Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

3. Kapitola 1/2

13. července 2012 v 12:31 | Zoe Leah |  Cesta k srdci
Tak, slíbila jsem že další část kapitoly tu bude dneska, a tady je! Je trochu kratší než ty ostatní, a budoucí kapitoly budou maximálně na deset stránek, ale později opět přibudou dlouhé, zhruba na 25 stránek. Tak já doufám že se kapitola bude líbit vy si ji užijete. :-) Vaše,
Zoe Leah.



TŘI 1/2


Strnule jsem zavřela dveře a znovu se rozhlédla po pokoji.
Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Už tak máš problémů až příliš. Tohle by přilákalo nechtěnou pozornost. Nesmíš to nikomu říct Eve, rozumíš? Nikomu.
Jakmile jsem se probrala z prvotního šoku, začala jsem pomalu uklízet. Nesměla jsem to nikomu říct, každý by si o mě pomyslel, že jsem zcela jistě cvok. Pokud si to už nemyslí. Udivilo mě, že potom, co jsem si probrala všechny své věci, jsem zjistila, že se mi nic neztratilo. Všechno mi zůstalo. Jen to všechno bylo rozházené po celém pokoji.
Potom, co jsem to uklidila, jsem sebou švihla na postel a uvažovala.
Do pokoje se nemohl nikdo dostat, klíč jsem měla u sebe, a když jsem se vracela, tak bylo zamčeno. Nedávalo to smysl. Proč by někdo chtěl slídit zrovna v mém pokoji? A navíc ten někdo mi ani nic nesebral. Vlastně jsem přemýšlela o všech podivných věcech. O záhadném Adrianovi, který se nejdřív choval romanticky a vstřícně, a potom mě od sebe odehnal. O podivném vztahu své kamarádky a Riche, který mi nebyl stále ještě tak docela jasný. O zvláštním tetování na krku mé nové známé Claire. O "mlhách", co jsem dnes zahlédla okolo stromu a Violet. Nic z toho nedávalo smysl. Všechno to bylo strašně zamotané.
Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale usnula jsem tvrdým spánkem.
Probudilo mě lehounké zaklepání. Vyletěla jsem z postele a, i když jsem si uvědomovala, že mám nejspíš rozmazanou řasenku, otevřela jsem dveře.
Stála za nimi Violet. Od našeho rozhovoru v nemocnici jsem se s ní neviděla. Pokud se ovšem nepočítá to dnešní zahlédnutí na hřišti.
Zářivě se na mě usmála a já na první pohled poznala, že je dokonale šťastná. Nemohla jsem jí zkazit náladu.
Proto jsem nasadila svůj hraný úsměv a pozvala ji dál. Vlnité vlasy měla svázané do dvou culíků a dokonce byla nalíčená.
"Tak kdo je to?" zeptala jsem se jí narovinu, když se posadila na kraj postele.
Zamračila se. "Kdo je kdo?"
Protočila jsem oči. "Ježíši! Vždyť víš, kdo. Ten frajer, kvůli kterýmu ses takhle vyfikla." Pochybně si prohlédla své oblečení. "Myslíš, že takhle to vypadá, když se vyfiknu?"
Nechtěla jsem tady rozjíždět slovíčkaření, a tak jsem se jí zeptala: "Jo, to je fuk. Ale někdo se ti přece líbit musí ne?"
Natočila si pramen vlasů na prst a usmála se.
"No... Někdo by tu i byl."
Napřímila jsem se s očima navrch hlavy: "Kdo je to, znám ho?"
Zasmála se.
"Tys ho poznala jako prvního. Je to Rich." Vyvalila jsem na ni oči v nehraném údivu. Sice jsem už věděla, že Violet se s Richem kamarádí, ale že spolu chodí?
"Vy spolu chodíte?" zeptala jsem se namísto pitomých úvah. Zatvářila se šokovaně.
"Ne! Jak tě to napadlo?!" Protočila jsem oči, jako by to bylo jasné.
"Ty si sem jen tak přikvačíš, řekneš, že se ti někdo líbí a já se ani nesmím zeptat, jestli spolu chodíte? To je dost krutý, ne?"
Nervózně se zasmála a pohodila s vlasy. "Tak promiň, jen nevím, jak na tom s ním jsem." Šibalsky jsem na ni mrkla.
"Tak co to takhle třeba zjistit?"
Zatvářila se zděšeně.
"Ne! Pokud se to má dozvědět, tak jedině ode mě. Rozumíš?" Dusíc se smíchy jsem kývla. Pokusila se změnit téma: "Tak co to tvoje vězení?" Dotčeně jsem se na ni podívala.
"Jaký zase vězení? Já jsem poctivě omluvená."
Zasmála se. "Ty tak! Ale… musím se ti přiznat, že mám o tebe strach." Teď jsem zase nechápala já.
"Proč?" Zabodla pohled do země a zatvářila se opravdu starostlivě.
"Vážně se musíš ptát? Ještě nedávno jsi ležela v nemocnici a já myslela, že jsi mrtvá! Policie tě vyslýchala kvůli tomu pochybnému požáru a ty si na skoro nic z toho nepamatuješ!"
Tak to nebyla tak úplně pravda. Pamatovala jsem si to všechno, jen jsem o tom s nikým nechtěla mluvit. Každý (dokonce i Violet) by si o mě pomyslel, že jsem se zbláznila a bůh ví, jestli to není pravda. Vždyť ještě dneska jsem viděla, jak okolo dubu a Violetiny hlavy létá nějaká mlha. Tohle prostě není normální a já tomu musím přijít na kloub.
"Neboj se, nic mi není a nic se mi nestane." Pochybovačně se na mě zamračila, ale nic nenamítala. To bylo štěstí, protože kdyby ano, nevěděla bych, co jí říct. Hlavně proto, že jsem se nevyznala ani sama v sobě, natož v jejích pocitech. Trošku mě trápilo, že mi neřekla, že se jí líbí Rich už dřív.
Nakonec jsem to odmávla.
"Už ses seznámila s někým novým? S výjimkou Riche, ovšem," zeptala jsem se jí zvědavě a naklonila hlavu na stranu.
"Jo, vlastně mi jedna holka pomohla s úkolem z matiky. Ale nevím, jestli se dá považovat za kamarádku. Jmenuje se Zoe." Hloubavě jsem přikývla. Myšlenky se mi pořád rozbíhaly na všechny strany. Ale nejvíc myšlenek jsem věnovala Adrianovi. Do mysli se mi neustále vpíjely ty jeho oči...
Přestaň s těmi utkvělými představami, Eve! Jasně ti řekl, že nemůžete být kamarádi a ani spolu nemůžete chodit.
Když jsem se nad tím tak zamyslela, vlastně jsem Violet její milostný život záviděla. Kdybych měla porovnávat ten můj a ten její, bylo by to jako porovnávat moře a zemi. Najednou jsem dostala příšernou chuť do něčeho kopnout nebo pořádně praštit. Radši jsem se proto s Violet rychle rozloučila a vypakovala z mého pokoje.
Musela jsem si zchladit hlavu. Vypadá to, že dneska vyrazím podruhé ven. Rychle jsem se učesala a upravila si make-up, a potom jsem vyrazila ven ze školy, s úmyslem jen tak bezcílně bloumat. Sice byla už tma, ale co. Už tak dělám dost divných věcí, takže jedna navíc to nijak nevytrhne.
Když jsem se tak courala, překvapilo mě, když jsem zastavila u kostela. V kostele jsem se vždycky hrozně bála. Myslela jsem si ,že na mě každou chvíli něco spadne z bohatě zdobeného stropu, nebo mě Bůh za mé hříchy ztrestá bleskem.
Teď mi to ale přišlo jako ideální útočiště. Váhavě jsem se opřela do dveří a vstoupila dovnitř. Hned nato jsem se zastavila a neodvažovala se nadechnout. Bylo tu sice šero, ale stačilo mi to k tomu, abych viděla v přední lavici nějakou holku s klukem, jak se po sobě plazí. Něco si šeptali do oušek a tulili se k sobě, ale nelíbali se.
Tušila jsem, že tady nemám co dělat, ale nemohla jsem od toho odtrhnout oči. Holka se ke klukovi naklonila a zlehka se svými rty otřela o ty jeho. Mě ale zaujalo to, co poletovalo nad klukovou hlavou. Byla to ta samá mlha, jakou jsem viděla i u Violet a dubu, ale tahle byla tak smolně černá, až mě to skoro i bolelo. Jakmile jí polibek oplatil, hlasitě vydechl a skácel se na zem. Holka se zlověstně usmála a sklonila se k němu. Byla jsem si jistá, že on je v bezvědomí. Chtěla jsem něco udělat, cokoliv, abych tu příšernost zastavila. Jenže jsem neměla nejmenší šanci něco udělat, protože dveře za mnou se bez nejmenšího hluku otevřely a někdo mě za ruku vytáhl ven z kostela.
Byla to Claire.
To, že civím někam do dálky, jsem si uvědomila, až když se mnou divoce zacloumala.
"Eve! Slyšíš mě?!" Omámeně jsem přikývla. "Fajn, je mi celkem fuk cos tam viděla, jen vím, že odtud musíš zmizet! Odstěhuj se, udělej cokoliv, abys tady nezůstala, ale odejdi někam hodně, hodně daleko. Jde ti o život." Poslední slova téměř zašeptala. Vzdorovitě jsem se jí vyškubla a pohled mi opět padl na její tetování na levé straně krku.
"Proč mi tohle říkáš?! Lžeš." Zasmála se nepříjemným nervózním smíchem.
"Kéž bych ti lhala..." Někdo mě popadl za loket a táhl směrem k lesu.
"Eve, jdeme." Zaslechla jsem medově sytý hlas, který pro mě byl jako pohlazení. Adrian. Můj hrdina.
Claire vztekle zasyčela a chytila mě za druhý loket.
"Nedotýkej se jí, Nighte! Ona není jednou z těch tvých..." Adrian mi pustil ruku a postavil se mezi mě a Claire.
"To já moc dobře vím, Claire. Už na ni nikdy nemluv, rozumíš?!" Nerada jsem si to přiznávala, ale naháněl hrůzu. Claire ignorovala jeho výhrůžku a pohlédla na mě přes jeho rameno.
"Nevíš, co děláš..." šeptla.
Pocítila jsem nutkavou potřebu vzdoru, a tak jsem jí jen odvětila: "Vím to moc dobře. Jdu s ním." Zatvářila se zmučeně, ale otočila se a vyrazila směrem k ubytovně. Adrian mě znovu chytil za ruku a táhl mě k lesu.
Měla jsem nekonečno otázek, ale pro tentokrát jsem se rozhodla vše nechat na něm.
Zavedl mě hluboko do lesa a kus od hřbitova se na mě otočil s vážným výrazem ve tváři. "Eve… Já ti musím něco říct. Něco čemu neuvěříš. A něco co se ti nebude líbit."
Nechápavě jsem mu pohlédla do očí. "Co mi chceš říct?"
Zhluboka se nadechl a zadíval se na kořen vyčnívající mu pod nohama.
"Já… bych tě měl zabít." Čekala jsem cokoliv, třeba: 'Jsem gay', nebo: 'Abych tě políbil musím si tě vzít', nebo tak, ale rozhodně ne tohle. Nevědomky jsem o krok couvla.
"C-cože?" Zvedl ke mně zrak a jeho pohled mě málem smetl jako přílivová vlna.
"Měl bych tě zabít, ale…"
Nenechala jsem ho domluvit: "A uděláš to?" Skoro jsem se lekla vyrovnanosti ve svém hlase. Zavřel oči a ve tváři se mu zračil bolestný výraz. Pomalu zavrtěl hlavou.
"Ne."
Tak teď jsem měla ve všem absolutní zmatek. A moc tomu nepomohlo ani to, že jsem u jeho hlavy opět zaznamenala tu protivnou mlhu. Byla napůl černá a napůl světle růžová. Sice jsem tak nějak nechápala, jak to můžu vědět, ale uviděla jsem tam lásku. Couvla jsem ještě jednou dozadu, tentokrát už úmyslně.
"Nevím o čem to mluvíš, ale asi bude nejlepší, když na to zapomeneme. Oba." Připomnělo mi to ten rozhovor, který se mnou vedl v noci. Jak se mi pokoušel vnutit to, že na to musím zapomenout. Jaká ironie.
Podíval se na mě zmučeným pohledem, a promluvil: "Eve, my..." Zavřela jsem oči a zavrtěla jsem hlavou. Nechci nic slyšet.
"Žádné my není! Claire měla pravdu. Drž se ode mě dál." Poslední větu jsem téměř zašeptala. Netuším, jak jsem se mohla během pár dnů zamilovat. Když zvedl ruce v uklidňujícím gestu, a udělal krok ke mně, rozeběhla jsem se k ubytovně a ignorovala, že volá mé jméno.
V pokoji jsem padla do postele a po opravdu dlouhé době se rozbrečela. Slzy mi samovolně tekly z očí a já je nemohla ovládnout. Vydala jsem přidušený vzlyk.
Jak mi tohle může udělat?! Napřed se ke mně chová mile a hezky, a potom mi řekne, že mě má zabít? Dělá si ze mě legraci? Nejvíc mě ale trápilo to, že jeho oznámení tolik bolí. Každého jiného člověka by také bolelo, kdyby mu jeho známý řekl něco takového, ale mě to bolelo o tolik víc...
Vyhnala jsem z hlavy filozofické myšlenky, a soustředila se na to, jak co nejrychleji usnout.
***
Zbytek mého volna probíhal tak nějak zpomaleně. Nevnímala jsem svět okolo sebe a nikoho v něm. Když se mě někdo na něco zeptal, odpovídala jsem jako robot a nebyla s to dát dohromady souvislou větu.
Byla jsem zničená.
Valnou dobu jsem trávila na pokoji skloněná nad knížkou nebo úkolem a téměř se nelíčila, pokud se nepočítá denní krém.
Mlhy kolem hlav lidí jsem viděla strašně rozmazaně, a tak jsem to měla radši, ještě pořád jsem totiž nevěděla, jestli neblázním. Violet se na mě při každé její návštěvě starostlivě dívala a já v jejím pohledu vždycky spatřila obavy o mě.
Jenže mi to bylo fuk. Všechno jakoby šlo kolem mě.
Šla jsem z hodiny chemie s Violet v závěsu. Najednou mě popadla za loket a odtáhla stranou od lidí.
"Co je s tebou?" zeptala se mě narovinu a podívala se mi do očí. Nechtěla jsem se jí zpovídat, a tak jsem jí odsekla: "Nic. Co by mělo být?"
Zatvářila se tak, jako by to bylo už dávno jasné.
"Myslíš, že jsem tak hloupá a tak zahleděná do sebe, že jsem si nevšimla, že vypadáš jako oživlá mrtvola a chodíš jako tělo bez duše? Kristepane, já to nikomu neřeknu!"
Pokrčila jsem lhostejně rameny. Ani omylem jí neřeknu o tom, že vidím podivné mlhy okolo hlav lidí, že se mi někdo cizí hrabal v pokoji ani to, že Adrian mě má zabít. Pomyslela by si, že jsem paranoidní cvok.
"Jak jsem řekla, nic mi není." Violet se už nadechovala k další poznámce, ale vysvobodil mě dívčí hlas.
"Violet!" Jako na povel jsme se obě otočily za známým hlasem. Byla to Zoe. Violetina kamarádka, která mi byla představena teprve nedávno. Ani jsem si nepamatovala její příjmení. Byla to nízká, štíhlá blondýnka s hnědýma očima, ale byla na můj vkus až příliš horlivá. S širokým úsměvem k nám přiběhla a otočila se na Violet.
"Domluvily jsme se na to doučování, pamatuješ?" Violet s úsměvem přikývla a Zoe si mě všimla teprve teď. Sjela mě povrchním pohledem od hlavy až k patě. Takhle se ke mně chovala od té chvíle, co jsme si podaly ruce. Jenže v mém stavu mi to bylo úplně jedno.
"Nebo budeš radši s ?" Zeptala se a ve slově 'ní' jsem zaslechla opovržení.
Jako bych byla nějaký hadr na podlahu.
Violet se na mě s obavami ohlédla. Čekala, že má pověstná hrdost okamžitě zareaguje, ale já jsem nasadila lhostejný výraz, který jsem ani hrát moc nemusela a založila si paže na prsou. Violet se tedy otočila zpět k Zoe a řekla, že za ní přijde na pokoj. S kyselým výrazem se Zoe otočila na podpatku a zmizela.
"Nebudeš mít problémy z toho, že se se mnou bavíš?" otázala jsem se suše.
Violet se zatvářila šokovaně. "Co? Co to říkáš?"
Pokrčila jsem rameny, dneska už poněkolikáté. "Já jenom, že Zoe mě nejspíš nemá moc v oblibě."
Trošku se uklidnila, ale bohužel ihned začala mít potřebu ji obhajovat. "Ne... Ona jenom... Jenom..."
Rozhodla jsem se větu dokončit za ni. "Jenom mě nesnáší."
Neuznala to hodné nějaké reakce a oznámila mi, že si ještě musí hodit věci na pokoj, a pak jít k Zoe. Tak nějak už jsem se smířila s tím, že nejsem tím, ke komu si chodila pravidelně vylévat srdce.
Ale... abych pravdu řekla, i s touhle mojí náladou mi to trošku vadilo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 13. července 2012 v 19:36 | Reagovat

Hmmm, takže, fakt nechápu, co se tam děje. Jsem snad ještě zmatenější, než Eve, a že ona je fest zmatená. Fakt sílá, ta mlha... já to chci věděttt *fňuk* Ale jak jsou ty barvy těch mlh, to mi lehce dochází, co to možná je, ale WTF?! Pro jí Adrian má zabít? A ještě druhá věc... proč to neudělá? :-D Dobře, možná blbá otázka, ale... je to fakt divný, celej příběh je tajemnej jako prase (to je lichotka! :-) ) a fakt jsem zěvdavá, co jsou zač.
PS: Nemám ráda Claire ani Zoe
PSS: Fakt se mi líbí Adrian. Jasně, říkala jsem, že sice budu někde mezi, ale on je tak... hmmm, tajemný a přitom drsný.
PSSS: Riche je ale stejně nejlepší! :-)
PSSSS: Ale jestli ublíží Violet, ať si mě nepřeje!
PSSSSS: Už raději končím... :-D

2 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 13. července 2012 v 19:39 | Reagovat

[1]:  Děkju, je vážně radost číst vé komentáře, a neboj, dočkej času jako .... jak se to říká? :D  :D  :D  :-D  :-D

3 Vicky Vicky | Web | 14. července 2012 v 13:11 | Reagovat

jejda, chudák Evelyn... Teda na mně někdo vybalit takových nesmyslů naráz, asi vezmu do ruky tátovu sekyru :-! Ale jinak krásná kapitola, dneska nemám moc náladu psát dlouhý komentář :)

4 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 14. července 2012 v 13:38 | Reagovat

[3]: V pořádku, mě nevadí krátké komentáře. :D
A, no musela jsem to tam nějak zakomponovat, a vůbec bych se nedivila kdyby Eve přišla na pokoj a trefil ji infarkt. :D

5 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 20:40 | Reagovat

Tak jo a teď jsem se svými spekulacemi totálně v háji..! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.