Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

4. Kapitola 2/2

15. července 2012 v 21:04 | Zoe Leah |  Cesta k srdci
Je nedělní večer, a s ním i druhá část čtvrté kapitoly CKS. Chtěla bych poděkovat za všechny komentáře u předchozích kapitol. Mám tady taky jeden extra vzkaz.
Pro Vicky: "Kritika mi nevadí, spíš naopak, jsem za ni ráda. Alespoň pak vím co mám upravit a poupravit. :D "
Tak, a teď už k samotné kapitole.



ČTYŘI 2/2


Po sprše jsem se zabalila do ručníku a vyšla ven ze sprch.
Zavřela jsem dveře a s pohledem zabodnutým do země jsem se vydala přes celou chodbu k pokoji. Moje myšlenková nepřítomnost se mi vymstila. Tvrdě jsem narazila do číhosi silného hrudníku. Rychle jsem zvedla hlavu a začala se překotně omlouvat, když jsem zjistila že je to Adrian.
Najednou mi nebylo zas tak jedno, jak vypadám, a už vůbec mi nebylo jedno že před ním stojím hypoteticky nahá.
Pořád jsem byla nalepená na jeho hrudi a tak jsem bleskově o krok odstoupila. "Já...Já... asi..." Nevěděla jsem co mu mám vlastně říct. Co třeba: "Adriane promiň že jsem taková slepice že se nekoukám na cestu." Nebo: "Omlouvám se že jsem se do tebe tak pitomě zabouchla." No, variant bylo mnoho. Ale ani jedna vyhovující.
Jenže jsem si nemusela dělat žádné starosti, zvedl totiž ruku a konečky prstů se zlehka dotkl znamení kolem mého oka. Tvářil se při tom nanejvýš zoufale.
A mě i ten drobounký dotek vyslal do těla elektrošok. Hořce se usmál a šeptl: "To jsem si mohl myslet." Ani nevím co mě tolik vyděsilo. Možná že ta nenadálá srážka, možná, že jsem věděla o čem to mluví. Možná, že ten dotek a možná že to byl zvuk jeho hlasu.
Každopádně jsem ho rychle obešla a rozeběhla se do svého pokoje. Překvlékla jsem se do pyžama a lehla si do postele.
Ach. Můj. Bože. Pod náporem všech těch nových informací jsem nemohla usnout. Pořád jsem přemýšlela o každé větě z podivné knihy. Co to vlastně byl Starý svět? Musím se na to někoho zeptat, i když pochybuju že to někdo bude vědět. Asi okolo pěti hodin ráno jsem usnula, a za necelé tři jsem se probrala. Bylo mi jasné, že hned jakmile se kouknu do zrcadla, pravděpodobně ochrnu leknutím. Povzdechla jsem si, když jsem si uvědomila že mi došel make-up. Snad ty kruhy pod očima zakryje alespoň pudr. Vyškrábala jsem se zpod deky a navlékla na sebe to první co mi přišlo ve skříni pod ruku. Což byly tmavé džíny a rubínově červená halenka s výstřihem vyšívaným černou nití. Dlouhé vlasy jsem si zapletla do pevného dračího copu. Byla jsem celkem příjemně překvapená, když jsem se podívala do zrcadla a neuviděla žádnou mrtvolně bledou tvář. Vypadala jsem... normálně. Což tenhle den učinilo už předem méně deprimující. Na řasy jsem si nanesla jednu vrstvu řasenky a myšlenkami už byla u Ariadne. Netušila jsem proč si myslím, že zrovna ona bude vědět co to byl Starý svět, ale možná to bylo tím znamením okolo oka, které jsme měly společné. O přestávce před první hodinou jsem se rozhlédla po třídě a okamžitě ji uviděla. Seděla sama v lavici vzadu u dveří a byla shrbená nad sešitem. Rychlostí blesku jsem se přemístila před její lavici a oslovila ji: "Prosím tě Ariadne, můžu s tebou mluvit?" Překvapeně vzhlédla a odvětila: "Jasně... O čem?" Vlastně jsem jednala impulzivně. Ani jsem nevěděla jak jí to říct, aniž bych ji vyděsila. Promnula jsem si nervózně ruce a zabodla pohled do země. "No... já jsem se tě chtěla zeptat na to tetování kolem oka." Najednou se její výraz změnil z překvapeného na podezřívavý. "Jasně, ty jsi na něco přišla?" Trošku jsem váhala jestli jí o tom říct. Nakonec jsem se rozhodla. "No, našla jsem nějakou zmínku o něčem jako... Starý svět." Napřímila se. "O tom jsem už slyšela. Něco jako Řád Starého světa nemělo být vůbec vypuštěno do světa." Byla jsem vykulená z její reakce. Mluvila o tom s takovou strašnou nenávistí až mě to zasáhlo."A... proč?" Opět se zatvářila normálně. "Já jsem to četla Eve. A informace obsažené v té knize měly být navždy skryty." Začala jsem ji opravdu podezřívat že ví něco víc než já. "O co jde?" Zeptala jsem se jí teď už pevným hlasem. Asi tu změnu zaznamenala, protože mi bojovně pohlédla do očí. "Měla bys to vědět, ale já nebudu ta co ti to řekne. Až se tě pokusí svést, pokud se o to už nepokusil, tak poznáš co jsi zač." Nato zazvonilo a já jsem si musela sednout do své lavice. Znepokojily mě tyhle nové informace.Co tím chtěla říct? A proč na mě tak vyjela? Pochybuju, že si se mnou po tomhle bude chtít znovu přátelsky popovídat. Asi nemám moc na výběr. Pokud chci na něco přijít, jediný spolehlivý zdroj je... Adrian nebo Claire. Momentálně jsem se ale nechtěla vidět ani s jedním z nich. Adriana pro to, co mi řekl a Claire jsem vidět nechtěla protože bych se jí musela omluvit, a to mi moc nejde. Nicméně, pořád se budu radši neohrabaně omlouvat, než vést s Adrianem řeči o smrti Proto, jakmile skončila francoužština, vydala jsem se do třídy nižšího stupně. Čistou náhodou jsem se s ní srazila ve dveřích.
"Promiň. Já si s tebou musím promluvit." Připomnělo mi to rozhovor s Ariadne, jenže Claire se netvářila překvapeně, tvářila se jako by to už delší dobu čekala. Přikývla a vytáhla mě na chodbu, kde se opřela o stěnu vedle okna. "O čem jsi to tehdy před kostelem mluvila. O tom, že mi jde o život a abych se od Adriana držela dál." Chvilku se na mě zkoumavě dívala a potom mě chytila za ruku a táhla ven ze školy. "Pojď něco ti ukážu." Vlála jsem za ní jako papír. "Počkej! Nemůžeme se jen tak zdejchnout mezi hodinama!" Na můj protest nereagovala. Když jsme byly venku ze školy a ona mě začala táhnout přes plochu hřiště, rozhodla jsem se že je důležité aby věděla o mém zkoumání Řádu Starého světa. "Četla jsem tu knížku." Oznámila jsem jí zadýchaně. "Jakou knížku?"
"Řád Starého světa. Sice ne celou ale část Řádu."
"Předpokládám že víš o Démonech, Poznamenaných a tak dále." Konstatovala směrem ke mně. "Jo. Vím. Tak o co jde?!" Maličko zpomalila. "Jen vydrž. Potom to pochopíš." Zatím jsem teda nechápala absolutně nic. Jen to, že Claire se chová jako blázen. Když jsme překročily hranice lesa, padl na mě nějaký zvláštní, znepokojivý pocit. Jako by se dělo něco, o čem bych měla vědět. Stejně jako včera v knihovně. Nevědomky jsem přidala do kroku. Všimla jsem si, že Claire mě táhne směrem k ´mému´ dubu. Něco se dělo. Teprve když mě stáhla za jeden keř několik metrů před dubem, přestala jsem se tolik soustředit na své okolí a zaměřila se na dvojici pod dubem. To co jsem uviděla, mě rozzuřilo, rozrušilo a zároveň také parádně znepokojilo. Stál tam Adrian. A nebyl sám. Byla tam s ním nějaká holka, myslím že chodila s Claire do třídy. Taková drobounká blondýnka s vlnitým mikádem. Okolo hlavy se jí míhala jasně malinová a růžová barva. Poblouznění. Ani jsem se nenamáhala uvažováním nad tím, odkud to vím. Zkrátka jsem to věděla. Okolo Adrianovy hlavy létala zase šedá, a místy bílá mlha. Ale to, co jsem viděla okolo dubu, to bylo asi nejsilnější. Byla to smolně černá barva která byl tak intenzivní, že jsem měla pocit, že je to jáma do které se propadám.
Adrian tu holku zrovna objímal, ale navzdory té činnosti se netvářil šťastně. Tvářil se přímo bolestně. Zoufale. Uvědomila jsem si, že to byla ta bílá barva v mlze. Jenže to vypadalo, že holka si jeho výrazu vůbec nevšímala. Víc jí zajímaly jeho rty, které přímo hypnotizovala. Naklonil se k ní a... Vyskočila jsem z keře. Nevěděla jsem co dělám, jen vím, že jsem zavřela oči, sepnula před sebou ruce a uvnitř mě se rozproudila síla. Skutečná síla.
Bylo to tak sladké, mocné a omamné, že jsem na chvilku zapoměla co to vlastně dělám. Jenže jsem si nemusela dělat starosti, moje podvědomí to vyřídilo za mě. I přes zavřená víčka jsem viděla oslepující bílé světlo, zářící jako diamant na slunci. Potom jsem se skácela na zem, a otevřela oči. Holka ležela na zemi v mdlobách, Adrian byl zhroucený pod blízkým stromem a tvářil se nanejvýš zaskočeně a kolem dubu se vznášela stříbrná mlha. Nevěděla jsem co jsem udělala, a to mě deptalo. Claire se skláněla nad tou holkou a pořád dokola ji oslovovala Nina. Uvědomila jsem si že musely být kamarádky. Já byla tak zesláblá a vyčerpaná, že mě to samotnou až překvapilo. Nějakým způsobem mi docvaklo, že jestli se mám cítit líp, měla bych se přesunout mezi kořeny dubu. Poslechla jsem svůj instinkt a doplazila se tam. Vlila se do mě úleva a síla. Po chvilce jsem se postavila na nohy, a všimla si, že Adrian už se taky oklepal. Přesně jak mi řekla Claire, pochopila jsem. Řád Starého světa nebyl výmysl nějakého psychicky labilního idiota, ale čistá pravda. Starý svět byl náš svět ve starých dobách, a Démoni a Poznamenané, to byla pravda. Nevěděla jsem sice, jestli existují Bílí bozi nebo Zatracení, ale já a Adrian jsme existovali. Byl Démon. A já Poznamenaná, stejně jako Ariadne. Bože, jak jsem mohla být tak blbá?! Jak to, že mi to všechno sepnulo až teď? Vždyť to dává dokonalý smysl!
Adrian mi zpříma pohlédl do očí. I přes to, že jsem se dozvěděla krutou pravdu, jeho pohled mě rozechvěl. Najednou jsem se nebála. Byla jsem odhodlaná, udělat vše pro vyšší dobro. I když jsem nevěděla jestli nějaké vůbec existuje. Na světě se potulují miliony takových jako je on. Lidí, které ostatní zabíjí polibkem. A já ty ostatní musím chránit. Musím dělat to, co jsem před chvílí udělala.
V jeho obličeji jsem nebyla s to, cokoliv vyčíst. Byl netečný. Když konečně promluvil, znělo mi to jako hlas ze záhrobí. Teprve teď jsem si všimla, že vypadá úplně stejně, jako v mém prvním snu o něm. Naháněl hrůzu, vypadal démonicky a normálně zároveň.
"Tak to víš." Oznámil mi suše věc, kterou jsem si uvědomila před několika málo vteřinami. "Co chceš udělat? Zabít mě? Proklít? Nebo snad předhodit těm co si říkají že jsou hodní a zastávají dobro?" Vůbec se mi nelíbilo co říkal. Ani jak to říkal. Zamračila jsem se. "Nic z toho. Jen chci, abys věděl, jak jsi mi ublížil. Chci abys věděl, že si přeju, abys odešel, odešel z mého života a víckrát mi už neublížil." Tváří se mu mihl smutek a bolest. Ale za pár vteřin si zase nasadil svou netečnou masku. Všechno co jsem mu tady říkala, byla pravda. Až na to s tím odchodem. Kdyby odešel z mého života, nejspíš bych šla za ním. Šla bych za ním kamkoliv, a myslím, že i on to věděl. Ostatně to, co měl vepsané v očích, mluvilo za vše. Potom se otočil, a odešel.
Odešel pryč z mého života.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gwinney- ADMIN ♥ Gwinney- ADMIN ♥ | Web | 15. července 2012 v 21:56 | Reagovat

četla jsem jen půlku ale je to moc pěkné!

2 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 15. července 2012 v 22:18 | Reagovat

[1]: Děkuju, takový komentář vždy poteší! :D

3 Vicky Vicky | 16. července 2012 v 13:07 | Reagovat

Wow moc pekna kapitola, chudak adrian najednou je mi hl lito :) skvela prace :D

4 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 16. července 2012 v 13:16 | Reagovat

[3]:  Děkuju, a jo, taky je mi ho moc líto. :-)

5 Erin Erin | E-mail | Web | 18. července 2012 v 13:01 | Reagovat

Ahoj... omlouvám se, že jsem ještě neposlala kapitolu, dneska večer se na to podívám a snad i pošlu. Nezlob se, poslední tři dny nestíhám :-)

6 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 18. července 2012 v 14:09 | Reagovat

[5]:  To je v pohodě :D

7 Vicky Vicky | Web | 19. července 2012 v 17:47 | Reagovat

juj, kdypak bude další kapitolka?? :) :) Už se moc těším! :-D

8 Erin Erin | E-mail | Web | 19. července 2012 v 18:27 | Reagovat

[7]: Hej, teď jsem ráda, že to opravuju :-D
Jinak Zoe, na e-mailu máš obě opravené :-)

9 Slunéčko Slunéčko | Web | 21. července 2012 v 1:20 | Reagovat

ahoj, máš moc pěkný blog a povídku jsem si od první kapitoly zamilovala :-D Adrien je sladkej :* :* a vlastně všichni kluci jsou tam úžasní :D :D těším se na další část
PS: rozjíždím svůj nový blog... Zatím mám jenom dva články, ale počítám, že toho bude mnohem víc :D nemrkla bys mi na něj?? :) děkuju a omlouvám se na reklamu :( taky to nesnáším , ale nevím jak jinak si získat návštěvnost -.-"

10 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 22:55 | Reagovat

och tak tohle je opravdu zapeklita situace. docela mi to pripominá dvojici ze sweet ewil=knížky.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.