Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

11. Kapitola

31. srpna 2012 v 18:06 | Lucianne Gray |  Prokletá Krev: Do Poslední Kapky
Opět další kapitola, poslední dobou se s nima protrhl pytel.
Zítra jedu zase domů, takže něco přibude večer, nebo ze sebe dneska ještě něco vytřískám, a přednastavím. Doufám že se kapitolka bude líbit a... tady je. :-)

Kapitola XI.



NATALIA


S trhnutím jsem otevřela oči a hned nato si je zakryla rukama, protože mi do nich zasvítily sluneční paprsky. Něčí ruce mi dlaně konejšivě stáhly zase dolů. Opatrně jsem zase otevřela oči a vzápětí si všimla tolika detailů pokoje, že se mi z toho začala točit hlava. S překvapením jsem zjistila, že člověk sedící u mé postele je Daniel. Automaticky jsem se chtěla odtáhnout, ale v poslední chvíli jsem se zarazila. Kdyby mi chtěl ublížit, už by to udělal.
Copak on ti neublížil, ty huso?! Udělal z tebe upíra! ozval se svědomitý hlas v mé hlavě a já se okamžitě naježila. Upír. Jsem opravdu…
"Je ze mě upírka?" zeptala jsem se vyděšeným šeptem.
"Ano," opáčil chápavě. Nerozuměla jsem sama sobě. Jak s ním můžu nějak sympatizovat? Ale nemohla jsem si pomoct. Přitahoval mě, i přes svou hrůzostrašnou děsivost mě přitahoval.
"Co to…" polkla jsem. "Co to znamená?"
Složil ruce do klína a chvíli si prohlížel dlaně.
"Znamená to, že jsi výjimečná. Lišíš se od lidí a budeš žít tak dlouho, jak jenom chceš, jen budeš muset pít krev, a ne jen zvířecí. Když budeš pít jen zvířecí krev, budeš slábnout a slábnout a nakonec bys umřela na otravu. Budu tě učit lovit, budu tě učit bojovat. A... nebudu tě nutit do vraždy tvé sestry," dokončil svůj proslov a já se při jeho posledních slovech otřásla.
"Proč ne?" optala jsem se nechápavě.
"Protože jsem to zažil, vím jaké to je," ujasnil a znovu si začal prohlížet ruce.
Když takhle mluvil, vůbec nepřipomínal toho nebezpečného, krvežíznivého upíra co před pár dny vletěl k nám do domu.
Ujasni si několik věcí Natalio! okřikla jsem se v duchu, ale neubránila jsem se dalšímu, zvědavému pohledu na jeho obličej. Byl hezký, ale takovým tím… děsivým způsobem. Přesto… hezký.
"Co se na mě teď změní?" zajímala jsem se. I když měl sklopenou hlavu, neušlo mi jeho ušklíbnutí.
"No… jelikož se všechny tvé přednosti i nedostatky ještě zvýrazní… znamená to, že teď budeš až nadpozemsky krásná, ale také neskutečně vytrvalá. Pro muže je to celkem nebezpečná kombinace."
On se mnou… flirtuje? Prolétlo mi hlavou, ale stejně jsem se neubránila pousmání.
Nadzvedla jsem se na loktech a rozhlédla se po pokoji. Viděla jsem… ostřeji, lépe jsem vnímala detaily, které bych jinak přehlédla. Takhle to vypadá, když je člověk upír?
Zezdola jsem zaslechla nějaké hlasy. Prudce jsem se posadila na posteli.
"Co to bylo?!" vyhrkla jsem a rychlým pohybem si zastrčila pramen vlasů za ucho. Nohy jsem z postele shodila na zem a otočila se čelem k Danielovi. Ten mi položil ruce na ramena, ve znamení toho, abych se uklidnila.
"To je v pořádku. Zvykneš si na to možná hůř než ostatní, ale pro upíry je něco takového naprosto normální. Všechny smysly jsou zostřené, lépe vidíš, slyšíš, ostrá jídla ti budou připadat ostřejší, sladká sladší a všechno ostatní se ti bude zdát nepřirozené. Jsi nově přeměněná, je běžné, že jsi zmatená. Budeš také citlivější na určité podněty z okolí, je možné že se rozbrečíš u filmu, který vůbec smutný není, a naopak."
Detailně jsem vnímala jeho ruce na svých ramenou a dost mě znepokojovala skutečnost, že mi to vůbec, vůbec nevadilo. K mému velkému zklamání je zase stáhnul. Bylo zvláštní, vzhledem k tomu, jak tragická jsem si myslela, že je proměna, že jsem byla celkem v pořádku. Nic mě nebolelo, nebylo mi špatně, nebyla jsem smutná. Snad jen…
"Proč Christophe zabil mojí mámu?" zaštkala jsem, slzy na krajíčku. Před tou citlivostí mě Daniel varoval. Musela jsem si na to dát pozor. S těmito myšlenkami slzy ustoupily.
"Nikdo mu to nedovolil, ani nepřikázal. Neměl právo něco takového udělat. Brianna ho už potrestala. Uvidíš."
Promluvil ohleduplným hlasem. Čeká se snad od nočního dravce, že bude takhle milý? Neměla jsem čas nad tím přemýšlet, protože si stoupl a podal mi ruku, aby mi k tomu samému pomohl.

SELENE


Při útěku lesem k silnici jsem za sebou slyšela divoké halekání. To Emily a Andrew upoutávali pozornost Měničů, abychom se mohli dostat nepozorovaně pryč. Před naším odchodem slíbili, že až se jim povede uniknout z téhle pasti, pokusí se nás najít a pomoci nám s odstraněním Daniela a Brianny. Zatím jsem měla zůstat v bezpečí, Logan mě měl zatáhnout někam do dalšího doupěte málo početných vlkodlaků. Netušila jsem, jestli doupě vlkodlaků znamená automaticky bezpečí, ale věděla jsem, že Logan udělá cokoliv proto, aby mě ochránil. Jemu jsem věřila.
Něco zarachotilo ve křoví. Logan, s mechanickou kuší v ruce (dárek od Andrewa) zastavil a podezřívavě křoví laseroval. Ven vyskočila postava, udělala kotrmelec a postavila se čelem k nám. Ozval se zvuk nabíjení kuše. Logan na toho kluka mířil a já nemohla uvěřit vlastním očím.
"Coline..." špitla jsem slabě a vyvalila šokovaně oči. Ne… to nemohla být pravda. Stál tu přede mnou, na sobě to samé zelené tričko a khaki kraťasy, ve kterých jsem ho viděla naposled. Ve kterých jsem ho viděla, než spadl do kolejí, přímo pod kola vlaku. Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy se mě Logan ptal na jeho portrét.

"Kdo je tohle?" otázal se a já se musela otočit. V rukou držel plátno, na kterém byl jasně vyobrazen usměvavý obličej tmavovlasého, zelenookého kluka.
"Jmenoval se Colin. Kamarád," odpověděla jsem s nepostřehnutelnou špetkou bolesti v hlase.
"Co se stalo?" zeptal se opatrně. Ach, asi tu nepostřehnutelnou špetku bolesti postřehl.
"Umřel."

A teď tu stál. Živý. Zdravý. Nebylo to možné.
Usmál se. Ale Colinův úsměv se přelil v úsměv někoho cizího. V dívčí úsměv.
Najednou přede mnou stála holka, tak v mém věku. Oblečená celá v černém, se rty natřenými černou rtěnkou.
"Aww... takové bolestivé myšlenky. Holka, ty jsi chudinka..." štkala naoko lítostivě a přecházela kolem. Jako nějaká šelma. Moje domněnka se potvrdila, když se převtělila v černou, štíhlou pumu, se zelenýma očima. Uměla číst moje myšlenky! Znovu na sebe vzala lidskou podobu.
"Bravo! Většina z těch chudáků to uhodla až na poslední chvíli. Čehopak se nejvíc bojíš?" Optala se zákeřně a já věděla, že na to nesmím myslet.
Ničeho. Ničeho. Ničeho. Ničeho. Ničeho. Toho, že mě Logan opustí. Sakra!
Dívka se zatvářila zkroušeně.
"Promiň, myslela jsem něco hmotného. Tohle asi nezařídím, leda bych ho odvedla sama," poklepala si prstem na černý ret. "Ne. To by bylo moc zdlouhavé. Ale umím i jiné věci," dodala, bleskově se převtělila zase v pumu a přichystala se ke skoku. Na mě. Když se odpružila od země, vyletěl šíp z hlavně Loganovy kuše a zabodl se do sametového hrudníku černé šelmy. Spadla na zem a nabrala na sebe opět lidskou podobu.
Logan mě čapl za loket a táhl směrem k silnici. Vzápětí se někde za námi ozval pisklavý, ženský jekot. Asi našli mrtvou 'gotičku'. Přidali jsme na rychlosti a za moment jsem zahlédla jeho auto. Měniči měli tu výhodu, že nás mohli snadno vidět, ale to my je taky, takže zas až taková výhoda to pro ně nebyla. Když jsme doběhli k autu, Logan odemykal a startoval, zatímco já jsem házela sportovní tašku s kuší, kterou mi předal, do kufru. Zahučela jsem na sedadlo spolujezdce a bylo to akorát, protože nad střechou auta zrovna proletěla stříbrná hvězdice. Šuriken, jak mě poučila Emily.
"Kde je vlastně to tvoje slavný, vlkodlačí útočiště?" položila jsem mu otázku, která mě už dlouho hlodala v myšlenkách.
"Někde v Londýně, tuším. Vím kterým směrem a tak dále, ale přesnou polohu určím teprve čichem," opáčil a já měla co dělat, abych nevybuchla smíchy.
"Č-čichem?" vykuckala jsem ze sebe pobaveně.
"Nedělej si z toho srandu, jsem vlkodlak, jasný?" ohradil se naoko dotčeně.
"No jo, no jo, vždyť už mlčím," zasmála jsem se a radši se soustředila na to, jak co nejrychleji usnout. Přece jen, cesta z místa kus od Matlocku do Londýna, asi nějakou tu chvíli potrvá.
Nakonec se mi to skutečně podařilo. Nevím, jak dlouho jsme jeli, mohlo to být pár hodin, mohlo to být pár dnů. Každopádně, když jsem se probudila, uviděla jsem světla z všech domů a billboardů, zářících do tmy. V Londýně jsem byla jen jednou, a to s rodiči, a jen jsme projížděli. Bylo to nádherné. Všude nějaké obchody, spousta lidí, i takhle v noci a strašně moc stánků s rychlým občerstvením. Z rádia hrála tiše píseň od Davida Bowieho, tuším, že se jmenovala Golden Years.
Logan si slabě pobrukoval v melodii písničky a vůbec si nevšiml, když jsem se probudila. Využila jsem toho a rychlým pohybem se obrátila v sedačce, abych mu věnovala pusu na tvář. Asi uhádl mé záměry, ale překvapil mě větou: "Miláčku, to, že jsi vzhůru, vím už od té doby, cos otevřela oči," oznámil, a znovu se tak provokativně ušklíbl. Povzdechla jsem si.
"Vás vlkodlaky je tak těžké překvapit..."zamumlala jsem a namotala si na prst pramen vlasů. Uchechtl se. "Za jak dlouho tam budeme?" zajímalo mě, zatímco jsem si pohrávala s černým lemem sportovní mikiny.
"Asi za pět minut, brouku." Najednou dupl na plyn. "Nebo za tři," dodal a nehleděl na to, že na nás ostatní auta troubí jako šílená. Držela jsem se palubní desky a neodvažovala se otevřít zavřené oči. Udělalo se mi zle.
"Proboha zpomal," požádala jsem ho, ale mému přání odpověděl pouhým úsměvem. Předtím to bylo ještě snesitelné, ale teď mě opravdu příšerně rozbolel podbřišek a bylo mi na zvracení. "Logane. Zpomal!" vydala jsem ze sebe strnule a asi to bylo i slyšet na mém hlase, protože opravdu ubral na rychlosti. Oběma rukama jsem si sáhla na bolavé břicho, jež se pomalu uklidňovalo.
"Omlouvám se. Děje se něco, jsi v pořádku?" strachoval se, když koutkem oka zahlédl mou pozici.
"Je to dobrý. Jen se mi udělalo trochu zle, z té rychlosti," pousmála jsem se. Vjeli jsme do chudší části města a on po chvíli zaparkoval před celkem zachovalou, vysokou budovou. Jeho auto v téhle čtvrti vypadalo skoro nemístně. Zářilo do všech světových stran, zatímco ostatní auta, pravděpodobně z bazaru, byla schovaná v jeho stínu.
Pomohl mi vystoupit a zavedl mě tmavými dveřmi dovnitř domu. Přijímací hala vypadala slušně. Podlaha z nějakého, mě neznámého, bílého kamene, a stěny byly obloženy světlým dřevem. Nebylo to tu nijak malé, ani nijak velké a v každém rohu stál květináč s vysokou
květinou. Uprostřed místnosti pak byl půlkruhový stůl s počítačem a ženou ve středních letech sedící na kolečkové židli. Vzadu v místnosti jsem si pak všimla stříbrného výtahu.
"Jméno," zabručela žena, a jakmile si nás prohlédla, sjela pohledem zase k monitoru počítače.
"Logan Williams a Selene Benettová. Pokoj pro dva, s koupelnou a volným přístupem do společenské místnosti," oznámil jí Logan a položil na stůl potřebný obnos. To ty peníze tiskne? Napadlo mě. Žena peníze nevzrušeně vzala a strčila do zásuvky, sloužící asi jako kasa. Pak nám bez jediného slova předala klíč od pokoje.
"Druhé patro," zamručela pak a ukázala palcem směrem za sebe.
Poslušně jsme se vydali udaným směrem a Logan přivolal výtah, načež mě vzal kolem ramen. I ve výtahu to vypadalo vcelku hezky, nic přehnaného, ani ošklivého. Zdravá elegance.
Vystoupili jsme v chodbě, kterou z každé strany lemovaly šestery dveře. Společně jsme našli náš pokoj a vstoupili dovnitř. Výbava pokoje mě nijak nepřekvapila. Bylo to střízlivé. Dvojitá postel, kuchyňský kout, dveře do celkem prostorné koupelny a lednička narvaná trvanlivými potravinami. Na naši situaci byl tohle přepych.
"Tak tady pořádají vlkodlaci svoje čajové dýchánky?" zeptala jsem se škádlivě a pozorovala jsem Loganovu reakci.
"To si neměla říkat…" pronesl napůl výhrůžně, napůl svůdně.
Rozeběhl se ke mně, a když už jsem myslela, že mě povalí na zem, popadl mě do náručí a zatočil se mnou ve vzduchu. Lehce se mi zamotala hlava, ale to mi nezabránilo, abych se uvolněně nerozesmála. Tohle u mě dokázal vyvolat jen on.
Vtiskla jsem mu jemný polibek na rty, ale to co mělo být jemným polibkem, se strhlo v něco velice svádějícího. A Logan chytal všechny svádějící signály z mé strany. Za chvíli to vypadalo tak, že téměř všechno moje i jeho oblečení leželo po různých kouscích nábytku.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 31. srpna 2012 v 21:55 | Reagovat

Tyjo, moc pěkná kapitola, jsem moc zvědavá, co se vyklube z Daniela :D A jak to bude s Natalií ;-) Skvělý!!! :-D

2 Erin Erin | E-mail | Web | 1. září 2012 v 11:54 | Reagovat

Nádhera! :-)
Už jednou jsem ti psala, že mě neskutečně přitahuje Daniel, no, trvá to dál, začíná se mi líbit i Nat, chudák malá. Ale Daniela jí teda závidím, to je fakt. Doufám, že jejich pohledy budou půl na půl, aby nevznikaly dohady.
TEAM DANIEL! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.