Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

2. Kapitola 1/2

11. července 2012 v 13:00 | Zoe Leah |  Cesta k srdci
Slíbila jsem že to nebude moc dlouho trvat, a svůj slib jsem dodržela! První část druhé kapitoly je tady a já jsem moc vděčná za vaše komentíky které mě povzbuzují k psaní dalších řádků. Mé velké díky patří také více než ochotné Erin (www.tygr13.blog.cz) která má na svědomí opravu této kapitoly a já doufám že také těch budoucích. :D
Tak, a teď už vám jen popřeju příjemné čtení.
PS: Tak jako u předchozí kapitoly očekávejte druhou část zítra touhle dobou.
Vaše,
Zoe Leah.



DVĚ 1/2


Hned ráno, těsně po tom, co jsem si hodila tašku přes rameno, někdo lehce zaklepal na dveře. Nalíčená, s rozpuštěnými vlasy a v černé džínové bundě jsem šla otevřít. Stála v nich Violet. Načervenalé vlasy měla stažené v culíku, z něhož jí vypadávalo pár pramenů, na sobě měla dlouhé růžové tričko s obrázkem modrého stromu a bílé džíny s knoflíčky na kolenou.
Když jsem ji uviděla, přestala jsem se tvářit zklamaně a vydolovala alespoň nějaký úsměv. Spěšně mě objala a potom se zápalem nedočkavosti začala vyslýchat.
"Tak co, jaký bylo to rande?" Z nějakého zcela nepochopitelného důvodu jsem jí nechtěla říkat, že to dopadlo katastrofálně. Vlastně… jeden důvod by tu byl. Kdybych jí to totiž řekla, hned by začala mít potřebu mě nějak utěšovat, a o to jsem v nejmenším nestála. Proto jsem jen pokrčila rameny a nuceně se usmála.
"Dobrý." Zatvářila se šokovaně.
"Dobrý? Dobrý?! Chci slyšet detaily!" Nerada jsem si to přiznávala, ale její dychtivost mě začínala slušně vytáčet. Přestala jsem se pokoušet usmívat a vyrazila na chodbu.
"Ty bohužel neuslyšíš. Žádný totiž nebyly." Nečekala jsem na ni a rovnou vyrazila ke třídě. První hodina biologie. No skvělý. Violet mě za chvilku doběhla.
"Něco se stalo?" Zeptala se nechápavě. Lhostejně jsem pokrčila rameny, tak, aby to vypadalo, že je mi všechno úplně jedno, i když jsem cítila pravý opak.
"Nic se nestalo, jen o tom nechci mluvit." Zmlkla a dál už se na nic neptala. Věděla, jaká by byla má reakce. Vybuchla bych a nešlo by to ovládnout a myslím, že můžu dělat lepší věci, než se v jednom kuse hádat.
Vrazily jsme do třídy právě když zazvonilo. Adrian tu nebyl, ale zato Rich ano. Včera jsem si ani nevšimla, že za mnou sedí, ale dneska na mě zuřivě mával ze zadní lavice. Nuceně jsem se usmála (mimochodem, dneska už podruhé) a vyrazila k lavici. Někdo mě chytil za loket. Violet.
"Kdo to je?" Musím uznat, že v obličeji se jí zračil zájem. Rich se jí evidentně líbil. Nebyl to můj typ, ale byl hezký.
"Známý. Včera mi pomohl dostat se přes vrátnici." Celou dobu pozorovala Richův profil, ale když jsem se jí zmínila o vrátnici, šokovaně na mě pohlédla.
"Ty jsi přišla po večerce?!" Nechápavě jsem se na ni zadívala.
"Jo, proč?" Zatvářila se tak, jako by to bylo úplně jasné a já byla největší pitomec na světě.
"Co jste tam proboha dělali, že jsi přišla tak pozdě?!" roztrpčeně jsem si ji změřila pohledem.
"Nic. Nic jsme nedělali." Jelikož jsem si nechtěla pokazit náladu ještě víc, radši jsem odkráčela ke své lavici. Svalila jsem se na židli a v tu chvíli do třídy vstoupil profesor Abraham. Rázem bylo i po té špetičce dobré nálady. Tenhle učitel je nejhorší na škole, protože trpí celkem dost silnými depresemi. Nevěděla jsem to přímo od zdroje, ale kupodivu i v téhle díře vládnou drby.
Urychleně jsem se zase postavila a chystala se přečkat příšerně nezáživnou hodinu. Najednou mi na lavici přistála papírová kulička. Zvědavě jsem ji rozbalila a okamžitě poznala dokonalý Violetin krasopis. Psala zásadně zelenou propiskou a mě to pěkně štvalo, když jsem to po ní měla číst, protože to dost bilo do očí.

"Promiň, jestli jsem se tě předtím nějak dotkla, nebo tak, mrzí mě, pokud ano. Jen jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mi nepředstavila toho kluka o přestávce. Díky V."

Já takovou úpravu neměla. Naškrábala jsem odpověď jako že ano a dál se věnovala vyřezávání zlomených srdíček do ošoupané lavice.
"Psst!" Zaslechla jsem od Violetiny lavice a obrátila se na ni. Naznačila mi, že děkuje a potom si podle instrukcí učitele Abrahama začala dělat poznámky. Na to jsem opravdu kašlala. Nehodlala jsem si do sešitu psát podrobnosti o páření orangutanů. Napadlo mě, že bych si do sluchátek mohla pustit hudbu z MP3, (jediné co nám tady povolili), ale pak jsem to zavrhla s tím, že abych to slyšela, tak potřebuju hlasitost nejmíň 40, a to by to pak slyšela celá třída. Takže ne. Místo toho jsem zuby roztrhla balíček broskvových žvýkaček a jednu hodila na lavici i Violet a Richovi.
Od Violet jsem si vysloužila káravý, ale i pobavený úsměv a od Riche složený papírek na lavici. Rozbalila jsem svou korespondenci a zvědavě se začetla do naškrábaného textu.

"Díky. Můžu se zeptat kdo je ta tvoje kámoška?"

Odepsala jsem jednoduchou odpověď s Violetiným jménem a papírek hodila zpátky. V tu chvíli se učitel otočil a nakvašeně si dal ruce v bok.
"Slečno Shadeová! Přineste mi laskavě ten váš milostný dopis a vaši žákovskou knížku. Po této hodině navštívíte našeho pana ředitele Samuelse." Chvilku jsem na něj s otevřenou pusou koukala, a pak ze sebe vypravila jen šokované: "Děláte si ze mě prdel?"
Učitel se narovnal, jako kdyby spolkl pravítko a strnule ze sebe vyrážel slova: "Co prosím?! Až budete u pana ředitele, nezapomeňte si požádat o školní trest, na týden. Děkuji." A s těmito slovy se posadil a čekal, až splním jeho rozkazy.
Zuřivě jsem vyskočila z lavice a namířila na něj prstem.
"Tohle nemůžete udělat! Byl to jen jeden papírek, kurva!" Učitel se na mě s klidným výrazem podíval a oznámil mi: "To si pište, že to můžu udělat. A pečlivě vybírejte slova z vašeho pochybného slovníku, slečno, vy jste z toho vyšla ještě stále dobře."
A bylo to tady. Moje bouřlivé pocity, zraněné city a blbá nálada právě vybuchly.
"Co si jako myslíte?! Že jakožto učitel máte právo ničit mi život kvůli jednomu blbýmu papírku nebo co?!" řvala jsem na celou třídu a bylo mi fuk, že mně Violet sleduje s hrůzou v očích. Asi jsem vážně naháněla strach. Učitel se na mě podíval s takovým vztekem, až jsem se podivila. Že by se mi podařilo ho vykolejit? Jedna nula pro Eve.
Když se zhluboka nadechl, třída strnula a čekala, co se bude dít. A že se teda děly věci.
Učitel spustil svůj plamenný proslov, ale já jsem vůbec nevnímala, že se mi snaží domluvit. Na pár milisekund se mi zatmělo před očima a vrátila se mi šílená bolest hlavy, jaká mě zasáhla včera za květinovým kruhem. Bylo to tak silné a tak náhlé, že jsem se málem složila na kolena.
Bolest hlavy se stále stupňovala, a když už jsem měla pocit, že se to nedá vydržet, zčistajasna jako by někde vybuchl granát. Tím granátem jsem měla na mysli sebe. Zhroutila jsem se na kolena a nevědomky začala ječet. Bylo to jako mučení. Šíleně mě bolela hlava a měla jsem pocit, že si brzo zlomím vaz, jak jsem se prohýbala v zádech.
Do toho všeho jsem si matně uvědomovala, že mě svrbí celé obě ruce. Najednou mi bylo šílené horko, a zpod pootevřených očních víček jsem zaregistrovala tmavě modré plameny. Hořelo. Jenže to nebylo normální. Leknutím jsem otevřela oči, a co nejvíc se snažila potlačit bolest. S šokem, který otřásl základy mého zdravého myšlení, jsem zjistila, že to co tady hoří temně modrým plamenem, jsou mé ruce.
A přitom jsem necítila nic, co by mi nějak ubližovalo. Tohle bylo prostě příliš.
Omdlela jsem.

***

Probrala jsem se v bílé sterilní místnosti a do nosu mě udeřil pach dezinfekce. Perfektní, právě jsem ležela v nemocnici, nebo alespoň někde, kde se to nemocnici podobalo.
Někdo mě držel za ruku. Když jsem pomalu natočila hlavu, poznala jsem, že je to Violet.
"Ty žiješ!" vykřikla šťastně, ale potom se otočila směrem ke dveřím, aby se ujistila, jestli ji někdo neslyšel a nechce ji odtud za vlasy vyvléct. Té představě jsem se chtě nechtě musela zasmát. Kupodivu mi bylo lépe než… kdy vlastně?
"Jak dlouho tu jsem?" zeptala jsem se Violet opatrně.
"Už druhý den." Zaúpěla jsem, to je teda nástup na novou školu. Vsadím se, že jsem tady už považována za celebritu.
"Byl tady i Rich, chtěl vědět, jak ti je. Jenže k tobě pustili jen mě." V hlavě jsem si znovu promítla, co se stalo ve třídě. Jemně jsem vyprostila svou ruku z jejího sevření.
"Co se vlastně stalo ve třídě?" Úzkostlivě se na mě podívala, jako by se bála, že mi tím může nějak ublížit.
"Eve… To neví nikdo. Ty jsi jen… Začala hořet. Policie a učitelé doufali, že si na něco vzpomeneš, až se probudíš. Ty vážně nevíš, co to způsobilo? Bylo to dost hrůzostrašný. Všichni museli ven a tebe pak odvezli do nemocnice dál od Černého vrchu."
Zamyslela jsem se. Pamatovala jsem si jen, jak jsem byla navztekaná na učitele, jak zoufale jsem to ze sebe potřebovala dostat, jak mě bolela hlava a jak jsem duševně explodovala. Přesně to samé jsem popsala Violet. Na dveře najednou kdosi zaklepal. Dovnitř bez pozvání strčil hlavu Rich.
"Měli bychom jít, až přijedeme do školy, budeme to mít akorát, abychom stihli vrátnici." Zazubila jsem se na něj.
"Myslím, že ty bys neměl problém se skrz ni dostat." Zašklebil se.
"Víš, milá Eve, tohle se nedá dělat pořád dokola. Jinak by ti na to přišli."
Zvedla jsem palec do výšky.
"Geniální logika, sama bych neobhájila líp, že chci být s někým o samotě." Violet mírně zčervenala a Rich zmizel za dveřmi.
Potom mě spěšně objala a zmizela. Byla jsem sama. Omyl! Někdo zase zaklepal na dveře. Že by si tady Violet něco zapomněla? To bych si přece všimla…
Byl to Adrian. Dokonalý jako vždycky, ale působil trošku ztrhaně. Jeho výraz byl totálně nečitelný. Co ten tady sakra dělá?! Chce mi ještě víc ublížit? Rozhodla jsem se obrnit se před tím, co se bude dít.
"Jak je ti?" S pootevřenou pusou jsem se na něj nechápavě podívala. Vypadá to, že tady má někdo problém řídit se podle svých vlastních pravidel.
"Jo… Jde to," lhala jsem, vlastně to nešlo vůbec, když tu byl on. A on taky nevypadal, že by mi uvěřil, každopádně, ať už to bylo jakkoliv, nedal to na sobě znát jinak než svým výrazem.
Sedl si na stoličku vedle mě a natáhl ruku, aby dosáhl na mou dlaň. Vzápětí ale ruku urychleně stáhl, jakoby se spálil.
"Já… jsem se ti chtěl omluvit, že jsem tě tam v tom lese nechal samotnou. Mohlas tam zabloudit nebo…"
Nemohla jsem poslouchat jeho omluvy, bylo mi to prostě proti srsti.
Zvedla jsem ruku a naznačila mu, aby byl zticha.
"Chci vědět jenom jedno. Proč si říkal, že nemůžeme být kamarádi?" Radši jsem spolkla tu větu 'nebo něco víc'.
Zabodl pohled do země a zakroutil hlavou, přísahala bych, že vypadal zoufale. Trošku jsem se k němu naklonila. Bylo to zvláštní, přitahoval mě jako nějaký magnet. To se mi nikdy v životě nestalo. A že jsem měla hodně kluků!
Podíval se mi do očí.
"Strašně rád bych ti to řekl, Eve, a ničí mě že nemůžu." Tohle mi nedávalo smysl.
"Jak to myslíš? Proč nemůžeš?" Opravdu vypadal, že by mi nejraději vyklopil všechno.
"Já…" Dveře se rozletěly.
"Konec návštěvních hodin!" vykřikla sestřička. Adrian se zvedl ze stoličky a něžně mi odhrnul pramen vlasů z obličeje.
"Zítra tě pustí zpátky do školy." Varovně jsem na něj pohlédla.
"V tom případě si zítra promluvíme." Nešťastně se usmál a úkosem se na mě podíval.
"Myslím, že zítra budeš mluvit hlavně s policií." Přikývla jsem a rozloučila se s ním, ačkoliv nerada. Opravdu hodně nerada.
Než odešel, naposledy se na mě podíval a já v jeho pohledu zaznamenala… prázdnotu a bolest. Zatřepala jsem hlavou.
Nejsi žádná empatická, Eve, tak toho nech.
Hned po jeho odchodu jsem usnula, a zdálo se mi… o něm.
Jak mě svírá v objetí a točí se mnou ve vzduchu. Smáli jsme se nějakému nevyřčenému vtipu.
Potom mě položil na zem a pevně mě objal. Pak zmizel. Kolem byla jenom temnota a černo.
Byla jsem tam sama.

***

Pohlédla jsem z okénka na zasněženou krajinu.
Zimu jsem vyloženě nesnášela. Pořád jsem nechápala, co se to tam ve třídě vlastně stalo.
Byla jsem si ale neochvějně jistá, že žádné "samovznícení" to nebylo.
Policie a moje učitelka na matematiku se rozhodli vyslechnout mě hned ráno v nemocnici, asi nechtěli dělat ve škole povyk.
Ptali se mě na různé věci, a hned jak odešli, se mi to vypařilo z hlavy.
Usoudili, že modrou barvu měly plameny z nějaké chemické látky, které bylo ve třídě požehnaně. Biologii jsme totiž měli v učebně, kde se učila také chemie.
To, že mi vlastně hořely ruce a neměla jsem žádné popáleniny, bylo záhadou pro všechny. Naštěstí měli policisté dost taktu, aby se mě na to nezačali vyptávat. Když odešli, učitelka mi stiskla ruku a povzbudivě se na mě usmála.
Potom počkala, až se převléknu a zabalím si pár časopisů a knížku, kterou mi sem donesla Violet, když jsem byla ještě v bezvědomí, a pak mě svezla svým autem do školy.
Před školou nikdo nebyl a vyučování zrovna probíhalo, takže chodby byly liduprázdné.
Na celý týden jsem byla z výuky omluvena.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 11. července 2012 v 21:02 | Reagovat

wow, tak to bylo šokující :-D totálně jsi mě překvapila s tím hořením!!! :-! musím podotknout, že poslední dobou jsem překvapená nějak často :-? ale naprosto krásná kapitola, Adriana jsem si trochu znepřátelila, opravdu nemám ráda, když se kluci vrhnou po holce jak slepice po flusu a pak jí jen tak z čista-jasna oznámí, že s ní nic nechtějí, jako by najednou zteplali :-?  :-! Takže Adrian má jedno menší mínus, zato Rich... Už se vidím v roztleskávačském dresu, hulákající "Rich! Rich! Rich! Rich! Rich!!!" :D :D :D Je hrozně roztomilý, jak se stará... jenom doufám, že neskončí s tou její kamarádkou, to by byla škoda... Nezastávám chudinky, které nemají žádné kamarádky, ale Riche by vážně byla škoda, kdyby Eve nepopisovala, jak se s ním cítí... :-D  :-D tedy doufám, já s tím předvídáním asi přestanu :D
A ještě jedna věc... KDY PROSÍM TĚ PÍŠEŠ??!!! Jasně, chápu, že jsou prázdniny, ale to snaš píšeš až do rána, když jsou kapitoly tak dlouhé??!! O_O ??? nebo už to máš napsané předem?? ;-)

2 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 11. července 2012 v 21:09 | Reagovat

[1]: Děkuju za koment, jinak se nech překvapit... To víš, spisovatelské tajemství. :D
To hoření... Je to takové překvapení, uvidíš v další kapitolce. :-)
A Rich, no... uvidíme... :D
Jinak kapitoly mám předem napsané, tak si nemusíš myslet že jsem robot, neboj. :D
Když jsem to totiž psala, byla jsem strašně naivní a myslela si že to jednou vydám, proto jsem to nezveřejňovala, ale teď, o pár měsíců vyzrálejší, vím že to nevydám nikdy, ale alespoň jsem se rozhodla podělit se s tím dílkem s ostatními Blogery. :D

3 Vicky Vicky | Web | 11. července 2012 v 22:10 | Reagovat

[2]: Jasně, takové sny jsem měla taky :D dřív jsem psala příběhy do zápisníků, pořádně jsem ani nechápala, co ten internet vůbec je a taky jsem se dost bála, aby mi moji tvorbu nikdo nezkopíroval - ale riskla jsem to a nelituju toho!! nic nepotěší víc než povzbudivá slova čtenáře! :-)

4 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 11. července 2012 v 22:21 | Reagovat

[3]:  Moje řeč! Taky jsem se bála že mi to někdo okopčí, ale pak jsem si uvědomila že pravděpodobnost že by si někdo všiml zrovna mého díla je asi 0,000000001 procento. :D

5 Erin Erin | E-mail | Web | 11. července 2012 v 23:01 | Reagovat

Tak tohle bylo... drsný! To hoření, Adrian, celkově---> Docela nabitá kapitola. Eve bych se nejspíš bála, kdybych jí potkala, judo ne-judo :-D Neprovokovala bych jí.
Adrian je jedna veliká záhada a to se mi líbí. Fakt mě štve, že čím víc o něm čtu, tím míň o něm vím. Poci pěkně na nic, ale věřím, že se to časem... valepší a já budu do Adriana vidět jako do hubenýho. S Richem souhlasím s Vick. Sice ještě nejsem jeho stálá fanynka, ale líbí se mi. Je to rošťák s poťouchlým úsměvem, ty jsou fajn :-)
A pak se připojím k diskuzi... :-D
S těma komentářema má Vicky zas pravdu. Je to ten nejkrásnější pocit- vědět, že se někomu tvoje práce líbí. Já se ani nějak nebála, že by mi příběh někdo vzal. Nevím, prostě jsem to hodila na net, ha, ozval se jeden člověk, tak jsem pokračovala a teď příběh čte nastálo asi sedm lidí. NO,za rok a půl psaní nic moc, ale psala bych i pro toho jediného čtenáře :-)
S tím kopírováním... stalo se mi dvakrát, že jsem našla holky, co se mě snažily vykrádat, ale s tou jednou jsme to vyřešily rychle. Ta druhá byla oříšek, ale pomocí holčiny, co mi dělá vzhledy blogu, jsme jí udolaly a už se tři měsíce neozvala, takže zatím pohoda :-D
A s tím vydáváním. Já tomu taky nevěřím, přesto to zkusím. Za pokus nikdo nic nedá a co my víme... třeba nám to všem vyjde :-)

6 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 11. července 2012 v 23:10 | Reagovat

[5]:  Opět se nestačím divit kde bereš všechen elán psát pomalu o půlnoci takhle dlouhé komentáře, za které jsem opravdu neskonale vděčná! V psaní této povídky bych pokračovala i kdyby to mělo být jen pro Vicky a pro tebe. A to jednoduše proto, že nerada klamu (ve smyslu zklamání) lidi kolem sebe. Myslím si že si takovou chválu nezasloužím. :D
Jinak, Riche jsem si taky oblíbila, možná trošku jinak než vy, ale... oblíbila. :-)

7 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 22:05 | Reagovat

no páni chudák co se děje co se děje?,:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.