Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

5. Kapitola 2/2

22. července 2012 v 11:30 | Zoe Leah |  Cesta k srdci
Druhá část :-) Vaše,
Zoe Leah.



PĚT 2/2


S polovičatým úsměvem jsem otevřela. Ani mě moc nepřekvapilo, když jsem tam uviděla Violet. Tak nějak jsem předpokládala, že po mém včerejším zmizení se mě pokusí hledat.
Ve tváři se jí zračily strašné obavy a strach o mě. Myslela si, že se mi něco stalo. Když jsem otevřela, úlevně si oddychla, ale její starosti zastínil mírný vztek. Vztek na mě.
"Kde jsi byla?! Víš, jak jsem se o tebe bála?"
Pozvala jsem ji dovnitř.
"Promiň, mně se udělalo zle, a tak jsem se vrátila na pokoj." Ty lži ze mě vycházely samy. Ale, jak řekl Adrian, nesmí se o tom nikdo dozvědět. Podívala se mi do očí a posadila se na postel. Sklonila jsem hlavu
"Nelži mi, byla jsem za tebou na pokoji a klepala jsem a volala, ale nikdo neotvíral. Kde jsi opravdu byla?" Sakra, na to jsem nemyslela!
Rychle Eve, nějakou vymlouvavou odpověď!
Zvedla jsem hlavu a odpověděla to první, co mě napadlo. Překvapivě to znělo inteligentně. "Byla jsem ve sprše. Myslela jsem si, že mi sprcha udělá líp."
Na to neměla žádný argument ani ona. Kývla hlavou, jakože pochopila. Najednou mě napadlo, že kolem jejího vztahu s Richem mám až příliš otazníků. Co třeba jeden z nich smazat? Se záludným úsměvem jsem se jí podívala do očí.
"No... Co ty a Rich?" Teď sklopí pohled ona. Je na ní vidět, že se jí náhlá změna tématu moc nezamlouvá. Ale já se nenechám odbýt. "Dělej! Vyklop to, poznám na tobě, když mi něco tajíš."
S pohledem pořád zabořeným do peřin, pípne: "Chodíme spolu."
Tak tahle zpráva mě totálně vyšokovala. Zprvu jsem měla za kamarádku radost, ale pak se dostavilo roztrpčené zklamání.
"Kdys mi to chtěla říct?" Nastalo ticho. Pochopila jsem, co se mi tím snaží naznačit. Že si nepřeje, abych se v tom šťourala, ale to bych nebyla já, kdybych si odpustila možnost ji nějak popíchnout. Zvlášť se svou úžasnou náladou a přetrvávající euforií z Adrianova polibku. Nevědomky jsem si ukazováčkem přejela po spodním rtu. Violet si toho naštěstí nevšimla, protože se pořád tvářila, že ji záhyby povlečení zajímají víc než mé dotazy. Nechtěla o tom sice mluvit, ale brzy se zlomí, to už jsem na ní byla za ta léta schopná poznat.
Mírně jsem ji šťouchla loktem. "No tak…"
Zvedla hlavu a maličko se usmála. "Fajn. Když jsi zdrhla z toho večírku, pomohl mi tě hledat. Když jsme tě potom nenašli, tak mě utěšoval, že se určitě objevíš. No… A když mě utěšoval, tak mi dal pusu."
Vyvalila jsem na ni oči.
"Páni... Tak to je super ne?" Trošku nervózně si poposedla.
"Jo, to jo. Jenže..."
"Jenže co?" Promnula mezi prsty povlečení na dece.
"Já jsem utekla."
No mě se to snad zdá!
"Cože jsi udělala? Proč?" Zničeně si povzdychla.
"Musíš mě pochopit Eve. Byla jsem opilá a dost zmatená. Útěk mi přišel jako nejlepší nápad." Poklesla mi čelist, ale pak jsem se rychle vzpamatovala.
"A budu hádat, od tý doby jsi s ním ještě nemluvila, že jo?" Přikývla a opřela si hlavu o bílou zeď za jejími zády.
"Prosím tě, Eve, poraď mi." Natáhla jsem se na záda na postel a sebrala ze stolku modrou řasenku, se kterou jsem si pohazovala z ruky do ruky.
"No… měla bys s ním promluvit. Určitě tě pochopí, když tě má rád." Nastalo ticho. Poznala jsem, že si Violet třídí myšlenky. Nakonec mi dala za pravdu.
"Dobře. Snad se nepleteš." Nadzvedla jsem se na loktech a obdařila ji svým širokým úsměvem.
"Já a plést se? To je vtip?" Hodila po mě polštářem, ale už na ní bylo vidět, že má lepší náladu. Potom jsme se ještě dost dlouho vybavovaly a já byla opravdu velmi překvapená, když se stmívalo a ona odcházela. Takový pokec mi chyběl. Jo… kluci jsou úžasní, milí a fajn (zvlášť jeden), ale kámošky si občas prostě musí popovídat. Když jsem mrkla na hodinky a zjistila, že je sedm pryč, rychle jsem se převlékla a letěla do jídelny na pozdní večeři.
Večer většinou hlad nemívám, ale teď jsem ho měla. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že se večeře pořád vydávají.
A hádejte, kdo kromě mě byl v jídelně? Když nepočítám pár exotů z dramatického kroužku, co si tu nacvičovali Hamleta, tak jsem tu byla jen já, tác s čajem a tuňákovým sendvičem a Adrian. Když jsem si k němu sedala, dávala jsem dobrý pozor, abych vypadala nanejvýš odměřeně.
Nikdo nesměl pojmout podezření.
Adrian měl na tácu jen jedno zelené jablko, kterého se ani nedotknul. Tvářil se nečitelně, jako vždy, ale když mě uviděl, jeho výraz trošku pookřál.
"Ahoj." Sedla jsem si a odpověděla na jeho pozdrav.
Trošku se ke mně naklonil a šeptl: "Něco pro tebe mám, až se najíš, jdi do vyhořelé šatny." Potom se zvedl a odešel.
Vyhořelá šatna byla uzavřená místnost, kde to před nějakými padesáti lety hořelo a nikdo už neměl čas, chuť ani peníze na to, aby ji opravil. Nikdy tam nepáchla ani noha, protože se bojí, že tam prý straší.
Povídačky.
V rekordním čase jsem spořádala sendvič a odnesla tác. K vyhořelé šatně jsem téměř sprintovala. Nakonec jsem rozrazila dveře a o něco šetrněji je za sebou zavřela. V šatně bylo jen jedno malé okno zakryté žaluziemi, takže tu byla celkem tma.
"Adriane?" zvolala jsem do tmy tišeji, než jsem zamýšlela. "Adriane jsi tu?" Tenhle pokus byl o něco hlasitější.
Najednou jsem vpravo postřehla pohyb a vzápětí mě dvě ruce chytily kolem pasu a strhly nalevo. Srdce mi vynechalo pár úderů, než jsem podle olivově zelených očí poznala, že je to on.
Adrian.
Usmíval se na mě a přímo mě hltal očima. Teprve teď jsem si uvědomila, že ležíme na nějaké matraci.
Zvedla jsem se do sedu.
"Zavři oči," pobídl mě Adrian. Neochotně jsem zavřela oči. Najednou jsem ucítila, že mi zapnul něco studeného kolem krku. "Můžeš." Otevřela jsem oči a na svém hrudníku uviděla zlatý řetízek se zavěšeným medailonem s rytinou lilie. Byl krásný.
"Adriane… Je nádherný, strašně děkuju," usmála jsem se na něj. Oplatil mi úsměv.
"Bude tě chránit. Když ho budeš mít u sebe, má duše bude s tebou, ať už jsem kdekoliv. Budeš mít pocit, že stojím vedle tebe. Propůjčí ti sílu a vůli." Něžně mě políbil na čelo a já jsem mu pak padla kolem krku. Pevně mě objal kolem pasu a zabořil mi tvář do ramene. Chvilku jsme takhle seděli, a potom jsem se od něj trošku odlepila a opřela se o jeho silný hrudník. Sálalo z něj teplo a bezpečí. Bylo to skoro jako u toho dubu.
Ne, tohle bylo to lepší. Cítila jsem se tak v bezpečí, že jsem to téměř hmatatelně cítila. Jakékoliv ticho by se mi v takovouhle chvíli zdálo nevhodné, nebo trapné, ale věřte nebo ne, s Adrianem jsem si řekla mnohem víc mlčením, než když jsem neustále mlela pantem. Bylo to něco jako takové zvláštní, psychické spojení. Nakonec jsem se od něj odtáhla, a mrkla na hodinky.
Krista pána! Proč ten čas musí letět tak proklatě rychle?
"Nerada to říkám Adriane, ale je za pět minut deset." Překvapeně se napřímil a pro jistotu zkontroloval ciferník na svých hodinkách. Tváří se mu mihl nevěřícný výraz. Vážně jsme tu byli necelé dvě hodiny? Pomohla jsem mu vstát, a když jsme kráčeli ztichlou chodbou k mému pokoji, napadlo mě se ho na něco zeptat.
"Adriane… občas vidím takové mlhy kolem hlav lidí…," nezastavil se, ani nepustil mou ruku, kterou držel od té doby, co jsme opustili šatnu, ale maličko zpomalil.
"To jsou aury. Poznamenané jako jsi ty a Ariadne je dokážou vidět." Kývla jsem hlavou, jakože rozumím.
Pak mě ale napadlo ještě něco.
"A... víš, ten dub v lese. Proč je tak… tak…," nemohla jsem najít ta správná slova.
"Myslíš uklidňující, dodávající ti pocit bezpečí?" Přikývla jsem. Adrian se usmál, pustil mou ruku a přitáhl si mě k boku. Hravě na mě pohlédl.
"Já myslel, že takové pocity u tebe probouzím taky." Zastavila jsem se a objetí mu opětovala, přitom jsem se lehce usmívala.
"To samozřejmě ano. Jenže s tebou se dají dělat kreativnější věci, než je sezení v kořenech." Další slova jsem říct nestihla, protože mě políbil. Prudce, hladově, naléhavě. Takový polibek jsem zažila poprvé v životě a že jsem měla zrovna v oblasti polibků bohaté zkušenosti. Tahle pusa na mé hitparádě vystřelila hned na špici.
Vlastně… celá ta hitparáda byla složena z Adrianových polibků. Jednou rukou jsem mu zajela do hebkých vlasů a druhou mu obtočila kolem krku. Ten polibek byl stále vášnivější a já jsem sotva popadala dech. Abych na jeho rty vůbec dosáhla, musela jsem si stoupat na špičky. Ale nestálo mě to moc velké úsilí, protože obě silné ruce, které mě objímaly kolem boků, mě teď bez vetší námahy vyzdvihly kousek nad zem. Na jedinou nanosekundu jsem se od něj maličko odtáhla, abych se mohla pořádně nadechnout, a pak jsem se opět vrátila ke žhavému polibku. Nemyslela jsem na to, že by nás tu někdo viděl, nebo dokonce vyrušil, na to jsem byla až příliš vzrušená a nabitá adrenalinem. Teprve teď jsem si uvědomila, že couvám, pod náporem jeho kroků. Zády jsem narazila do zdi, ale ještě víc jsem tak teď cítila intenzitu jeho polibků. A já mu je s největší radostí oplácela. Přesně takhle vypadalo mé vysněné rande. Teda až na magické síly. Ale ty se teď daly snadno přehlížet. Dostala jsem se k bodu, kdy jsem přemýšlela, jaký by mělo vliv na mou budoucnost, kdybych přišla o panenství na chodbě ubytovny. Zřejmě žádný, pokud by se to nikdo nedozvěděl. Levou rukou mi přejel přes pas, a bok a nadzvedl mi nohu. Takže jsem ho teď vlastně objímala i pravou nohou. Opakovaně mě hladil po bocích a občas zavadil o lem trička, nebo mu dlaň zabloudila na kříž pod tričko.Ale nikdy si netroufl víc, čekal na mou reakci.
No, nebudu se hádat. Vůbec by mi nevadilo, kdyby zašel dál, nicméně, skutečnost, že stojíme na chodbě před desítkami studentských pokojů, mi to značně ztěžuje. Každou chvilku by si někdo mohl chtít dojít na záchod. A kdyby to byl nedejbože Démon, byl by s námi konec.
A proto se od Adriana značně neochotně odtrhnu. Hladově se mi dívá do očí. Když ho tak vidím, nejradši bych zapomněla na všechny ty nesmysly kolem války dobra se zlem a prožila celý život po jeho boku. Radši se zadívám do země.
Kousla jsem se do rtu.
"Tady nemůžeme…"
S mírným úsměvem přikývl a poznamenal: "Nemůžeme ani nikde jinde. V tomhle ústavu je zákaz sbližování kluků s holkami."
Pokusila jsem se odlehčit atmosféru vtípkem.
"Fakt? To jako že jsem porušila zákon? A nasadíš mi pouta?" Mou narážku zřejmě pochopil, protože se mu zablesklo v očích pobavení.
"Možná někdy jindy. Vidím na tobě, že jsi unavená, měla by sis odpočinout."
Zítra už se jde do školy. Přikývla jsem a vykročila znovu k mému pokoji, který je už jen přes chodbu. Před pokojem jsem se s ním rozloučila polibkem a slibem, že se zítra zase uvidíme. Potom jsem sebou v pokoji plácla na postel a připadala si tak úžasně, jako už dlouho ne.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 22. července 2012 v 19:00 | Reagovat

Další dokonalá kapitola! Prostě super, píšeš moc hezky, lidi se dokážou vcítit do děje a... Adrian je Adrian ♥.♥

2 Vicky Vicky | 22. července 2012 v 22:05 | Reagovat

Adrian je úžasnej!! ^w^ a krásná kapitola, dneska nemám moc náladu na dlouhý komentáře, takže to řeknu stručně: skvělé, okouzlující, parádní, romantický... a další takovýhle slaďárny :D

3 Slunéčko Slunéčko | Web | 23. července 2012 v 21:40 | Reagovat

hej, krásná kapitola!!! :-D :-D Adrian je fakt zlatej... :* :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.