Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

2. Kapitola 2/2

12. července 2012 v 17:58 | Zoe Leah |  Cesta k srdci
Tak, slibovaná druhá část je zde! Sice později, ale přece. :-) Již brzy bude k dispozici opravená. Vaše,
Zoe Leah.



DVĚ 2/2


Na celý týden jsem byla z výuky omluvena. Když se o tom "samovznícení" dozvěděli mamka s tátou, okamžitě sem chtěli jet. Naštěstí jsem jim to rozmluvila, ač nerada.
Učitelka mě zavedla na pokoj a rozloučila se se mnou.
Bylo to asi hodně ujetý, ale já jsem si o tom požáru myslela své. Konkrétně jsem si myslela, ne, já jsem věděla, že jsem hořela já. Nemělo to absolutně žádnou logiku, ale já to prostě věděla.
Na pokoji jsem strávila celý den, začtená do knihy, kterou jsem si přivezla z nemocnice.
Byla už skoro tma, když někdo lehce zaklepal na dveře.
Šla jsem otevřít s myšlenkou, že je to určitě Violet, a proto jsem byla opravdu překvapená, když za dveřmi stála nějaká úplně cizí holka. Viděla jsem jen její světle modré oči, protože měla náruč plnou nějakých knížek a papírů a já nevím čeho všeho ještě.
"Ahoj," pípla, ale sotva jsem ji slyšela. "P-posílá mě slečna Woothová..." Nenechala jsem ji ani domluvit, protože jsem si všimla, jak se pod návalem knih zakymácela.
Otevřela jsem dveře dokořán a pobídla ji, aby šla dovnitř. Jakmile svůj náklad položila na pracovní stůl, všimla jsem si drobného tetování ve tvaru srpku na levé straně jejího krku a jejích vlnitých, zrzavých vlasů, které jí spadaly v bujných loknách na ramena.
Byla bledá a na rtech měla tmavou rtěnku, takže to kontrastovalo s její pletí. Nicméně jí to slušelo. Hned jak si protřepala ruce, se na mě zářivě usmála, a napřáhla ke mně pravačku.
"Ahoj, jsem Claire Harwerová. A ty jsi… Eve, že jo?" Páni, předchází mě moje pověst a to jsem tady teprve… tři dny? Oplatila jsem jí úsměv a opětovně stiskla její ruku.
"Jo, to jsem já." Spustila paže podél těla a ukázala na hromadu knih na stole.
"Tohle ti posílá slečna Woothová, jsou to úkoly na ten týden, jak budeš chybět." Přikývla jsem, ale v duchu zaskučela.
Jak já nenávidím úkoly. Nervózně se ošila a uhnula mi pohledem.
"Ty… No, víš… Ty kecy o tom že jsi… hořela. Je to pravda?" Tak tohle téma mi nebylo zrovna dvakrát příjemné, proto jsem ze rtů automaticky vypustila oficiální verzi.
"Bylo to samovznícení." Podívala se mi do očí.
"A co ta modrá barva?"
Namísto odpovědi jsem se jí zeptala: "Jak o tomhle víš?"
Zřejmě si usmyslela, že nemá cenu mi zapírat.
"Všichni si o tom ve škole povídají. Jsi senzace měsíce." No počkat, že by mi tu něco uniklo? Zamračila jsem se.
"Jak to myslíš?" Lhostejně pokrčila rameny.
"Jak jsem řekla, všichni o tom mluví a ty jsi něco jako celebrita, ale ne zrovna v tom dobrém. Všichni ve tvojí třídě tvrdí, že viděli, jak ti hoří ruce a plameny byly tmavě modrý. Nikdo nechápe jak to, že nejsi zraněná."
Sakra. Tak tohle se bude vysvětlovat opravdu hodně těžko. Zatím se na to nikdo neptal, a tak jsem to považovala za vyřešené.
Omyl.
Rychle jsem se vzpamatovala.
"Ty chodíš se mnou do třídy?" Zavrtěla hlavou.
"Ne, o ročník níž."
"Je ti šestnáct?" tipla jsem si. Přikývla.
"Hele, promiň, ale už budu muset jít. Slečna Woothová po mě ještě něco chtěla, jsem totiž něco jako její nedobrovolná dobrovolnice." Navzdory své zmatené náladě jsem ji obdařila jedním ze svých nejlépe hraných úsměvů.
Potom se se mnou ještě krátce rozloučila a já jsem opět osaměla. Jestli mám takhle strávit celý týden, asi se z toho zcvoknu.
Se zkormouceným povzdechem jsem si sedla ke stolu a začala pracovat na prvním úkolu, který byl naštěstí z předmětu, který mi docela šel, a bavil mě- z historie.

***

V noci jsem sebou házela ze strany na stranu. Nemohla jsem usnout. Něco, něco tady na škole si přímo vynucovalo mou pozornost. Nenáviděla jsem svoje instinkty, potřebovala jsem se pořádně vyspat z událostí posledních dnů. A tajná noční procházka po škole mi opravdu nepřišla jako dobrý nápad na zahnání stresu.
Nicméně jsem na sebe navlékla džíny a přes tlustou mikinu jsem si vzala černou vestu. Nehodlala jsem už podcenit zdejší mrazy. Vlastně jsem se strašně těšila na léto, přestože mi zima nikdy nevadila.
Jo, ale to byla zima v Tulse, zlato.
Na chodbách nikdo nehlídal a okna nebyla zamčená, což mi přišlo celkem ironické, vzhledem k tomu, že areál školy byl obehnán pletivem s ostnatými dráty a vrátný celou noc ani nezamhouří oka, aby mu nic neuniklo.
Proto jsem si vzala klíčky od pokoje a mobil a vylezla na chladnou chodbu. Neosvětlovalo ji zhola nic. Když jsem scházela po schodech dolů, myslela jsem, že se zabiju o vlastní nohy.
Konečně jsem se octla v přízemí, dopadalo jsem lehounké světlo z prosklených stěn vrátnice.
Co nejtišeji jsem otevřela okno, které vedlo na školní hřiště, a vysoukala jsem se z něj ven. Nečekala jsem, že to bude pohodlné, ale nečekala jsem ani, že to bude tak příšerně bolet. Nedopadla jsem přesně na nohy, jako v nějakém akčním filmu, ale na pravý bok, do kterého mi okamžitě vjela palčivá bolest. Skvěle, v nejlepším případě tam budu mít zítra modřinu.
V tom nejhorším… se teď ani nepostavím. Naštěstí jsem se udržela na nohou.
Rozhlédla jsem se kolem a zamířila k okraji hřiště, které bylo lemované ztrouchnivělými jabloněmi. Zastavila jsem se v polovině kroku, protože bych na vlastní smrt přísahala, že jsem tam zahlédla nějakou postavu. Ale jakmile jsem zamrkala a pokusila se zaostřit, stála tam jen nevinně vyhlížející jablůňka.
Asi už mám i halucinace.
Pokračovala jsem v chůzi, a potom jsem po obvodu hřiště došla až ke kraji lesa. Tam jsem se zastavila.
Nepřítomně jsem zírala na vyšlapanou cestičku stáčející se do lesa, který náhle působil hrůzostrašně. Dokud jsem stála na téhle cestě, byla jsem chráněná měsíčním světlem, ale jakmile bych zalezla do lesa, pohltily by mě stíny větví a kmenů.
Jenže… bylo to jako by mě do toho lesa něco… vábilo. Nemohla jsem si pomoct. Bylo to skoro stejně silné, jako "magnet", který v sobě nosil Adrian.
Navzdory rozporuplným pocitům jsem sešla na cestu do lesa. Šeru v lese jsem si přivykla celkem rychle, ale okamžitě mi naskočila husí kůže. I přes tu mikinu a vestu. Přímo jsem cítila, jak se mi mráz zařezává pod kůži. A byla jsem si jistá, že to se zimou nemělo co dělat.
Šla jsem hlouběji do lesa, vedena nějakým svým neviditelným instinktem. Nakonec jsem se zastavila u jediného listnatého stromu tady v lese. Byl to dub. Kořeny mu vyčnívaly vysoko nad zem, a dalo by se v nich pohodlně usadit.
To jsem taky udělala. Posadila jsem se do kořenů dubu a na chvilku se mi zdálo, že mi někdo zpívá ukolébavku. Málem jsem usnula.
Najednou jsem zaslechla hlasy, a to hodně blízko.
Ten jeden patřil… Adrianovi.
"Ještě nemůžu odejít. Teď ještě ne, je příliš brzo."
Překvapeně jsem se narovnala a zaposlouchala se do druhého, dívčího hlasu. Byl odporně štěkavý.
"Adriane, Volání je silnější než kdy dřív, k tomu jsme byli stvořeni! Nejsme na téhle škole jen kvůli tomu, abychom podlehli nějakému… Ach jo! To je fuk, každopádně, dávám ti maximálně dva měsíce. Potom kašlu na tvé chabé výmluvy."
Zaslechla jsem vzteklé odfrknutí, po kterém následovalo další pokárání.
"Ovládej se! Ty to tady nevedeš, to já."
Jakmile jsem zaslechla kroky, které se vzdalovaly, úlevně jsem si odfoukla. Ne na dlouho, protože jsem zaslechla další kroky, které tentokrát mířily ke mně. Zadržela jsem dech a doufala, že ten někdo mě neuslyší a ani si mě nevšimne.
Zády ke mě přešel asi dva metry před dub, a zastavil se, jakoby něco -nebo někoho- hledal. Adrian. Potom se na mě otočil.
Sípavě jsem se nadechla, na nic nečekala, vyskočila na nohy a tryskem běžela lesem směrem k ubytovně.
Do očí mi šlehal ledový vítr a mráz mi zalézal pod kůži. V plicích jsem cítila jen bolestivé štípání, nemohla jsem se pořádně nadechnout. A zpomalovala jsem. Slyšela jsem za sebou, jak běží a očividně mu to nedělalo žádné potíže. Jak já mu záviděla.
Běž Eve! Nezastavuj se! Za žádnou cenu se nezastavuj!!!
Ale bylo už příliš pozdě.
Ucítila jsem jeho ruce, jak se mi omotávají kolem pasu, a pak mě se škubnutím zastavil. Málem jsem si vyrazila dech, a jakmile jsem stála na místě, málem jsem se zhroutila do zmrzlého jehličí.
Otočil mě čelem k sobě a já jsem se chtě nechtě musela podívat do jeho podmračeného obličeje.
Marně jsem se mu pokoušela vyškubnout.
"Cos slyšela?" zeptal se ledovým hlasem a já jsem se zatřásla.
"N-nic. Jen jsem se… procházela." V očích se mu blýsklo pobavení.
"Procházela? Ve dvě v noci?" Konečně jsem se mu vyškubla.
"Jo!" vyjela jsem na něj. Tenhle divný kluk nemá co kecat do toho, jak trávím noc.
"Něco ti na tom vadí?!" Zamračil se ještě víc.
"Mohlo by se ti něco stát a já bych o tom nevěděl." Zatvářila jsem se udiveně.
"Ty? Proč zrovna ty?"
Zavřel oči a promnul si spánky.
"To je fuk. Jen mi řekni, cos slyšela." Nechtěla jsem mu vyklopit pravdu, ale něco mě k tomu tlačilo.
"Jenom něco o Volání. Jinak nic." Navzdory své touze mu všechno říct, jsem zalhala. Ale zdálo se, že i tak málo ho může celkem v klidu vykolejit.
Zarazil se uprostřed pohybu a zadíval se mi zpříma do očí, což mě nemálo vyděsilo.
"Na všechno co jsi tam zaslechla, zapomeň. O nic tady nejde. Rozumíš? Zapomeň na to." Omámeně jsem přikývla. Bylo to jako by mě někdo vyhodil z mého vlastního těla a řídil ho sám.
"Já… Rozumím." Spokojeně přikývl. Náhle se ke mně naklonil a odhrnul mi pramen tmavých vlasů z tváře.
"Měla bys jít," šeptl a odtáhl se. Potom se beze slova otočil a vyrazil do lesa. Absolutně jsem nevěděla, co tam hodlá dělat. Ale rozhodla jsem se řídit jeho radou a odešla. Proplížila jsem se přes vrátnici stejně jako nedávno s Richem a v pokoji konečně padla na postel a usnula kýženým, bezesným spánkem.

***

Probudila jsem se až v půl dvanácté, když vím, že nemusím nikam vstávat, je to takhle vždycky. Byla jsem celá rozlámaná a v duchu si pořád přehrávala to, co se stalo v noci.
Co tam Adrian dělal? Kdo byla ta holka, se kterou mluvil? Najednou jsem pocítila v hrudi bodnutí žárlivosti. Jsem snad idiot? Třeba ta holka byla jeho sestra. Nemám důvod žárlit. A proč vlastně žárlím? Není mi nic do toho, s kým se stýká. Stejně jako jemu není nic do toho, s kým se stýkám já.
Panebože! Doufám, že jsem se za celou svou existenci právě nezamilovala! To by mi v tomhle blázinci opravdu nepomohlo.
Když jsem se přistihla, že přemýšlím nad tak stupidními věcmi, radši jsem se vyhrabala z postele a někde vyštrachala ucházející modrý tenký svetr s výstřihem do véčka a černé džíny. Sice jsem byla omluvená ze školy, ale nikdo mi neřekl, že nesmím ven z pokoje. Jenže když mi pohled padl na učebnice na mém stole, z mých plánů sešlo. Musela jsem si udělat další úkol. Rozhodla jsem se pro biologii.
Jakmile jsem úkol dodělala, oblékla jsem si kabát, vzala klíčky a vyrazila směrem k lesu. Jedna z mnoha věcí, které jsem nemohla ze včerejšího večera vyhnat z hlavy, byl ten podivně uklidňující dub. Chtěla jsem se tam jít podívat znovu, tentokrát sama.
Když jsem procházela okolo hřiště, vzpomněla jsem si, jak jsem se tamtudy v noci plížila. Teď tam hrálo dívčí družstvo volejbal. Upřímně jsem je litovala, copak učitelé nemají srdce? V takovém mrazu odpinkávat míče v tenké teplákové soupravě je nanejvýš kruté.
Někde mezi ostatními holkami jsem zahlédla Violet. Zmátlo mě to, co jsem uviděla. Okolo hlavy jí poletovala taková… zlatá mlha. Zastavila jsem se a zamžikala. Pořád to tam zůstávalo. To bylo opravdu divné. Nakonec jsem to přičetla polednímu slunci (které opravdu nehřálo) a pokračovala v cestě.
Dávala jsem si dobrý pozor, aby mě nikdo neviděl, kam jdu. Protože pokud jsem měla pravdu, a dub měl opravdu tak uklidňující účinky, chtěla jsem, abych to věděla jen já.
Chvilku jsem se v lese motala, než jsem narazila na známé místo. Dub působil o dost vstřícněji, když ho ozařovalo denní světlo. Bylo to to samé jako u Violet. Okolo kmene a koruny stromu byla usazená mlha, ale jinak zbarvená než u mojí kamarádky. Tahle mlha byla bílá. Zvláštně bílá.
Já už opravdu musím mít halucinace, tohle přeci není normální. Váhavě jsem si stoupla přímo před kmen a barva mlhy se náhle změnila z bílé na oranžovou.
Kristepane, potřebuju psychiatra!
Nehledě na své pocity jsem se opět usadila v kořenech.
Vlila se do mě jistota a pocit bezpečí. Bylo to jako by mě někdo objímal a zpíval mi uklidňující melodie. Opřela jsem si hlavu o vrásčitý kmen a všimla si, že už tu podivnou mlhu nevidím. To bylo dobře, nestála jsem o to, abych zešílela.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla s hlavou v oblacích a myšlenkami někde ve vesmíru, ale vím, že když jsem zaslechla podezřelé zapraskání větvičky, už se stmívalo.
Rychle jsem se zvedla a oprášila si hlínu z kalhot. Něco mi říkalo, že bych měla jít. A to jsem také udělala.
Ač nerada, opustila jsem uklidňující místo a zamířila k ubytovně. Tohle místo mělo něco do sebe, jako by bylo… magické.
Ale taky to byla samozřejmě blbost.
Když jsem odemkla pokoj, strnula jsem na prahu. Všechno bylo rozházené. Mé knížky, oblečení, cédéčka a šminky. Věci ležely na zemi a všechny šuplíky a skříňky byly otevřené.
Někdo tu byl.
A ten někdo evidentně něco hledal.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 12. července 2012 v 20:48 | Reagovat

hej, co se to sakra děje??!!! nejdřív jsem byla totálně šokovaná tím Adrianovým výstupem v lese a potom ta návštěva Evelynina pokoje?? Holka, měla bys jí šetřit! dvě kapitoly a k čemu se nám tu schyluje?? Napínáš mě jako kšandy!!! Krásná kapitola, fakt povedená, ďábelsky se těším na další!!! :D
Tak mě napadá... Když ty první kapitoly vlastně nepíšeš, nešlo by, že by nějaká ta další přibyla už dnes?? *Smutný pohled, padá na kolena, kňučí jako štěně* :-D :-D :-D Prosííím!!!

2 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 12. července 2012 v 22:24 | Reagovat

[1]: Tak dneska už asi další kapitola nepůjde, ale zítra to budu publikovat tak v deset, podle toho jak vstanu. Jinak děkuju, a taky moc chválím JS, zatím jsem si znovu oblíbila Waye. :D :D :D

3 Vicky Vicky | Web | 12. července 2012 v 22:41 | Reagovat

[2]: to nejsi jediná :D a nemáš vůbec zač, mimochodem jméno Evelyn Shade je moc pěkný :D Zní originálně ;) něco mi ale říká, že někde jsem ho už slyšela... není z něhaký knížky nebo povídky?? (kromě té tvojí, samozřejmě :D )

4 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 12. července 2012 v 23:17 | Reagovat

[3]: Fakt? To jméno mě jen tak napadlo. Zrovna jsem se koukala na film Mumie kde se ta ženská taky jmenuje Evelyn, tak se mi to jméno líbilo, pojmenovala jsem po tom tu svojí Evelyn, a příjmení Shadeová se mi líbilo protože bylo takové... no, tajemné. :D :D Stejně jako Adrian Night... :D :D Takže, netuším , ale z nijaké povídky nebo knížky by být nemělo... :D

5 Erin Erin | E-mail | Web | 13. července 2012 v 0:21 | Reagovat

Jasně, hned se pustím do opravování, ještě dnes ti to pošlu :-D :-)

6 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 13. července 2012 v 1:00 | Reagovat

[5]: Ježiši klidně se vyspi! Já tě neuháním. :D :D Kvůli tomu aby oprava byla co nejrychleji opravdu nemusíš tak chvátat! :D :-D

7 Erin Erin | E-mail | Web | 13. července 2012 v 11:09 | Reagovat

To byl vtip ;-) A navíc... v dobu, kdy si psala svůj poslední komentář jsem už skutečně spala :-D

8 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 13. července 2012 v 11:40 | Reagovat

[7]: Tak to se mi ulevilo.. :D :D

9 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 20:30 | Reagovat

Tak jo. Jak já nenávidím takovýdle povídky! Já si pak nevím, co myslet! Nevím koho s kým mám spárarovat, kdo je ten zlej a kdo hodnej... Pak jí ještě někdo vykrade pokoj a já skutečně omdlívám! :-D

10 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 22:15 | Reagovat

ou  pokojovraždáááááááááááá:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.