Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

3. Kapitola 2/2

14. července 2012 v 12:45 | Zoe Leah |  Cesta k srdci
Slavnostně oznamuji, že druhá část třetí kapitoly je zde! :D Vaše,
Zoe Leah.



TŘI 2/2


Ale... abych pravdu řekla, i s touhle mojí náladou mi to trošku vadilo.
Namísto rozjíždění nepříjemných úvah jsem zamířila na pokoj.
Jakmile jsem tam dorazila, shodila jsem si tašku z ramene a opřela se čelem o chladivou okenní tabulku.
Proč nemůžu mít obyčejný život jako každý jiný?
Hleděla jsem z okna. Před ubytovnou pobíhalo několik studentů. Všichni vypadali dost podivně, ale rozhodně ne tolik jako já.
Jak ráda bych si s někým z nich vyměnila život.
Tak ráda...
Odlepila jsem se od okna a ztěžka dosedla na kraj postele. Ale to se nikdy nestane. Zázraky se nedějí.
Často jsem myslela na "uklidňující" dub. Nebyla jsem tam od té doby, co jsem začala vidět zvláštní 'mlhy'. Najednou jsem po jeho chlácholivé přítomnosti zatoužila tolik, že mě to až překvapilo. Bylo to skoro to samé nutkání, jaké jsem mě, když jsem mluvila s Claire, která mi otloukala o hlavu, abych s Adrianem nikam nechodila. Teprve teď jsem si uvědomila, že kdybych ji poslechla, ušetřila bych si tím spoustu problémů.
Otevřela jsem okno a nechala do pokoje proudit zimní vzduch. Už aby bylo jaro. Nakonec jsem to vzdala a s rezignovaně svěšenými rameny vystřelila z pokoje.
Pevným krokem jsem se vydala přes hřiště k lesu.
Hned, jakmile mi pohled padl na vzdálený kmen dubu, jsem ucítila směsici radostných emocí svíjejících se mi šťastně v hrudi.
Nevědomky jsem přidala do kroku.
Zpomalila jsem teprve u vysoko vyčnívajících kořenů. Kolem dubu se rozprostírala téměř neviditelně bílá mlha. Nevím proč, ale poslední dobou jsem ji viděla opravdu jen okrajově. Tak mi to vyhovovalo. Pohodlně jsem se usadila v kořenech, opřela si hlavu o kmen a zavřela oči. Pokusila jsem se vstřebávat příjemnou atmosféru, ale nešlo mi to tak dobře jako minule. Minule jsem totiž pustila z hlavy veškeré starosti a užívala si přítomnost toho zvláštního stromu. Něco to dnes narušovalo. Zvedla jsem hlavu a otevřela oči. Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Najednou někdo vystoupil ze stínů jednoho z jehličnatých stromů. Leknutím jsem vyletěla málem o pět metrů. Rozrušená jsem vyskočila ze sedu a zadívala se do mandlově hnědých očí nevítaného hosta, do očí, jež jsem vídala každé ráno v zrcadle.
***
Klukovi mohlo být jako mě. Měl bledou kůži a černé rozcuchané vlasy. Postavu měl opravdu hodně vysokou a šlachovitou. To jsem poznala i přes ten dlouhý černý kabát. Jeho obličej měl ostré rysy a hranatou bradu. Zamyšleně si mě prohlížel zpod přimhouřených víček.
Zděšeně jsem vyvalila oči a o krok couvla.
"K-kdo jsi?" zakoktala jsem se a pořád dokola si namlouvala, že tohle je jen ohromná shoda náhod.
Podíval se mi do očí a pokřiveně se usmál.
"Jmenuju se William Shade, a ty?" Fajn, tak tohle je milionkrát horší, než ohromná shoda náhod. Tohle je skoro jako osud. Kolem jeho hlavy jsem zaznamenala mírně se třepotající zelenou mlhu, která ale zmizela stejně rychle, jako se objevila.
Zavrtěla jsem hlavou a odvětila: "Já jsem... Eve."
Levé obočí mu vyjelo nahoru.
"Jen Eve? Já myslel, že lidé mají příjmení." Tentokrát jsem se zamračila a udělala zase krok dopředu.
"Eve Geralttová."
Vysekl mi galantní poklonu. Pozastavila jsem se nad tím, proč mu lžu. Sice je něco jako moje starší mužská kopie a má moje příjmení, ale to nemusí nutně znamenat, že… co vlastně?
"Co tu děláš?" zeptala jsem se místo toho, abych řešila svoje stupidní teorie.
Zatvářil se překvapeně.
"Co tu dělám já? Spíš naopak, ne?" Z jeho slov čišel arogantní, pobavený sarkasmus. Tenhle kluk se mi líbil čím dál méně.
"Já se ptala první. Tak odpověz, je to slušnost." Ironicky se usmál a já potlačovala nutkání sebrat blízkou větev ležící na zemi a pořádně ho s ní zmlátit. Teda, ne, že bych k tomu potřebovala nějakou pomůcku.
"Jen jsem se procházel a kochal se zdejší nádhernou přírodou, už jsi viděla místní hřbitov? Je fascinující." Zamračila jsem se ještě víc, pokud to bylo vůbec možné.
"Ty seš kretén."
Zvědavě se rozhlédl kolem a naoko udiveně se zeptal: "Tady někdo takový je? Nebo trpíš samomluvou?" Mávla jsem nad tím rukou a měla se k odchodu, když mě na místě přimrazila jeho slova. "Ještě se uvidíme, Eve Geralttová." Ten kluk věděl, že mu lžu. Moc dobře to věděl. Otočila jsem se, ale už tam nestál. Tohle bylo divné, moc divné.
Najednou už jsem tu nechtěla strávit ani minutu. Vydala jsem se k ubytovně a snažila se zapomenout na setkání s podivným Williamem Shadem.
Ne, že by to bylo bůhvíjak snadné. Když jsem se octla u dveří svého pokoje, už se stmívalo. A já si přesně v tutéž chvíli vzpomněla, že jsem si nechala klíč od pokoje uvnitř. Zaklela jsem tak, že by mě za to vyloučili a snažila se přijít na to, jak se dostat dovnitř, aniž by to kdokoliv zjistil. Vybavila jsem si, že při svém odchodu jsem nechala otevřené okno. Pokoje byly relativně nízko nad zemí, takže by to zas takový problém být nemusel. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla zase ven. Rozhlédla jsem se kolem, jestli není venku někdo, kdo by mě ukřižoval za to, že jsem si zapomněla klíček, a teprve potom jsem si uvědomila, že je taková zima, až se mi dech srážel v páru.
Vykročila jsem pod okno svého pokoje a stoupla si na vyvýšený kámen, který byl přímo pod oknem. Konečky prstů jsem se zachytit mohla, jenže já potřebovala ještě výš.
Stoupla jsem si na špičky a s vypětím všech sil se vyškrábala do pokoje. Dopadla jsem na holou zem, přímo na zadek, do tmavé místnosti. Do obličeje mi spadl pramen vlasů tak šikovně, že jsem přes něj vůbec neviděla. Odfoukla jsem pramen a prohlédla si sedřené dlaně. Skvěle, tekly mi proudy krve. Rychle jsem odněkud vyhrabala dva látkové kapesníky a ovázala si jimi ruce. Potom jsem popadla klíč od pokoje (mimochodem, ležel na posteli) a zamířila do společných umýváren, kde se nachází lékárnička.
Otevřela jsem dveře do chladné místnosti a s úlevou zaregistrovala, že jsem tu sama. V duchu jsem zaklela, kdybych si vzala ručník a čisté oblečení, tak bych se i vysprchovala, ale už se mi nechtělo vracet. Z lékárničky jsem vytáhla desinfekci a obvazy a ošetřila si ruce.
Tak, teď to bylo mnohem lepší.
Uklidila jsem desinfekci a přistoupila k prasklému zrcadlu nad umyvadlem. Vypadala jsem… jinak. Chci říct, všechno bylo tak jak má, ale bylo to prostě jiné. Působilo to jinak.
Všimla jsem si, že kolem pravého oka se mi něco modře třpytí. Přišla jsem k zrcadlu blíž a zaměřila se na to místo. Předtím to vypadalo spíš jako nějaký odlesk, ale teď jsem jasně poznala obrys… nějakého modrého, pokrouceného, třpytícího se propletence. Přejela jsem přes to prstem, ale nesetřelo se to. Zděšená jsem se to snažila smýt vodou, ale mělo to stejný účinek jako předtím, čili žádný.
Sakra, tohle půjde zakrýt možná tak make-upem. Ještě že to bylo takhle malé a téměř neviditelné.
Když jsem šla ztichlou chodbou na pokoj, byla už tma. Uvědomila jsem si, že si ještě musím dodělat projekt na hodinu historie, kterou jsem musela mít pozítří.
Měla jsem co dělat abych do něčeho nekopla.
No nic, udělám to zítra. V pokoji jsem za sebou zabouchla dveře a usnula ještě dřív, než jsem dopadla na postel. Tohle všechno, co se kolem mě děje, bylo na mě prostě moc.
Byla jsem vyřízená, naprosto vyčerpaná a cítila jsem zoufalou devastaci. Ani bych se moc nedivila, kdyby to se mnou někde šlehlo.
Ráno jsem se probudila a myšlenkami jsem hned teď byla u projektu na hodinu historie. Jistě, mohla bych se na to vykašlat, ale učitelka na tuhle hodinu byla jedna z těch, kteří chápali výhody i zápory dospívání, a tak nějak nám rozuměla. Navíc jsem historii měla ráda, byl to jediný předmět, který mě na téhle škole nenudil. Na dnešní hodině informatiky bych si měla vytisknout nějaké papíry se zdroji a potom z nich vytvořit ten projekt.
Povzdechla jsem. To bude trvat hodně dlouho.
Jakmile jsem na sebe hodila zimní kabát, ozvalo se zaťukání na dveře. Když jsem otevřela a spatřila za nimi Claire, klesla mi čelist. Co ta tady dělá?
"Ahoj. Děje se něco?" chtěla jsem vědět.
"Ne, nic se neděje, jen jsem se chtěla ujistit, že pořád žiješ." Aha, tak o tohle tady šlo.
Usmála jsem se a vykročila na chodbu.
"Jak vidíš, jsem plná života." Ironií ovšem bylo, že jsem teď lhala, jako když tiskne. Claire mě za chvilku doběhla. ¨
"Jo, to vidím. Hele, co to tady máš?" dotázala se a prstem si ukázala kolem pravého oka. Sakra, zapomněla jsem na ten make-up.
"Nic." Kéž bych tak měla sluneční brýle. Pořád se tvářila podezíravě, ale už se na nic neptala. Rozloučily jsme se před její třídou a já zamířila na hodinu chemie, kde jsme si měli vybrat partnery na laborky.
Znaveně jsem shodila tašku na zem a vyštrachala z ní napůl vyschlou tubu s make-upem. U zrcadla ve třídě jsem si zakryla část toho malého "tetování" a vrátila se k lavici.
Podívala jsem se na lísteček na desce stolu, stálo tam jméno mého partnera na laborky. Měli jsme být spárovaní po dvou, a to jako kluk s holkou. Když jsem četla to jméno, ani jsem se moc nedivila. Osud je vážně mrcha.
Adrian Night.
Zaúpěla jsem, ale to už zakotvil u mé lavice. Skvěle.
Poslední po čem jsem toužila, bylo, být v páru na laborky s Adrianem Nightem. Hlavně po tom, co mi řekl.
Střelila jsem po něm pohledem. Ovšem, jako vždy vypadal naprosto dokonale. Ani známka po nějaké emoci.
Když zazvonilo, smířila jsem se se svým osudem. Měsíc budu pracovat s Adrianem Nightem. Já mám takové štěstí!
Když pominete naprosto znervózňující přítomnost Adriana Nighta, tak probíhala hodina relativně v klidu. Když jsme měli informatiku, sehnala jsem si nějaké informace na téma svého projektu na historii a vytiskla si je. Teď je ovšem otázkou, kde projekt udělám. Sice jsem ho nechtěla připravovat sama, ale věděla jsem, že Violet už něco má a nechtěla jsem jí kazit plány. Napadlo mě, že bych mohla zajít do knihovny, která byla spojená se studovnou. Od svého nástupu na tuhle školu jsem tam nebyla ani jednou. Mohl by tam být klid.
No, co jsem si usmyslela, to jsem udělala.
Knihovna se studovnou byla téměř stejná jako na mé předchozí škole, jen tu bylo méně stolů a bylo to tu tak ponuré, že jsem se v tom ztrácela. Usedla jsem na židli k jednomu ze stolků a pustila se do projektu. Přišlo mi ubohé, že jsem tu už týden a nemám žádné přátele, se kterými bych mohla pracovat. Pokud se nepočítá Violet. Radši jsem se naplno oddala práci. Asi po hodině urputného úsilí si vedle mě někdo sedl.
Připravená ho vyhodit, jsem se otočila. Seděla tam holka asi mého věku a na prst si natáčela pramen platinově blond vlasů.
Jenže to nebylo to, co mě na ní zaujalo. Kolem pravého oka se jí jemně stříbrně třpytilo něco, nápadně podobné tomu, co jsem měla kolem pravého oka já.
Zabodla do mě pohled svých šedých očí a napřáhla ke mně ruku, kterou jsem po chvíli váhavě stiskla.
"Já jsem Ariadne Garwinová. Ty jsi...?" Nemohla jsem odtrhnout pohled od její stříbrné značky.
"Eve Shadeová." Jejím pohledným obličejem se mihlo pochopení.
"Aha, ty jsi ta nová co? No, myslím, že spolu chodíme do třídy." Překvapeně jsem povytáhla obočí. Ani jsem si nevšimla, že se mnou nějaká taková holka chodí do třídy.
Trošku váhavě jsem se zeptala: "Ty… co to máš kolem oka?"
Lehce se dotkla místa kolem pravého oka a téměř znuděným hlasem odvětila: "Tohle? To mám už asi rok. Ani nevím, kde se to tam vzalo."
Bezděky jsem se dotkla svého "tetování". Překvapeně na mě pohlédla.
"Ty to máš taky? Sice modrý, ale vypadá to skoro stejně. Kdes k tomu přišla?"
Pokrčila jsem rameny.
"Nevím, objevilo se mi to tam včera večer. Nedá se toho zbavit. Je to děs." Pokývala hlavou. "To znám, když na to máma přišla, běsnila a řvala na mě, že jsem si nechala udělat tetování bez jejího dovolení."
Najednou jsem se lekla. Co bude dělat máma, až to uvidí?! A táta? Zřejmě si mého zděšení všimla, protože se krátce zasmála, a pak mě uklidnila: "Neboj, existuje přece make-up. A rodiče stejně přijedou až za…," Na chvilku se zamyslela. "čtyři dny. To není zas tak hrozný."
Musela jsem jí dát za pravdu.
Zvědavě se naklonila nad můj projekt.
"To je na historii, že jo? Ten svůj jsem už dodělala, nebyla to žádná sranda."
"To teda jo. Už mě z toho bolí hlava… a ruka." Krátce se zasmála. Všimla jsem si, že má vysoký, zvonivý smích.
"Nechceš s tím pomoct? Fakt je to dost těžký."
Zaváhala jsem jen na vteřinu.
"Jestli ti to nevadí, tak bych byla ráda." Přikývla a pustila se do plánování zvané 'kam umístíme barevné papírky'.
Když jsme dokončovaly projekt, venku už byla tma. To se mi to zase protáhlo. Pomyslela jsem si při pohledu na hodinky. Deset pryč.
Ještě že vrátný není taky na pokojích, jinak bych měla dost slušnej průšvih.
Potom, co mi dala Ariadne číslo svého pokoje, zaplula jsem do toho vlastního. Jakmile se za mnou zaklaply dveře a já se o ně opřela, vyděsila jsem se tak, že jsem málem proletěla stropem. Na posteli seděla skrčená postava zahalená ve stínu. Kdybych měla kam, couvla bych.
"Ahoj, Eve Geralttová," promluvila postava a já hned poznala, o koho se jedná - William Shade se opět ukázal.
"Co tady sakra děláš takhle pozdě?! Teda… co tady děláš?!"
V té tmě jsem mu neviděla pořádně do obličeje, tak jsem rozsvítila stropní světlo. V obličeji mu hrál sarkastický úšklebek.
"Co myslíš?"
Nasupeně jsem si ho změřila pohledem a odvětila: "Tak ty to vážně chceš vědět?"
Zvedl se z postele a přešel ke mně.
"Víš ty co, Eve? Líbíš se mi, myslíš stejně jako já."
Teď jsem se pro změnu ušklíbla já. "Myslím, že to ani nechci brát jako kompliment. Ale zpět k věci. Co tady děláš?!" vyštekla jsem.
Tajemně se usmál a pak vypustil z pusy to, čeho jsem se obávala už od včerejšího dne. "Čekám tu na svou sestřičku."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 14. července 2012 v 13:19 | Reagovat

Ehm... Tak tohle jsem tedy vůbec nečekala! Bratr??!!! Holka ty dokážeš udivit, tvoje kapitoly jsou plné překvapení!!
Uf, je mi sice líto, že Eve nemá kamarády, ale moc se nedivím, když taky každého osloví "kreténem" :D

2 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 14. července 2012 v 13:28 | Reagovat

[1]: Děkuju! No, Eve je tak trochu nevychovaná, i když, s jejími rodiči se tomu celkem divím. Můžu jí říkat kolikrát chci aby se chovala slušně, ale ona mi pak řekne že to nemá zapotřebí, tak co já s tím? O_O  :-D  :-D  :-D  :-D  :D  :D

3 Erin Erin | E-mail | Web | 14. července 2012 v 21:17 | Reagovat

TAk jo, přiznám se... když přibude nová kapitola a jsou už u ní komentáře, přečtu si je jako první, než samotnou kapitolu. Ale dneska se mi stačilo podívat na první větu, co napsala Vicky, a já si řekla: Náno blbá. Takže už jsem od začátku čekala, že Will nebude jenom tak někdo. Ale líbí se mi! :-) Moc, páč takový drzí hajzlíci jsou fajnoví. Teda, taky mám v povídce ztraceného bratra. Nejdřív byl v pohodě, ale teď chce svou sestru zabít, takže... :-D Snad to nebude případ i Eve a Willa, pokud si z ní teda nedělá srandu. Sice by to bylo trochu vtipné, kdyby v další kapitole bylo jen: Dělám si z tebe prdel, měj se! Ale tak... :-D
BTW: Začala jsem psát novou povídku, nechceš se na ni kouknout? Chápu, když se člověku nechce číst tři knihy nějaké povídky, ale tohle začíná, tak mě napadlo, že bys na to mohla hodit očko :-)

4 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 14. července 2012 v 21:58 | Reagovat

[3]:  Děkuju, sice jsem první část trochu nepochopila ale stejně děkuju :D Will je opravdu její bratr, nedělá si z ní srandu, protože sám moc dobře ví že by to byl dost úchylnej vtip :D A na tu tvojí novou povídku se určitě kouknu, píšeš hezky, dobře se to čte, (četla jsem si první kapitolu OŽ) tak myslím že se mi to bude líbit. Tuším že se to jmenuje Volání Svobody? :-)

5 Erin Erin | E-mail | Web | 14. července 2012 v 22:14 | Reagovat

[4]: Jo jo. Já být tebou, tak by se mi OŽ číst nechtělo. Asi bych byla moc líná na tolik textu :-D

6 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 14. července 2012 v 22:44 | Reagovat

[5]:  Řekla bych že je to můj případ :-)

7 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 20:51 | Reagovat

Páni! Hustý, super! Konečně se nějaká z mých teorií vyplnila!

8 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 22:34 | Reagovat

no do dřevený budky ten konec...užasnéé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.