Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

5. Kapitoa 1/2

21. července 2012 v 11:43 | Zoe Leah |  Cesta k srdci
Takže ahoj lidi, v první řadě se moc omlouvám že další kapitola nepřibyla už dřív, ale měla jsem pár opravdu důležitých věcí a tak nějak jsem si neudělala čas. Ano, hrálo v tom taky roli že jsem byla líná, ale snad vám to vynahradím první částí páté kapitoly. Užijte si ji!
PS: Další část můžete čekat zítra ve stejnou dobu. :-) Vaše,
Zoe Leah.



PĚT 1/2


Jakmile odešel, byla jsem na pokraji svého druhého zhroucení. Nevnímala jsem svět okolo sebe a přála si zemřít. S Claire jsem od té doby nemluvila a holka, co stála pod dubem s Adrianem přestala chodit na tuhle školu, i když nevím jak se jí to povedlo. Věděla jsem, že Adrian tady studuje pořád, ale byl omluvený na nevím-jakou-dobu. Pochybuju, že přijde. Violet si mé náhlé změny nálady nejspíš všimla, protože se mě snažila všemožně rozveselit. Pochopitelně jsem jí o ničem z toho neřekla. Věděla jsem, že by se mě snažila pochopit, ale zároveň jsem se také bála, že na mě zanevře.
Zrovna, když jsem se v sobotu večer snažila uklidit si pokoj, ozvalo se zaklepání na dveře. Mimochodem, mamka s tátou dneska nepřijeli, protože prý měli nějaké pracovní jednání, takže je uvidím nejdřív příští sobotu.
Položila jsem přípravek na ošetření dřeva na noční stolek a šla otevřít. Ani mě moc nepřekvapilo, když jsem za nimi uviděla Violet. Od té doby, co si všimla mé změny nálad, mě navštěvovala každý den.
Jenže teď se tvářila až moc rozpustile.
"Co se děje?" zeptala jsem se jí. Potutelně se usmála. Tohle se mi líbilo čím dál míň.
"Přišla jsem tě někam vytáhnout. U Gordona na pokoji se pořádá menší večírek." Slovy menší večírek samozřejmě myslela ohromnou pařbu.
Gordona jsem sice neznala, ale předpokládala jsem, že je z vyššího ročníku, protože jen ti starší pořádali mejdany.
Nikam se mi ale nechtělo.
"Ne, já nikam nejdu. Jdi sama, určitě si to se Zoe užijete." Překvapilo mě, když jsem ve svých slovech zaznamenala jedovatý podtón.
Jenže Violet si toho asi nevšimla, protože do mě dál hučela s tím večírkem. Nakonec jsem se nechala přesvědčit. Koneckonců, to, že půjdu na párty ještě neznamená, že musím trsat a opíjet se levným alkoholem. I když by mi teď jeden panák bodnul!
Než jsem se navlékla do bílého topu s průhlednými zády a modrých džínů, seděla Violet na mé posteli a pročítala si nějakou mou knížku. Vlasy jsem si sepnula skřipcem a oznámila jí, že můžeme vyrazit. Paradoxem bylo, že kvůli jednomu večírku nás rodiče převeleli do polepšovny. Když Violet zaklepala na dveře oblepené všelijakými štítky a samolepkami, uvnitř už to žilo.
Připadalo mi zvláštní, že Violet pozvala mě. Většinou jsem byla já ta pařmenka a rebelka. Ona byla takový můj tichý stín. Věci se hodně změnily.
Jakmile za mnou zaklaply dveře, připadala jsem si jako v kleci. Pokoj sám o sobě byl celkem prostorný, ale mačkalo se tady příliš mnoho lidí. Hudba duněla a stroboskopy mi lezly na nervy stejně jako barevná světýlka rozvěšená po oknech a stůl s pivem a všelijakým chlastem. S povzdechem jsem tam zakotvila a nalila si plný kelímek vodky, kterou jsem neměla zájem pít. Nakonec jsem se rozhodla, že pokud chci alespoň trošku otupit své smysly, měla bych se napít.
Violet mi zmizela z dohledu téměř v tom okamžiku, co jsme sem vstoupily. Překvapilo mě, když jsem kelímek vypila až do dna a neudělalo se mi zle. Nalila jsem si další a znovu ho vypila až do dna. Začala se mi trošku motat hlava a viděla jsem jakoby rozmazaně. Naposledy jsem si nalila vodku do kelímku a vypadla na chodbu. Udivilo mě, že učitelé tuhle párty už dávno nezmapovali a nepřerušili. Stoupla jsem si k oknu a usrkla z kelímku. Už jsem cítila náznaky opilosti, ale teď jsem nechtěla nic řešit. Zamžourala jsem na hřbitov, který byl v lese přes hřiště dobře viditelný. Navzdory svému stavu jsem tam zaznamenala dvě vysoké postavy.
Něco mi říkalo, že bych tam měla být.
S kelímkem v ruce jsem vykročila ze školy. Nedělala jsem si starosti s tím, jestli si o mě bude Violet dělat starosti, všechno mi bylo celkem fuk. Jen mě zajímalo, co se děje na hřbitově.
Po cestě do lesa jsem stihla vyprázdnit kelímek do dna a to už jsem se opravdu motala. Málem jsem dospěla do bodu, kdy bych se klidně skácela na trávník a prospala tam noc. Jenže něco uvnitř mě mi našeptávalo, že se musím dostat na hřbitov. S vypětím všech sil jsem doklopýtala k prvnímu náhrobku. Postavy, co jsem viděla z okna koleje, teď postávaly asi sedm metrů ode mě, naštěstí mě kryl vysoký náhrobní kámen. Nezřetelně jsem slyšela dva hlasy, které jsem okamžitě poznala.
Byl to Adrian a mluvil s tou holkou jako prve, když mluvili o nějakém Volání.
"… další Poznamenaná?! A zrovna tamta? Děláš si legraci?! Pokud to zjistí, na téhle škole utržíme citelné ztráty!" vykřikl ten dívčí, štěkavý hlas.
"Problém je ten, že ona už to o mně ví. O ostatních ale nemá ani ponětí. To, že je Poznamenaná zjistila jen před pár dny," odvětil Adrian ledově klidným hlasem. Zaslechla jsem rozzuřené zasyčení a zvuk podobný zaprskání naježené kočky.
"Jak to k čertu myslíš?! Uvědomuješ si, že riskuješ oslabení?! To si neumíš dávat ani trochu pozor?!" Další hlasy jsem už neslyšela, jen vzdalující se kroky. Ale stále jsem cítila přítomnost někoho dalšího. Neodvažovala jsem se podívat se, jestli tam stále někdo je. Lepila jsem se na náhrobek jako obrostlý břečťanem a opakovala si slova, co řekla ta holka.
Takže je jich tady víc. Víc Démonů. Víc práce. Teda, ne že bych doteď nějakou práci měla. Možná pokud se počítá práce s přijetím mé nové identity.
Hlavu jsem mírně natočila na pravou stranu a zaznamenala obrovskou postavu. Byla to socha smrtky, kterou jsem viděla první den tady. Děsila mě, obličej zpod kamenné kápě nebyl vidět a to bylo snad ještě víc znepokojující. Měla jsem pocit, že se do mě propaluje neviditelným pohledem. Nadbytečný alkohol společně s přemírou strachu, tvořily smrtelnou zbraň. Nevím, jak jsem to dokázala, ale usnula jsem tam.
Probraly mě ledové dešťové kapky na mých tvářích. Zamžourala jsem do nevlídného zimního slunce. Pršelo a mě byla tak příšerná zima, že mě až překvapilo, že jsem přes noc neumrzla. Hlava mě začala bolet jako střep, už když jsem otvírala oči.
Zatracená kocovina!
Několika věcí jsem si všimla hned po probuzení. Neležela jsem na zemi u náhrobního kamene, kde jsem se skrývala.
A přes záda jsem měla přehozenou černou koženou bundu.
Adrianovu bundu.
Byla jsem natažená na nějakém kamenném podstavci, nejspíš to byla nějaká hrobka. Vyletěla jsem do sedu a následně jsem se postavila úplně. To už se spustil parádní liják. Shodila jsem ze sebe bundu a nervózně se rozhlédla kolem. Nikde nikdo.
"Hledáš někoho?" Při těch slovech jsem málem vyletěla půl metru do vzduchu.
Otočila jsem se a udělala dva kroky dozadu.
Adrian tam stál jen v černém tričku. Démoni mají nejspíš vrozenou schopnost, která je ochraňuje před chladem.
"Ne, hledám cestu ven." Povytáhl obočí a udělal krok směrem ke mně. Já jsem udělala automaticky krok zpět.
"Předpokládám, že jsi slyšela náš rozhovor." Málem jsem se ušklíbla.
"Jak to myslíš 'náš'?" Sepnul ruce za zády.
"Můj a Lisin." Opravdu mě ukrutně rozbolela hlava.
"Záleží na tom, kdo je Lisa. Tvoje démonická holka?" Udělal další krok ke mně. Já zase dozadu.
"Snad nežárlíš?" Opět jsem ustoupila dozadu.
"Na ni? To těžko." Pokusila jsem se o nebojácný hlas, ale nějak se mi to nevyvedlo.
"Bojíš se mě?" Náhle změnil téma.
Nemělo smysl lhát.
"Ano." Zase se ke mně o krok přiblížil.
"Chceš mi ublížit?" Vzdorně jsem zvedla bradu.
"Ano." Zastavil se.
"Tak to udělej." Dokud jsem mu neřekla, že mu chci ublížit, netušila jsem, že po tom opravdu toužím. Toužila jsem mu ublížit stejně, jako ublížil on mně.
Napřáhla jsem pravou ruku a s úmyslem vrazit mu facku se rozmáchla. Chytil mi zápěstí v letu. Pokusila jsem se o totéž s levou rukou. Znovu mi chytil zápěstí. Udělal krok dopředu a já jsem zády narazila do stromu. Dešťové kapky mi dopadaly na tváře a koulely se dolů jako slzy. Vlasy jsem měla úplně promočené stejně jako on. Dívala jsem se mu do očí a viděla v nich hluboký smutek. Smutek, že je to, co je, smutek, že jsme tak rozdílní. Tím pohledem jsme si sdělili mnoho.
Pomalu se ke mně naklonil a ze začátku se to stěží dalo nazvat polibkem. Lehce se rty otřel o ty mé a já mu polibek oplatila. Zavřela jsem oči a už volnýma rukama si ho přitáhla blíž. Jednou rukou mě objal kolem pasu a druhou mi přejížděl po zádech. Všechny jeho dotyky pálily jako oheň. Polibek byl stále víc intenzivní.
Tiskl si mě na hruď jako by se bál, že o mě může přijít. Sdílela jsem jeho zoufalství, jako by bylo mé vlastní. Nakonec jsem se od něj odtrhla a čelem se opřela o to jeho.
"Co bude dál? Jsi Démon a já čarodějka…"
Zavřel oči a šeptl: "Nevím Eve, nevím." Netušila jsem, jak dlouho jsme tak takhle v objetí stáli, ale toužila jsem, aby to byla celá věčnost. Když jsem se od něj promrzlá odtáhla, bylo to jen proto, abych ho znovu políbila. Trošku mě trápilo, když mi řekl: "Víš, nesmí to nikdo vědět." Tázavě jsem na něj pohlédla a s propletenými prsty jsem s ním vyrazila směrem ke škole.
"Proč ne?" Pustil mou ruku a objal mě levou rukou kolem pasu, takže jsem se k němu tiskla pravým bokem.
"Jestli to zjistí ostatní Démoni, hlavně Lisa, mohli by tě zabít a mě taky." Uvědomila jsem si, že má pravdu a opřela si hlavu o jeho rameno.
"Máš pravdu. Ale… co když se to dozví?" Překvapilo mě, když promluvil odhodlaným, tvrdým hlasem.
"Nedovolím jim, aby ti ublížili." Líbilo se mi, když mluvil, jako by kvůli mně zničil svět, ale zároveň jsem o něj měla strach. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do jeho olivově zelených očí. "A já nedovolím, aby oni ublížili tobě." Neznatelně se usmál a lehce mě políbil na čelo. Jak se tohle mohlo stát? Jak jsem se mohla takhle zamilovat, a když už jsem u toho, přijít na to, že jsem nějaká Poznamenaná neboli čarodějka.
Můj život není lehký.
Když jsme se blížili k velkým vchodovým dveřím ubytovny, neochotně jsme se od sebe odtáhli. U dveří mého pokoje mi dal ještě rychlou, letmou pusu, a pak se se mnou rozloučil. Zapadla jsem do místnosti s blaženým úsměvem na rtech. Připadala jsem si jako v nebi. Plácla jsem sebou na postel a málem se ztratila ve vlastních myšlenkách, když někdo zaklepal na dveře.
Zase.
Copak nemůžu mít chvilku klidu?! Možná mi Adrian ještě zapomněl něco říct.
S polovičatým úsměvem jsem otevřela.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 21. července 2012 v 12:43 | Reagovat

Takže...
♥.♥ ---> Scéna s Eve a Adrianem potom co si trochu popovídali. Jakože jsem to četla doslova zažraná, proto ani nevím, jestli jsem tam nenasekala ještě víc chyb.
Prostě... uh! Četla jsem to snad pětkrát po sobě a musím s upříností říct, že tahle scéna mi přišla strašně romantická a nominovala bych ji na nějakou cenu za nejkrásnější polibek, nebo něco takovýho. Protože se mi to vážně moc líbí! Člověk by řekl, že ž nejde vymyslet originální styl sblížení se, ale ono to jde a ty a tvoje psaní je důkaz! O tomhle budu uvažovat hodně dlouho, protože mi ta scéna sebrala dech, jak jí chytil za ty ruce a ... raději přejdu jinam. A to rovnou k Adrianovi. Jak?! Jak to děláš, že je tak úžasný?! Protože takovej chalan... hm, brala bych ho, i když on by mě stejně poslal do háje. Chm, by mě zajímalo, fakt :-D On se ještě pod můj drobnohled nedostal, že? MUhehe, budu mu muset vymyslet nějaké otázky, ale ne že na mě vezme pálku, jako ctění Way :-D :-D
Víc nemám co... prostě dokonalé!

2 Vicky Vicky | 21. července 2012 v 22:24 | Reagovat

sakra, to je napínavé!!! :D :D :D tuhle kapitolu považuji za nejlepší z CKS vůbec! :-D opravdu povedené!!! :-D :-D nevím jak, ale povedlo se ti, že jsem se do Adriana opět zavouchla! :-D je samozřejmě smůla, že nemůže být s Eve, ale stejně je to strašně romantický!!! :-D

3 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 26. července 2012 v 12:11 | Reagovat

[1]:,[2]: Holky oběma vám moc děkuju, když čtu vaše komentáře dostávám nutkání hned okamžitě jít psát! :-) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.