebe jen vyrazi: "Páni... Sluší ti to" Sklopila jsem pohled. "Díky." Zřejmně vycítil moje rozpaky, a tak se zeptal :"Půjdeme?" Usmála jsem se a tentokrát nedočkavě odpověděla: "Jasně. A kam že to vlastně jdeme?" Záhadně se usmál. "To je tajemství." To mě chce takhle napínat? "No tak, řekni mi to..." Naoko nazlobeně si dal ruce v bok. "Kdybych ti to řekl, už by to nebylo tajemství. Takže zavři oči." Tohle bylo trošku moc, ne? "Cože? Co když do něčeho, nebo někoho nabourám?" Usmál se tak, že to hned vypadalo že má nějaké postranní úmysly. "Tak se mě chyť za ruku, já tě povedu." Asi jsem neměla moc na výběr, a tak jsem chytila jeho ledovou dlaň a nechala poctivě zavřené oči. Vedl mě neomylně chodbou a pořád se ujišťoval jestli se nekoukám.
Nakonec jsem zaslechla cvaknutí dveří a zastavili jsme se. Postrčil mě do nějaké místnosti a potom mě vybídl abych otevřela oči. Byla jsem v Adrianově pokoji. Na zemi stál malý stoleček a u něj naprosti sobě ležely dva polštáře. Na stolku ležely dva talíře s jídlem a sklenice s červeným vínem, uprostřed vysoká svíčka. To bylo...kouzelné. Sice by mě zajímalo kde to všechno sehnal, ale bylo to kouzelné. "Panebože..." Zašeptala jsem a prohlížela si to. Bylo to strašně romantické. Vlastně to nebylo nijak výjmečné, ale tohle pro mě nikdy žádný kluk neudělal. A že jsem jich měla požehnaně. A teď to pro mě bylo jako osmý div světa. Nikomu na mě dost nezáleželo aby něco takového uspořádal. "Jsi v pořádku?" Zeptal se starostlivě Adrian a levou ruku mi položil na mé pravé rameno. Otočila jsem se k němu a bez rozmyšlení mu padla kolem krku. Chvilku nereagoval, jako by byl na nejvyšší míru zaskočený. Zabořila jsem mu tvář do ramene a vstřebávala jeho blízkost, která mě teď zasáhla s takovou silou až mě to samotnou překvapilo. Nakonec mi obtočil ruce kolem pasu a přitáhl si mě blíž, pokud to vůbec blíž šlo. "Děkuju." Hlesla jsem a pomalu jsem se od něj odtáhla, ačkoliv jsem při tom musela přemáhat sama sebe. Jako by v sobě měl nějaký magnet nebo co, bylo to hrozně divné. Pokynul mi abych se posadila na jeden z polštářků a sám si sedl naproti mě. "Dobrou chuť." Popřál mi. Poděkovala jsem a teprve teď zaregistrovala co je vlastně na talířích. Špagety s masovou omáčkou. Bylo to normální jídlo, ale oproti zdejší jídelně to bylo jako poklad. Večeře proběhla v klidu, a když jsem vypila sklenici vína, připadala jsem si taková...veselejší. Koho by alkohol nerozveselil že? Když se potom Adrian začal zvedat, a řekl že mi chce ukázat ještě něco, vůbec jsem se nebránila. Co lepšího na světě je, než být ve společnosti milého a sexy kluka? Pořád mi ale nějak nešlo na mozek proč se o mě takhle moc zajímá, vždyť se neznáme ani celý jeden den. Sotva pár hodin. A už jsem s ním byla na prohlídce školního areálu, usmívala se na něj ve třídě, (a abych nezapomněla on mi ten úsměv vracel) teď jsem s ním byla na romantické večeři a ještě mě čeká nějaké překvapení. Ale povzbuzená alkoholem jsem se opravdu těšila.
Oblékla jsem si kabát a zjistila že vyrážíme ven. Do lesa. Rozhodla jsem se ale že mu budu věřit, a šla v jeho patách hlouběji a hlouběji do lesa. Minuli jsme hřbitov a zastavili se na takovém kopci, kde nestál žádný strom. Bylo to tu skoro magické, a vyvolávalo to tam ve mě respekt. Na kopci rostly žluté květiny, které jsem nikdy předtím neviděla. Ale co bylo nejvíc zvláštní, ty květiny rostly v přesném kruhu. Tvořily dokonalou obruč, a Adrian mě zavedl přímo doprostřed toho kruhu. Když jsem tam vstoupila, měla jsem pocit jako by ze mě spadly všechny starosti světa. Posadil se do namrzlé trávy, a já (ačkoli jsem nechtěla nastydnout) jsem následovala jeho příkladu. Bylo zvláštní že v těchto místech tráva tak ledová nebyla. Dál jsem si toho nevšímala a namísto toho, obrátila pozornost k tomu co mi ukazoval Adrian. Na otevřeném obzoru zapadalo slunce. Bylo to to nejnádhernější co jsem kdy viděla (s vyjímkou Adriana ovšem). Karmínová záře zalévala všechno v jejím dosahu a les vypadal jako by se koupal v krvi. Navzdory zimě mi teď bylo parádní horko, už jen z toho že tenhle výjev sleduju právě s Adrianem. Díky tomu že slunce zapadalo, mohla jsem se do něj pořádně podívat. Nikdy mě nenapadlo sledovat západ nebo východ slunce, připadalo mi to otřepané, ale teď jsem své názory chtě nechtě změnit musela. Možná že to bylo otřepané, ale příšerně romantické.
Nenápadně jsem se podívala na Adriana sedícího vedle mě, a když jsem zjistila že si prohlíží můj profil, zrudla jsem a začala se opět věnovat slunci. "Ty jsi ta nejzvláštnější holka jakou znám." Poznamenal jakoby nic, a já se upřímně podivila. Myslela jsem si že jsem nebezpečná, tvrdohlavá a mnoho dalšího, ale rozhodně ne že jsem zvláštní. Nějak jsem nevěděla co na to říct.
Ale myslím že můj pohled říkal všechno. Najednou se ke mě pomalu naklonil a díval se mi zpříma do očí. Bezděky jsem pootevřela ústa. Nakláněl se blíž, a blíž, a blíž, už jsem téměř cítila jeho dech na svých rtech a... Rychle vyskočil a udělal dva kroky zpátky. Byla jsem jako omámená. Jako kdyby mě někdo nadopoval tou nejsladší drogou a potom mi nechtěl dát další dávku. Zatřepala jsem hlavou, která mě teď neskutečně třeštila a promnula si spánky. Nemohla jsem dát dohromady souvislou myšlenku. Vypadalo to že Adrian je na tom stejně. Stál v mírném předklonu a zběsile oddechoval, jako by právě uběhl maraton. "Zatraceně!" Sykl vzápětí tlumeně. Nechápavě, a trochu i ublíženě jsem se zeptala :"Co?" Opět se narovnal, ale dech se mu zdaleka nezklidnil. "Já...Měla by ses ode mě držet dál. My se nemůžeme kamarádit." Když si pořádně prohlédl výraz v mém obličeji tak rychle dodal: "Ani nic víc." Tak tohle bylo horší než kdyby mi dal facku.Vždyť celý den se ke mě choval mile, a byl ochotný mě i chránit! Dokonce mě vzal na romantickou večeři k němu na pokoj a pak se mnou pozoroval západ slunce, jak teda teď proboha může říct něco takového?! Navíc i jeho výraz prozrazoval že teď odporuje sám sobě, chtěl se mnou kamarádit, možná i něco víc, ale něco mu to prostě nedovolovalo.
"Já nechápu..." Hlesla jsem a ve skutečnosti jsem nechápala spíš samu sebe. Tohle odmítnutí přece nebylo mé první, tak proč to tolik bolí? Příliš mnoho otázek, a žádná odpověď Eve. Bezradně jsem sklopila pohled. "Já-Já už musím jít. Promiň." Okamžitě jsem zvedla hlavu, ale jediné co jsem viděla bylo prázdné místo kde Adrian před chvílí stál. Co se stalo? Ani ne před pěti minutami tady stál a mluvil se mnou! A teď... byl fuč. Nechápavě jsem se zvedla a rozhlédla se kolem. "Adriane!" Zvolala jsem ale odpověděla mi jen ozvěna mého hlasu. Odmítnutí sice bolelo, ale pořád mi bylo nějak podezřele dobře. Tíha celého dne na mě dopadla když jsem vystoupila z květinového kruhu. Všechny ty pocity na mě dopadly s takovou silou že jsem poklesla v kolenou a hlava která už tak dost bolela, teď přímo třeštěla. Před očima se mi zatmělo a na chvíli se mi zdálo že teď umřu. Co to sakra bylo?! Klopýtavým krokem jsem se vydala k ubytovně. Situaci mi neusnadňovala ani tma, která teď vládla všude. Někde v dálce zahoukala sova. Nechtěla jsem si to přiznat ale dost jsem se bála. Violet mi slíbila že mi celý den ani nezavolá, nechtěla mě rušit při našem "rande". Kdyby jen tušila jak to "rande" dopadlo. Pomyslela jsem si hořce a hlava mi konečně alespoň trošku přestala třeštit.
Najednou jsem se zarazila a podívala se na hodinky. Bylo po deváté hodině. Zatraceně! Měla jsem si víc uvědomovat čas. Vrátnice byla otevřená jen do půl deváté. Jak se teď asi dostanu dovnitř mi nikdo říct nechce co?! Budu to muset nějakým způsobem obejít.
Když jsem došla až před ubytovnu, moje obavy se potvrdily.
Brána na ubytovnu byla zavřená, i když ne zamčená., a vrátný seděl na židli v prosklené místnosti a obezřetně se rozhlížel kolem, i když bylo jasné že je už taky unavený.
Z tohohle už se nedostanu, musím ho požádat aby mi otevřel, ale když to udělám tak..."Psst!" Sykl nějaký hlas za mnou.
Opatrně jsem se otočila a uviděla nějakého kluka. Usmíval se na mě jako by měl něco za lubem. Vůbec se mi to nelíbilo. Měl krátké, tmavě hnědé rozcuchané vlasy a hnědé jiskřivé oči.
A taky pěkný, upřímný úsměv.
"Kdo jsi?" Zeptal se mě šeptem. "Eve, Eve Shadeová. A ty?" Frajersky na mě mrkl, jako by mě měl ohromit. "Rich Gregory." Navzdory své zklamané náladě jsem se na něj usmála. "Taky porušuješ pravidla zákazu vycházení?" Dotčeně pozvedl obočí. "No dovol! Já jsem to jen kvůli zcela nevinnému důvodu nestihl." Upřímně jsem ani nechtěla vědět co to podle něj nevinný důvod je. Hlavně proto že mé důvody nevinné nebyly, musela jsem si vyrazit s jistým klukem na večeři a potom s ním pozorovat západ slunce, než mu došlo že se se mnou nechce kamarádit. Já ti to říkala Eve, mělas mě poslechnout. Ale ty si vždycky meleš jen to svoje... Zatřepala jsem hlavou. "Jak se chceš dostat dovnitř? Vypadá to že je to celkem dost hlídaný." Ukázala jsem za sebe palcem abych ho upozornila na bedlivě hlídajícího vrátného. Podíval se na mě uznalým pohledem jako bych právě řekla něco světoborného. "Výborně! Až tak nevšímavá nejsi Eve." Z nějakého nepochopitelného důvodu mě jeho slova zahřála u srdce. Děláš si legraci Eve?! Ani ne před čtvrt hodinou jsi dostala košem! Copak ti to nestačilo?! Tázavě jsem se na něj podívala. Pokračoval. "Tím pádem bude snažší udělat tohle. Až ti řeknu teď, tak se v podřepu proženeš na ubytovnu. Já budu hned za tebou, tak to nepokaz, jinak máš od našeho paranoidního ředitele jasnou přednášku a školní trest. Ale myslím že přednáška je horší než to druhé." Nějak jsem nestačila chápat jeho plán. "Počkej co to..." Jenže to už sebral ze země větší kamínek a z boku jím mrskl o sklo za zády vrátného. Udělalo to takový hluk aby se vrátný otočil a přešel zkoumat sklo. Teď to byla naše šance. "Teď!" Vykřikl šeptem a já poslušně vyběhla v podřepu. Zastavila jsem se až v nehlídané předsíni ubytovny. Recepční která si tam přes den četla časopis už asi spala. Otočila jsem se právě když mě Rich dobíhal. Kývla jsem na něj. "V pořádku?" Zatvářil se nadšeně. "Nikdo nic neví. Ještě že uvnitř nejsou kamery." Chvilku jsem vstřebávala co řekl. "Počkej! To jako že venku jsou?!" Byla jsem trochu zděšená že nás někdo sleduje. Určitě viděli i to jak jsem utekla s Adrianem. Změřil si mě zkoumavým pohledem a potom se mu v očích zablesklo poznáním. "Počkej! Ty jsi ta nová že jo?"
Nervózně jsem se ošila. "No, dávám přednost jenom Eve." Zasmál se a dal mi za pravdu. Potom mě doprovodil k pokoji.
"Až příště budeš potřebovat proběhnout nenápadně okolo vrátnýho, tak víš jak se jmenuju, pokoj mám hned támhle." Ukázal na páté dveře od mého pokoje.
"Tak jo, musím jít spát, měj se." Napůl na odchodu mi zamával. "Choď včas!" Sarkasticky jsem se zašklebila. "Že to říkáš zrovna ty." S těmito slovy jsem zaplula do pokoje a s nechutí ze sebe svlékla oblečení a převlékla se do pyžama. Takže... Dnešek byl totální propadák. Ne že bych čekala něco lepšího, ale potkat v jeden den naprosto úžasného kluka, a hned ten den od něj být odehnána, to je vážně krutý. Ani jsem se neobtěžovala s odličováním a rovnou padla do postele. Bylo mi divné že se tam převaluju už asi hodinu, vzhledem k tomu jak jsem byla unavená a zklamaná.
Zdál se mi opravdu divný sen. Zdálo se mi že mě Adrian nese v náručí a usmívá se na mě, a vzápětí se mi přímo před očima proměnil... Počkat! Vždyť já ani vlastně dost dobře nevím v co. Jen vím že neztratil na svém půvabu, jen působil zle skoro jako... nějaká bytost, a nemyslím normální, ale nadpřirozená. Já jsem si o něm sice myslela že je nadpřirozeně sexy, ale to bylo fuk. Probudila jsem se krátce po druhé hodině, zpocená a vyděšená, a vlastně jsem ani nevěděla z čeho že jsem to vyděšená.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 10. července 2012 v 22:23 | Reagovat

paráda...! :-D nečekala jsem další kapitolu tak brzy, ale musím uznale kývat, že je skvělá a to, jak je dlouhá, se mi taky moc líbí :) :) Chyby jsem skoro nevnímala... :D
Jenom pár výtek... Je mi trochu divné, že po jednom dni by už měli rande, tak brzy, ale napsalas to hezky ;) Taky věta "Nemůžeme být kamarádi" mi okamžitě připomnělo Twilight - Edwarda. Doufám, že Adrian nebude upír :D Ale Rich je úžasný, ihned si získal moje sympatie!! :-D nevím, co je zač, ale pravděpodobně to bude "ten sexy zlý" :D nechám se ráda překvapit ;D každopádně se moc a moc těším na další kapitolu, jen piš piš piš... :D mě se už nezbavíš!! :-D

2 Erin Erin | E-mail | Web | 10. července 2012 v 22:40 | Reagovat

Twilight neznám (jako slyšela jsem o tom, ale zastávám názor, že hlavní hrdina vypadá jako metrosexuál, co tři dny nespal a týden nejedl, takže...) a nějak mi to ani nepřipomělo. Taky mi to přišlo maličko divné, ale tak proč ne? :-) Proč se s tím párat měsíce, když můžou mít rande hned? Nejsem proti, je to originální a rozhodně tím neztrácíš na kvalitě textu.
U několika vět, nebo slovních spojení jsme se válela smíchy po zemi, protože to bylo vtipný a tak pěkně vystihující! :-D Fakt moc pěkné!
Eve se nezdá, takový vznešený jméno a pere se! Taky plus.
Adrian... já si zatím nemyslím nic, nechci se už po padesáté zamilovat do imaginární postavy *šlehá pohledem k Vicky, která má na svědomí dvě její platonické lásky* Ale jsem úchyl přes barvy očí a vůči zeleným super, takže ještě chvíli a budu mít další imaginární lásku. Rich je strašně milej týpek a jako u Vicky si mě hned získal, přijde mi takový rošťák. A kdyby to byal upír, bylo by to celé v řiti, bych ho rovnou požádala o ruku :-D Ne, je mi fuk, co bude, i kdyby měl být škleble, když bude mít zelené oči ♥.♥ :-)
Ten odchod byl docela drsnej. Ve svý povídce jsem měla něco podobnýho, ale nakonec jsem je dala dohromady, jako to ty možná uděláš tady. Za ty léta co čtu a píšu jsem se raději odnaučila předvídat situace, páč nikdy nevím, co se na mě vytasí.
Viď, Vicky? :-D Ale nic ti nevyčítám.
Takže jenom dobře, že píšeš, svět se rozrůstá o dalšího talenta. A co mě udivuje, je tvoje slovní zásoba, to fakt jako smékám, i když "sykl" by se taky dalo nahradit něčím jiným, ale to už je mohe rýpnutíčko, které klidně ignoruj :-D

3 romantica-dream romantica-dream | Web | 11. července 2012 v 9:47 | Reagovat

pěkně, pěkně, pěkně:)
Moc prosím piš dál a dál a dál :)
My chceme pokračování *umanutě bouchne pěstí o stůl a smutně kouká*

4 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 11. července 2012 v 11:42 | Reagovat

[1]:  Strašně moc děkuju, takovýhle komentář mi vždycky zvedne náladu a vnukne nápady k další kapitole. :D A neměj strach, Adrian upír není, ale to je asi tak všechno co k tomu řeknu. :-) Jinak že je rande rychlé, to je fakt chyba, protože když jsem to začínala psát, strašně jsem toužila po nějakém tom románku... :D

[2]:  Jak už jsem psala, ráda si pročítám dlouhé komentáře. :D A u tebe to platí dvojnásobně. :D Jinak se budu muset chtě nechtě opakovat, protože ti moc děkuju za to že to čteš. :-) Jinak Evelyn bylo poslední dobou mé nejoblíbenější jméno, tak jsem ho té holce dát prostě musela. :D Jo, a jinak sou rvačky její oblíbenou činností, i když jich v příběhu až tak moc nebude. :D

[3]: Jsem ráda že se líbí, a neboj, kapitolka bude už brzo. :-) :D

5 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 20:06 | Reagovat

Další super kapitola! No... co bych měla dodat? Jaksi jsem si všimla, že ostatní už všechno, co bych chtěla i já už napsaly, takže... Super, bezva!
Jenom se mi trochu nelíbí, jak jsou ty odstavce dlouhé a skoro vůbec tam nejsou... Nakonec se v tom ztrácím! :-D

6 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 21:56 | Reagovat

ach chudačík malá.. to by mě taky nasralo azklamalo:D naštěstí jí zachranil rytíř v blyskavé zbroji:-) před ničivým vrátným:)

7 jane jane | 28. prosince 2012 v 10:46 | Reagovat

Nádherný,a hlavne strasne napínavý... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.