Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

6. Kapitola 1/2

30. července 2012 v 14:31 | Zoe Leah |  Cesta k srdci
Po delší odmlce je tu další kapitola k CKS. Omlouvám se, že tak pozdě, ale kvůli menšímu nedorozumění a následnému smazání sedmé kapitoly třetí nezúčastněnou stranou prostou veškerých názorů jsem prostě musela pozdržet přidání další části, abych stihla dopsat sedmou kapitolu. Doufám že se bude líbit, a ráda bych vám oznámila že se brzy můžete těšti na krátké info o SOTW. Tak si užijte kapitolu!
PS: Další část můžete očekávat příští pondělí, omlouvám se, nerada to takhle zdržuju, ale potřebuju náskok.

Zoe Leah.



ŠEST 1/2


Moji povznesenou náladu opět narušil učitel biologie. Řeknu vám, většího debila jsem v životě neviděla. Nikdo neumí popsat vývoj goril hůř, než tenhle zakomplexovaný magor. Nevěnovala jsem mu žádnou pozornost, ostatně jako nikdo v této třídě. Čmárala jsem si do notýsku pokřivenou podobiznu Adrianova obličeje. Ještě teď jsem cítila jeho rty na těch svých. Málem mi hlava začala stoupat někam do výšin, ale včas jsem to zarazila.
Dneska jsme si věnovali jen kratičkou pusu na uvítanou před třídou, tak aby nás nikdo neviděl.
Konečně skončila ta příšerná hodina a já se snažila zabalit si. Moji náhle zvednutou náladu ještě víc pozvedl (jak nečekané) náš imbecilní učitel. Podíval se do třídnice a prohlásil: "Dnes má službu slečna Eve Shadeová a pan Adrian Night. Smažte tabuli, zameťte, pozvedejte židle, dneska už se tu neučí.," oznámil nám, dvěma posledním co si balili věci do tašek.
"Jasný…" zamručela jsem dostatečně otráveně na to, aby mi to sežral jak učitel, tak Adrian. Sice do mého hlasu prosákla určitá část nadšení, že s Adrianem budu zase pár minut o samotě, ale postřehl to jen on, protože mi věnoval pohled plný lásky, že to bylo téměř hmatatelné a já jsem ztuhla, ponořená do jeho olivových očí.
Zatřepala jsem hlavou a počkala, než učitel odejde ze třídy. Jakmile to udělal, v cuku letu jsem zvedla všechny židle a smazala tabuli, zatímco Adrian stejně rychle zametl téměř všechny papírky. Když jsem mrkla na hodiny nade dveřmi, zjistila jsem, že jsme to stihli za necelé tři minuty. Ostatní budou jistě očekávat, že se zdržíme alespoň deset minut.
Takže jsme měli sedm minut jen a jen pro sebe. Není to sice moc, ale pro mě to znamenalo hodně. Jako na povel jsme vykročili k tomu druhému a v momentě kdy jsme od sebe byli pár centimetrů, jsme se políbili. Objala jsem ho kolem krku a on mě kolem pasu. Vysadil mě na nejbližší lavici a já jsem se musela usmát. Taky se usmíval, ale pak jsem to neviděla, protože jsem při polibku zavřela oči. Byla to procítěná pusa a já si to užívala.
Z romantického oparu mě probralo teprve pohoršené vyjeknutí a ublížené písknutí. Rychle jsme se od sebe odtrhli a já sjela z lavice, jak kdyby ji někdo natřel voskem.
U dveří stála Violet se svou taškou a tvářila se nadmíru uraženě a opravdu dotčeně. Hnědé oči měla vykulené a ústa pootevřená šokem.
A sakra!
Tohle si jen tak nevyžehlím.
Zvedla jsem ruce ve smírčím gestu a začala: "Violet... Promiň, já jsem to-"
Zastavila mě rozmáchlým gestem ruky, sarkasticky se ušklíbla a promluvila: "Co jsi to? Podělala? Jo, to máš sakra pravdu."
Nato se otočila a vykráčela ze třídy. Adrian okamžitě zvážněl a zeptal se mě: "Má nějakou jinou kamarádku než tebe?"
Nemusela jsem dlouho přemýšlet.
"Jo, Zoe. Proč se ptáš?"
"Musíme ji zastavit, mohla by si postěžovat a já myslím, že nějaká Zoe Démonka je. Rychle!"
Popadla jsem svoji tašku a nadsvětelnou rychlostí vystřelila za Adrianem ze třídy.
Violet jsem viděla už ze dveří. Nabručeně kráčela chodbou, ramena svěšená. Doběhli jsme ji s Adrianem naráz. Chytila jsem ji za loket a obrátila k sobě.
"Violet, já se omlouvám, zvorala jsem to, ale nemůžeš, nesmíš to NIKOMU říct! Je to strašně důležitý, i když ti nemůžu říct proč. Pokud mě pořád bereš jako svou kamarádku, prosím tě, udělej pro mě tohle málo."
Pořád pokračovala v chůzi a prázdně hleděla skrz podlahu. Nakonec jen neznatelně přikývla a ukončila naši jednostrannou debatu pouhým "Fajn".
Přestala jsem ji následovat a zmírnila krok. Po škole budu muset zajít k ní na pokoj.
Adrian se zase vrátil do své role, která svým postojem ke mně jasně říkala - Nic mě k tobě nepoutá, skoro tě neznám a jsi mi volná - aby nikdo nepojal oprávněné podezření.
"Je mi to líto," prohlásil jednoduše, ale očima vyjádřil opravdovou účast. Když už se měl na odchodu, napadla mě ještě jedna věc.
"Počkej! Ještě jsi mi neřekl, co znamená ten pocit u dubu."
Rychle se zamyslel, než mu došlo, na co narážím.
"Jo, tohle. Znamená to, že v nějakém předmětu, v tomhle případě v dubu, přebývá lidská duše. Proto kolem něj vidíš auru. Pamatuješ na ten večer, co jsem tě po společné večeři vytáhl ven? Byl tam ten kruh kytek a já na tobě viděl, že se cítíš dobře. To proto, že v tom kruhu byla duše člověka. Nevím koho, ale podle všeho musel být milý."
Překvapeně jsem zamrkala a oznámila mu, že si po škole tohle všechno musíme ještě nějak probrat, protože teď mi mozek nějak stávkoval. Hlava mě rozbolela, jakmile jsem si uvědomila, že za týden už jsou tu Vánoce a den před nimi mě přijedou navštívit rodiče.
Skvělé, někdo, kdo vede můj život, musí mít ohromný smysl pro humor, když si se mnou takhle zahrává. Chtělo to ocelové nervy a ty jsem díky Adrianově podpoře momentálně měla. Všechno mi kazila jen ta nadpřirozená stránka života a mé rozepře s Violet.
Mrkla jsem se na zadní stranu sešitu, kde jsem měla umístěný rozvrh. Další hodina měla být francouzština v jazykové učebně. Tohle byla jedna z mála hodin, kterou jsme měli s naší třídní učitelkou a taky asi jediná hodina, kterou jsem neměla s Adrianem. Nedávno ještě na francouzštinu chodil, ale nakonec si to vyměnil za latinu. Prý nemá rád francouzské jídlo.
Hmm, vážně důvod k tomu aby nechodil na francouzštinu.
Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala to otravné, svědomité já, skryté hluboko uvnitř mě.
Na hodinu jsem to měla tak tak, když jsem se zadýchaně skácela do lavice, zazvonilo. Naše třídní, přesná jako hodinky, nakráčela za katedru a s neupřímným úsměvem nám sdělila: "Vážení, díky našemu skvělému řediteli máte zítra den na nákup vánočních dárků a dnes se můžete místo hodiny matematiky podívat do poštovní místnosti, zda vám vaši rodiče neposlali nějaký obnos na útratu. Zítra v sedm hodin vás všechny čekám před ubytovnou."
Pak se posadila a znuděně začala něco zapisovat do třídnice.
Byla jsem si jistá, že máma s tátou mi peníze poslali, na takovéhle věci mysleli vždycky. Nikdy nezapomněli. Až přijedou na návštěvu, musím si s nimi vyjednat pár věcí ohledně mého údajného "bratra", který se neobjevil od té doby, co jsem ho vypakovala ze svého pokoje.
Upřímně?
Byla jsem ráda, že nemusím řešit problémy ještě s ním. Byl sarkastický, uštěpačný a... vlastně stejný jako já. Zbytek dne proběhl celkem v klidu, až na pár zakomplexovaných výlevů různých učitelů. Na matematiku jsme se tedy vydali do poštovní místnosti. Ve schránce se svým jménem jsem našla dvě obálky. Jedna byla od rodičů a druhá od kamarádů ze staré školy. Napřed jsem otevřela tu druhou, ve které se vesměs psalo, jak strašně moc jim chybí můj smysl pro humor a jak si po mě Steveovi stýská a že se těší, až se vrátím domů.
Jo Steve, máš asi trochu smůlu.
Pomyslela jsem si s lehkým úsměvem a papír poskládala a vložila si ho do kapsy. Dopis od rodičů jsem otevřela, a okamžitě si všimla pár papírových bankovek uvnitř. Na nakoupení dárků by to mělo bohatě stačit. Samotný dopis byl tak strašně formální, že jsem se tomu málem začala smát.

"Drahá Evelyn,

společně s otcem doufáme, že se Ti v nápravném zařízení dostává potřebného vzdělání a Ty ses již poučila ze svých chyb. Peníze Ti posíláme proto, abys měla patřičné finance na nakoupení dárků pro své nové přátele. Věříme, že se k Tobě chovají tak, jak by ses k nim jistě chovala i Ty, kdybys měla tu možnost.
S pozdravem a účastí,
Jennifer a Richard."

Bylo hned vidět, kdo ten dopis psal.
Máma bez tátovy přítomnosti, protože táta není až tak vážný jako ona. Mamka si taky přeje, abych ji oslovovala výhradně 'Jennifer' a ne 'mami', nebo třeba 'Jenny'. Tohle odtažité chování podědila po svých rodičích a odmalička se to snažila předat i mě.
Ani omylem jsem to nehodlala dopustit a mámu málem kleplo, když jsem si poprvé nalakovala nehty černou barvu.
To byly časy…
S druhým dopisem jsem udělala to samé jako s prvním, přičemž jsem si peníze uložila do peněženky. Matematikou končilo naše dnešní vyučování a já jsem při přecházení chodby na Adriana kývla, abych mu připomněla, že ještě musíme něco dořešit. Pohledem mi sdělil, že na to pamatuje a já jsem poté přes školní areál přecházela k ubytovně.
Zima byla vážně nesnesitelná. Sněhové vločky se snášely z ocelově šedého nebe na prokřehlou zem, kde se rozpouštěly pod náporem bot chodců. Připadala jsem si jako jedna z těch vloček. Naprosto bezbranná, čekajíc co se se mnou stane, čekajíc na popravu.
Ale ty nejsi bezbranná Eve, máš všechny zbraně, které potřebuješ. Tak je použij.
Prohlásilo mé podvědomí aniž by bralo v potaz zákon Starého světa a to ten, že Poznamenaná nemůže použít svou moc jinak, než k obraně lidí ohrožených Démony, jinak by nemohla vstoupit do Nebe (to si jako vážně myslíte, že mě to trápí?).
Teprve za malou chvilku jsem si uvědomila, že tím nebyly myšleny fyzické zbraně. Z myšlenkových úvah mě vytrhla platinově blonďatá hlava, vykukující z šedého kabátu přede mnou.
Ariadne.
Už delší dobu přemýšlím nad tím, že si s ní promluvím a teď se mi naskytla ideální příležitost. Nemůže mi tady utéct, ani udělat scénu, protože před ostatními studenty trousícími se na ubytovnu by to vypadalo přinejmenším divně.
Doběhla jsem ji a oslovila: "Ariadne! Celkem dlouho tě hledám."
S pohledem zabořeným do země mi lhostejně odpověděla. "A? Potřebuješ něco?"
Ne, z nás dvou nemůžou být kamarádky.
Problesklo mi hlavou. "
Potřebuju si s tebou nutně promluvit." Nevypadala, jako by ji to nějak rozhodilo, spíš jako by ji to vyloženě otravovalo.
"Mě je to fuk, ale ne tady. Zítra ve městě máme rozchod, tak můžeme zalézt do nějaký kavárny nebo tak," odbyla mě, ale mě i to mi stačilo, i když jsem s Ariadne chtěla mluvit teď.
Nakonec i mě samotné přišlo rozumnější probrat to v soukromí.
"Fajn, tak zítra ve městě. Měj se." Nato jsem spěšně zmizela ve dveřích ubytovny. Nebylo tu o moc líp než venku, možná jen o dva stupně víc. Snad se topí alespoň na pokoji.
Netopilo.
Jakmile jsem ze sebe shodila kabát, tričko jsem vyměnila za domácí tílko, zvonové tepláky a pořádně tlustou mikinu. Škoda že jsem nevlastnila alespoň rychlovarnou konvici, udělala bych si čaj. Než se ozvalo zaklepání na dveře, stihla jsem si, ač nerada, udělat úkol z algebry.
Za dveřmi nestál nikdo jiný, než Adrian. Uvolnila jsem mu místo na posteli, odklizením několika knih co se tam povalovaly a sedla si taky, přičemž jsem se zády opírala o studenou stěnu.
"Ahoj. Neříkali ti ,co se stalo, že se netopí?" zeptala jsem se ho.
"Prý prasklo topení, ředitel už zavolal opraváře. To je to, na co jsi se mě chtěla zeptat?" odpověděl mi a já se krátce zahihňala.
"Ne. Takže, v první řadě. Kdo je Lisa?" Zatvářil se překvapeně, že jsem se zeptala zrovna na tohle, ale poslušně odtušil: "Velí Démonům v téhle polepšovně, Informuje nás o věcech, které jsou důležité, a zadává nám úkoly." Téměř jsem nenechala ho domluvit, měla jsem naléhavé nutkání říct přesně tohle: "Těmi úkoly myslíš, abys mě zabil?" Do hlasu se mi vkradl nepatrný sarkasmus, i když jsem nechtěla.
Zamračil se, ale jinak se nad mou větou nepozastavoval. "Ano, to k nim patří taky."
Další zákeřná otázka.
"Co je to Volání?"
"Je to takový zvuk. Slyší ho jen Démoni a je to signál k opuštění místa vykonávání úkolu. Každý Démon musí Volání uposlechnout, jinak bude zabit ostatními."
"Dub vyvolává příjemný pocity, ale na hřbitově je socha smrtky a ta vyvolává hnusný pocity. Jak to?" zeptala jsem se a laserovala jeho obličej pronikavými pohledy.
"To je tím, že v dubu je uvězněná duše člověka, co byl za život milý, dobrý. Ve smrtce je pravděpodobně duše zlého člověka, co ostatním ubližoval." Přikývla jsem.
"Adriane… teď už neformální otázka. Co bude s námi?" Chvilku přemýšlel a já jsem té chvilky využila k tomu, abych otevřela okno. Sice tu byla zima jak v base, ale umíraly mi kytky, zjevně nedostatkem kyslíku.
Pak jsem se posadila zpátky k Adrianovi a čekala na jeho odpověď.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 1. srpna 2012 v 21:36 | Reagovat

hej, já si téhle kapitoly vůbec nevšimla!!!! O.O Ale moc se mi líbil ten konec, jak je perfektně vymyšleno to s tou Smrtkou a Dubem, to se mi fakt hrozně líbilo! =) =D
To, jak Violet načapala Adriana a Eve, jsem trochu nepochopila, koneckonců proč by nemohla mít Eve kluka? Proč by měla být zrovna VIOLET naštvaná?? :D
ale celkově moc pěkná kapitolka :-)

2 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 1. srpna 2012 v 22:07 | Reagovat

[1]:  Díky. A chápej... Violet byla s Evelyn kamarádka už od školky, tak asi předpokládala že jí to řekne, když si říkaly téměř všechno. :-)

3 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 23:18 | Reagovat

husty pokračování:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.