Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

4. Kapitola 1/2

15. července 2012 v 10:00 | Zoe Leah |  Cesta k srdci
Tak a je tady další kapitola, nebo spíš její první část. Další část tady bude zítra přesně v tuhle dobu, tak se máte na co těšit. :-) Vaše,
Zoe Leah.



ČTYŘI 1/2


Vykulila jsem na něj oči v nehraném údivu a vypravila ze sebe přidušené: "Já... Cos to řekl?" Lhostejně pokrčil rameny, jako by se bavil o tom, co bude dnes k obědu.
"Řekl jsem, že jsi moje sestra, myslím, že jsi mě slyšela dobře."
Teď jsem si sedla na postel já.
Ano, slyšela jsem ho moc dobře, ale nejradši bych nic neslyšela. To, že zírám někam do prázdna, jsem si uvědomila, až když mi zamával rukou před očima.
"Hej! Jsi v pohodě? Nesekne to s tebou, že ne?"
Omámeně jsem zavrtěla hlavou.
"J-jak si můžeš bejt tak jistej?"
Sedl si vedle mě a znovu pokrčil rameny. "Neříkej mi, že tě to nenapadlo. Za prvý, jsi skoro moje kopie, za druhý, máme stejný příjmení."
Překvapeně jsem zamrkala a probrala se ze svého transu.
"Tak to teda pozor. Kopie nejsme, já jsem stokrát hezčí než ty a příjmení stejný nemáme." Pozvedl obočí a naoko udiveně se mě zeptal: "Snad si nemyslíš, že jsem ti tu tvou 'Eve Geralttovou' sežral. Nebo jo?"
Rezignovaně jsem svěsila ramena a zabodla pohled do země.
"Jasně že ne."
Zdánlivě sarkasticky se usmál a o něco tišeji zopakoval mou větu: "Jasně, že ne."
Zvedla jsem se, odstoupila o pár kroků a usmála se.
"No, tvrdit si můžeš, co chceš, ale pořád nemáš pádný důkaz. A navíc, kdybych měla bratra, proč by mi o něm rodiče nic neřekli?" Byla jsem hrdá na svou logickou otázku.
Zamyšleně si promnul bradu. "No, mám svůj rodný list a kopii toho tvého. Taky mám občanku. A je tu jediný prostý důvod proč mě tví rodiče nechtěli. Byla jsi plánovaná jen ty, já byl jen tvé dvojče. Naši rodiče nechtěli dvě děti, a tak se rozhodli, že dají do dětského domova mě."
Pochybovačně jsem zavrtěla hlavou.
"Ne, to by nikdy neudělali." Ironií bylo, že jsem byla přesvědčená, že ano. Rodiče si vždycky šli tvrdě za svým.
Mamka pracovala v reklamní agentuře a táta byl vysokoškolský učitel. Byli přísní, ale měla jsem je ráda. Znovu jsem zavrtěla hlavou.
"To ale stejně pořád nevysvětluje, proč mi to rodiče neřekli." Hořce se ušklíbl, a já si nemohla pomoct, a viděla jsem v jeho očích trošku zklamání.
"No jistě, proč by měli poskvrnit svou dceru pochybnou pověstí jejich druhého dítěte?" Vykulila jsem překvapeně oči.
"Pochybnou pověstí? Chci říct… že si nemyslím, že jsi nějakej světec, ale nepřeháníš to trochu?" Probodl mě pohledem.
"Jestli myslíš, že tři zápisy v rejstříku jsou přehánění, tak asi ano."
Zalapala jsem po dechu a znovu vyvalila oči.
"Jak... Myslím, že to ani nechci vědět." Krátce se zasmál.
"Já jsem ti to říkal. Myslíš stejně jako já."
Tak to byla pravda. Ne to, že myslím jako on, ale to, že mi to řekl. Zavřela jsem oči a znovu jsem je pomalu otevřela.
"Ale... proč ses neukázal dřív?"
"A proč ano? Vyděsila by ses ještě víc než teď."
"Nejsem vydě... to je fuk. Hlavní je, že teď to vím. Ale tak nějak nechápu, co ode mě vlastně teď čekáš. Myslíš, že ti padnu okolo krku s výkřikem: Bráško můj zlatej! Konečně jsme se shledali! Nebo tak?" Povytáhl obočí a sarkasticky se ušklíbl.
"Něco jsi vynechala. Co třeba oslovovat se sentimentálníma přezdívkama?"
Zachovala jsem si nečitelný výraz. Aspoň myslím.
"Tohle není vtip. Co mám teda podle tebe dělat?!" Vystřelila jsem z postele a rozhodila rukama.
Zaskočeně zamrkal a po jeho sarkastickém úšklebku nebylo ani stopy. Zřejmě jsem ho překvapila.
"No, po pravdě?"
"To bych byla ráda, dík." Dala jsem si ruce v bok.
"Nevím."
"Co?! Přijdeš si sem, oznámíš mi, že jsi můj bratr, a pak mi řekneš, že nevíš, co ode mě očekáváš?" Zdálo se mi to, nebo byl naprosto zabedněnej? "Víš ty co? Vypadni," přistoupila jsem ke dveřím a otevřela je dokořán.
Nevypadal nijak zvlášť překvapeně, spíš pobaveně. Odešel se slovy: "To, že mě vyhodíš, neznamená, že se mě zbavíš."
Jakmile jsem za ním zabouchla dveře, sesula jsem se podél nich a třikrát do nich bouchla hlavou. Proč já jen mám takhle podělaný život? Copak musí být všechno komplikované a zamotané?
Nejspíš.
Pravděpodobně.
Nakonec jsem to vzdala, zhasla světlo a vyčerpaně jsem se zřítila do postele. Hlavu jsem měla plnou myšlenek, přímo k prasknutí. A nejsmutnější na tom bylo, že jsem na drtivou většinu z nich nechtěla myslet. Navíc se blížily Vánoce. Zničeně jsem si připlácla dlaně na obličej. Nenávidím svůj život, nenávidím ho do poslední minuty, do poslední setiny vteřiny.
Po několika hodinách převalování jsem usnula.
Zvonění mobilu mě probralo z pěkného snu, kde jsem se na pláži projížděla na jakémsi černém koni, což byla trochu ironie vzhledem k tomu, že jsem na koni nikdy neseděla.
Oblékla jsem se, jak nejslušněji jsem dovedla, což nebylo nic moc, pokud se za vrchol elegance nepovažují tmavě modré džíny a bílý svetr s hlubokým výstřihem ve tvaru V.
Dokonce jsem se ani nelíčila a vlasy jsem si vyčesala do volného drdolu. Bylo mi jedno, jak vypadám, neměla jsem pro koho se krášlit.
Možná jen…
Ne. Žádné možná. Po cestě do třídy jsem narazila na Violet. O něčem zapáleně brebentila, ale já jsem absolutně nevnímala, co říká. Znovu jsem byla ponořená do svého světa. Navíc jsem zase začala vidět ty mlhy. Ať už jsem byla jakkoliv zničená, musela jsem se o tom dozvědět víc. Dneska bych se mohla zastavit v knihovně a alespoň na hodinku si zamluvit počítač, a pak si o tom něco zjistit.
Jako první hodinu jsme měli literaturu. Ačkoliv jsem knížky měla celkem ráda, dneska jsem neměla chuť poslouchat učitelovo bezduché plkání. Kreslila jsem si do sešitu jakési pokroucené, zamračené sluníčko. Přišlo mi, že každý den, který zažívám, je stejný jako ten předchozí. Každý den se dozvím nějakou šokující novinku. Jedinou světlou chvilkou v jinak ponurém dni, byl můj čas strávený u uklidňujícího dubu.
Jenže každý den byly ty chvíle kratší a kratší. To mě tak příšerně štvalo! Nevědomky jsem zaryla nehty do desky stolu.
"... a 7. října 1849 pan Edgar Allan Poe zemřel. Nějaké otázky?"
Zvedla jsem hlavu od pokresleného papíru.
Žádné otázky jsem neměla, ale mlha okolo profesorovy hlavy mě zaujala. Byla žlutá… s příměsí šedavě bílé. Naklonila jsem hlavu na stranu a snažila se z té mlhy vyčíst něco víc, než jen barvu. Učitel byl evidentně otrávený, ale mě to bylo jedno.
Konečně zazvonilo a já si bleskově sesbírala své věci a vydala se na další hodinu.
***
Když jsem po vyučování vstupovala do knihovny, zachvátil mě zvláštní pocit. Jakoby se něco dělo, něco o čem bych měla vědět, ale nevím.
Domluvila jsem si s milou knihovnicí hodinu na počítači a dala se do zjišťování. Vybavená bločkem a propiskou, jsem zadala první slova do vyhledávače.
A dopadlo to tak, že jsem se nedozvěděla absolutně nic. Jen nějaké kecy o bludech ze stresu. Ale já věděla, že to nebyl žádný blud.
Nakonec jsem tedy poděkovala a alespoň se vydala na obhlídku historických knih. Měla jsem ráda ten polorozpitý inkoust na každé žluté stránce. Když jsem konečky prstů přejížděla po kožených vazbách, zastavila jsem se u knihy s dobovým nápisem: "Řád Starého světa."
Sice jsem nevěděla co je to "Starý svět", ale něco mě na té knize zaujalo. Možná to, že měla přes 400 stránek, nebo možná díky černému inkoustu. Nevím, ale nakonec jsem po dlouhém přesvědčování knihovnici přemluvila, abych si ji na týden mohla půjčit. Na pokoj jsem téměř letěla. Nemohla jsem se dočkat, až si přečtu první nadpis.
V pokoji jsem hodila do kouta tašku a nedočkavě se posadila do křesla. Se zatajeným dechem jsem knihu otevřela. Uvítala mě první prázdná stránka. Znovu jsem otočila list. Bylo tam napsané věnování. Tohle musela být nějaká kopie, protože to bylo psáno normální angličtinou. Jinak bych to asi nepřečetla.
"Řád Starého světa
Starý svět, byl ovládán Bílými bohy. V pekle se zase smažili Zatracení. Avšak existovaly i bytosti, které žily mezi nebem a zemí. Démoni. Každý byl jiný. Jeden se rozhodl sloužit Bílým, a druhý se chtěl stát otrokem Zatracených. Jenže Démoni sloužící Zatraceným nemohli existovat jen tak. Museli požírat duše lidí. Sváděním žen a mužů dosahovali svého. Jeden polibek se pro svedeného člověka stal polibkem smrti. V pekle tak přibývalo duší, protože svedený člověk se nemohl dostat do nebe. Bílí na nebesích se hněvali na Zatracené a zoufale se snažili se proti nim bránit. Stvořili proto Poznamenané. Bytosti čisté a nadpozemsky krásné. Poznamenané měly úkol chránit lidi pomocí své kouzelné síly. Poznamenané byly pouze ženy a dívky, které se vyznačovaly malým, sotva viditelným znamením kolem pravého oka. Poznamenané dokázaly rozeznat povahu a náladu člověka, na kterého se zaměřily a když to bylo potřeba a jejich emoce jim to dovolily, mohly dokonce využít svých nadpřirozených schopností. Když Démon svedl Poznamenanou, bylo to proti všem pravidlům Zatracených, i Bílých. Poznamenaná nezemřela, ale na pár dní ztratila svou schopnost bránit se. Jenže když své síly použijí záměrně a bezdůvodně, stanou se z nich Osamocené. Vyhoštěné bytosti, kterým byl po smrti upřen vstup do říše Bílých, do Nebe. Proto se mohly jejich schopnosti užívat jen k ochraně lidí. Ovšem ani Zatracení se nehodlali jen tak vzdát a přidělili svým sluhům omračující krásu a charisma, aby se stalo jejich svádění účinnější…"
Zaklapla jsem knihu a bez dechu ji položila na noční stolek.
Stále mi v hlavě zněla ta slova: "Dokázaly rozeznat povahu, a náladu člověka, na kterého se zaměřily..."
Mohla kniha hovořit o tajemných mlhách, které neustále vidím? Nebo o malém znamení kolem oka, které mám jak já, tak Ariadne? No, odhalení skoropravdy (ale stále si nejsem jistá) nebylo zas tak úlevné, jak jsem si myslela.
Vzala jsem si osušku, sprchový gel a šampon a odkráčela do sprch. Nikdo tu nebyl. Většinou mívám štěstí na samotu.
Proudy vařící vody mi bičovaly záda a já si uvědomila, že bych raději strávila celý svůj život tady, než vycházet ven.
Po sprše jsem se zabalila do ručníku a vyšla ven ze sprch
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 15. července 2012 v 11:27 | Reagovat

Už teď mám Willa strašně ráda! Já nevím proč, ale něco na tom hajzlíkovi je, takové já ráda. A zandím spíš jemu, než Adrianovi.
Pak ta věc s těma býjnýma bytostma... chápu dobře, že Adrian je ten zlej, páč má šedivou mlhu? Nebo? No, ať to je jak chce, líbí se mi ten celkový příběh! Je to originální a vůbec to působí tajemně a ... skutečně. Fakt, když jsem to četla, doslova mi před očima ožívaly postavy a dělali to, co jsem si v duchu odříkávala.
Skvělá práce, začíná to být docela zajímavé :-)
Mimochodem, děkuju moc za ten návod, jestli se ti povedl napsat tak, abych to pochopila i já, tak budeš ten největší machr na světě! :-D

2 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 15. července 2012 v 11:42 | Reagovat

[1]:  Ráda jsem pomohla. :D
A... páni! To jsem fakt netušila že můj příběh působí skutečně, byl to jen takový pokus, výstřel naslepo. :D

3 Vicky Vicky | Web | 15. července 2012 v 16:40 | Reagovat

No wow, zrovna jsem si říkala, co ty zatracený mlhy znamenají...! :D Ale je to fakt působivé, ten Řád bylo možná moc velké sousto a těžko se všechny názvy a řády chápaly, možná by to chtělo trošku víc rozepsat, ale jinak krásná kapitola :) Opravdu efektní!! :D :D Už se těším na další kapitolku, tenhle příběh nabírá tajuplný spád, moc mě zajímá, jak to nakonec bude :-D Skvělá práce!! =D =D

4 Vicky Vicky | Web | 15. července 2012 v 16:41 | Reagovat

promiň za kritiku, píšu ji, protože většina písálků, které jsem objevila, byla za kritiku vděčná >< ale nemusím ji psát tobě jestli nechceš ;)

5 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 20:59 | Reagovat

Můžu se zeptat? Ta knížka doopravdy existuje nebo sis jí vymyslela?

6 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 22:41 | Reagovat

husta kapitolka.. já myslím, že se asi trefila:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.