Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

3. Kapitola

16. srpna 2012 v 17:10 | Wolfie |  Prokletá Krev: Do Poslední Kapky
Další kapitola je zde, i když jsem psala, že bude až zítra. Jsem hrozná, a nedokážu dodržet slovo, ale nemůžu si prostě pomoct. :D Tak si ji užijte!


Kapitola III.


SELENE

Znovu jsem se převalila na druhý bok a v ten moment se má ruka dotkla něčeho hladkého. Připadalo mi to jako umělá kůže. Tohle rozhodně nemohlo být moje povlečení.
Rozlepila jsem oči a hleděla na kluka, co ležel vedle mě. V prvním momentě jsem se vyděsila málem k smrti. Sice jsem ho znala, ale to si můj mozek hned neuvědomil. Srdce se vydalo neuvěřitelnou rychlostí prokopávat si cestu skrz můj hrudní koš, jak jsem se lekla. Má levá ruka spočívala na rameni toho kluka, co mi pomohl na schodech. Pomalu jsem se uklidňovala, a velice tiše stáhla ruku z jeho ramene. To hladké z falešné kůže byla jeho motorkářská bunda.
Spal. Dole v hale měl sice lehounce opálenou pleť, ale teď, v kouzelném přísvitu hvězd byla jeho tvář mrtvolně bílá. A až nadpozemsky nádherná. Skoro jako spící anděl. Již tak dost temné vlasy vypadaly v pokojové tmě úplně černé, s namodralými záblesky nebe. Ohraničovaly překrásnou tvář jako ebenový rám drahocenný obraz. Černé řasy vrhaly lehký stín na mramorovou kůži a oční víčka se mírně chvěla. Rty byly přesně takové, aby se při úsměvu na tváři objevil uličnický ďolíček. Spodní ret přímo sváděl k polibku. Očima jsem hltala každou část jeho obličeje a srdce mi zase bylo normálním tempem.
Najednou jsem si uvědomila, že otevřel oči. Snad minutu jsem do nich zírala, zcela pohlcená mrazivou modří. Jeho oči mi toho tolik připomínaly. Letní nebe po bouřce, křišťálově modrá, průzračná voda v jezeře, akvamarínově modré květy levandule, ledovce na Antarktidě… Když jsem do nich hleděla, měla jsem pocit, že ledové drápy sněhu a zimy mi putují po celém těle. Probrala jsem se z toho zvláštního transu, sklopila pohled a kousla se do rtu, až mi vyrazila krev.
Fajn, tahle trapná chvíle musí mít svůj konec. Zvedla jsem se rychle z postele, nazula si černé tenisky a zády se opřela o šatník z ořechového dřeva. Když jsem byla od toho kluka, pardon, Logana, dál, cítila jsem se sebejistější.
"Co tu děláš?" zeptala jsem se poněkud ostřejším hlasem, než jsem chtěla. Veškerá nově nabitá sebejistota byla tatam, když se zvedl z postele a se samolibým úsměvem na tváři došel ke mně.
Byl téměř o dvě hlavy vyšší! Nemohla jsem si pomoct a v jeho blízkosti jsem sklonila hlavu a zkoumala vzorek plovoucí podlahy. Dokonce jsem si pohledem dovolila zabloudit na špičky jeho bot. Asi měl peníze, byly italské. Dodala jsem si odvahy a stoupala očima výš. Přes jistě dokonalé nohy v tmavomodrých džínech, přes pevné břicho rýsující se pod černou, hedvábnou košilí a motorkářskou bundou až po ty chladné, ledové oči.
S hlavou mírně nakloněnou na stranu a samolibým, až drzým úsměvem, který mu stále sídlil v obličeji, vypadal jako dravec číhající, až se jeho kořist sama připlete do jeho spárů. Bohužel jsem tou kořistí, zdá se, byla já. Jelikož stále mlčel a jen mě vyčkávavě pozoroval, znovu jsem zopakovala otázku, tentokrát pevnějším hlasem.
"Co tu děláš?!" Snad to bylo konečně dost důrazné, aby mu to stálo za odpověď. Najednou jsem si byla jistá, skálopevně jistá, že z něho odpověď dostanu. Takový náhlý příval sebedůvěry jsem nezažila už dlouhou dobu.
Zírala jsem mu přímo do očí. Chlad z nich prýštil plnou silou, ale zdálo se mi, že pod mým upřeným pohledem trochu zkrotl. Loganovi úsměv trochu povadl, ale konečně odpověděl. "Odvedl jsem tě sem do pokoje, a pak jsem samým vyčerpáním usnul. Promiň, jestli jsem ti narušil osobní prostor." Z jeho slov přímo odkapával sarkasmus a ironie, ale byla jsem až příliš přešlá a unavená, než abych to nějak komentovala. Místo toho jsem se protáhla uzounkým prostorem mezi námi a zamířila ke skříni.
Zítra je sice ještě jeden den volna, ale byla jsem utahaná jako pes a vsadím se, že ráno budu mít přinejlepším lehkou kocovinu. Zatím to ale na nic převratného nevypadalo. Vytáhla jsem ze skříně černé šortky a šedé tílko na spaní.
"Já bych už asi měl jít, ale... tady." Natáhl ke mně ruku a podal mi zmuchlaný papírek.
"Zatím!" zašeptal zpěvným hlasem a nechal mě v pokoji samotnou a zmatenou.
Rozložila jsem papírek, na kterém stálo jeho jméno a číslo. Chvíli jsem se rozmýšlela, co s ním, ale nakonec jsem se natáhla po deníku v kožených deskách a lísteček vložila mezi dvě poslední popsané stránky. Pak jsem se jen převlékla, vlasy si svázala do culíku, vyčistila si zuby ve své vlastní koupelně a šla spát.
Hodnou chvíli jsem usnout nemohla, i přesto, že jsem byla neskutečně unavená a rozrušená. Zírala jsem do stropu natřeného tmavou modří, mou oblíbenou barvou a přemýšlela.
Již brzy skončí můj a Natyin první měsíc na Danversově střední škole. Vlastně to byl celkem dobrý měsíc. Mám dvě nejlepší kamarádky, Gwen a Helen a moje sestra se ke mně už chová lépe než k odpadkům na chodníku. Známky jsou zatím průměrné, akorát počasí je horší než v Londýně.
Nakonec jsem přece jen usnula. A ve snách mě pronásledovaly ledově modré oči.

***

Zvedla jsem se od záhonu a hřbetem ruky si otřela čelo.
Začínal říjen a rozhodně téměř všude v Anglii pršelo, nebo bylo alespoň vlhko, ale dneska bylo celkem horko. Šátek, který jsem si nasadila, aby udržel mé vlasy v dostatečné vzdálenosti od hlíny, byl celý umazaný, jak jsem si ho pořád rovnala, a mé oblečení, džínové tříčtvrťáky a černé tílko, na tom nebylo o moc lépe.
Uplynul už týden od doby, co jsem poznala Logana a celý ten týden jsem váhala, zda tomu klukovi zavolat, nebo nezavolat. Byl starší než já. Možná o tři roky? To by snad rodičům ani tak moc nevadilo, ale celkem mě trápí Natalia. Nebrala jsem Logana jako svého kluka, ale pokud by se to v budoucnosti mělo stát, (ha-ha) tak si nepřeju, aby mi to moje rozmazlená sestra pokazila.
Znovu jsem se sklonila nad nevinnou fialkou a začala plít. Byl to poslední úkol, co jsem od mámy o víkendu dostala. Teda, v sedm hodin večer to byl docela záhul.
"Nazdar kočko," ozval se od zadní branky sebejistý hlas s ironickým podbarvením. Ten hlas byl taky až příliš hladký a sametově hedvábný, než aby patřil někomu z mých přátel, ne že by jich bylo nějak moc.
Zvedla jsem hlavu od záhonku a obrátila se. Jistěže to byl Logan. Ruce založené na prsou, na rtech ten asi obvyklý, samolibý úsměv a na ramenou tu samou koženou bundu. Za a) nechápala jsem, jak ji může v dnešním horku nosit a za b), proč se na mě dívá a opírá se zády o naši branku?
Odpověď jsem dostala okamžitě.
"Napadlo mě, že se za tebou stavím a někam tě vytáhnu. Tak se jdi převléknout. Nebo chceš jít ven v tomhle?" Měla jsem vztek, že se mnou jedná jako bych byla jeho majetek, ale jak jsem se mu tak koukala do očí, měla jsem naléhavé nutkání ho poslechnout.
Vymanila jsem se z jeho pohledu a zamračila se. Tichým, ale pevným hlasem jsem pronesla: "A jako na hlavu jsi spadl kde? Myslíš, že si sem jen tak suverénně nakráčíš a já budu skákat, jak ty pískáš? Na to honem zapomeň." Zatvářil se vážně. Ta změna v jeho obličeji byla vítaná, ale zároveň nečekaná.
"Dobře, beru tě za slovo. Slečno Selene Benettová, udělila byste mi tu laskavost a poctila mne vaší společností?" Jeho výraz byl tak mučednický, že jsem se musela začít smát. Poté co jsem se dosmála, pomalu jsem přikývla.
"No tak jo. Počkej tu, jsem hned zpátky." Nato jsem se otočila na patě a zadním vchodem vklouzla do domu.
"Kdo je to, ségra?" Přimrazil mě jemný hlas na místě. Nat. Kostrbatě jsem se otočila na patě, abych uviděla sestru, jak hledí z prosklených dveří na zahradu.
"Nikdo," vyhrkla jsem pohotově a vzápětí toho zalitovala.
"Nikdo? Není to náhodou ten, co byl před týdnem na večírku? Celkem pěkný nikdo. Jméno?" Hryzla jsem se do rtu a s rozhodnutím, že jí to neprozradím, vystřelila do svého pokoje pro nějaké oblečení. Rozhodnutá pro tmavě modrou blůzku a béžové, plátěné šortky, s vlasy sepnutými v culíku jsem vyběhla na zahradu.
Splnily se mé nejhorší obavy. Natalia se opírala o krémovou zeď domu a s koketním výrazem hovořila k Loganovi. Nastal čas zachránit situaci. Nasadila jsem široký úsměv a zatahala sestru za ruku.
"Nat? Máma chce pomoct s žehlením." Mávla nad tím ležérně rukou a jen tak prohodila: "Jo, to počká." Pak dál koketovala s Loganem. Ten se tvářil zvědavě, ale jinak to vypadalo, že ho má sestra nezaujala. Výraz mi trochu potemněl, ale pořád jsem si zachovávala lehký úsměv.
"Máma to chtěla hned." Slovo hned jsem obzvlášť zdůraznila.
Nat otráveně protočila oči, ale nakonec se obrátila na podpatku a zmizela ve vchodových dveřích. To byla moje příležitost. Popadla jsem Logana za loket, a co nejrychleji ho vyvlékla ze zahrady. O pár vteřin později jsme už kráčeli po silnici obklopené hustými lesy. Náš dům byl na kraji města. Když se člověk vydal jedním směrem, musel obejít celý les, aby se dostal do centra města, a když šel druhým směrem, šel rovnou do města.
Jelikož jsem sestře chtěla uniknout co nejdřív, museli jsme to vzít tou oklikou. Logan nevypadal, že by mu to vadilo. Kráčel několik centimetrů vedle mě, ruce v kapsách a potichu si pískal.
Nemohla jsem se zbavit dojmu, že ten kluk patří do blázince. Od té doby, co jsem ho poznala, jsem z něj byla na prášky. Většina aut jela po dálnici rovnou do města, nezahazovala se s touhle zapadlou, pozapomenutou silničkou.
"Budeme to obcházet?" porušil Logan ticho. Pokrčila jsem rameny a taky si dala ruce do kapes. Najednou přešel silnici na pravou stranu a zašel do lesa.
Zaraženě jsem se zastavila, vytáhla ruce z kapes a zavolala přes silnici: "Logane?! Kde jseš?!" V odpověď se mi ozvalo zakřupání několika větviček. No skvěle, teď tu ještě budu po lesích nahánět pošahanýho cvoka. Lepší náplň nedělního večera jsem si nemohla přát...

NATALIA

"Mami, co je? Musím si ještě něco zařídit," zeptala jsem se matky. Ta jenom mírně pozvedla hlavu a dál přepínala televizní kanály.
"Děje se něco Nat?"
"Ty jsi mě nechtěla?"
"Ne. Kdo ti to prosím tě řekl, zlatíčko?"
"Selene." Ona si odvedla toho kluka. Rychle musím jít. "Už musím jít," oznámila jsem a vyběhla jsem z obýváku na zahradu.
Ten kluk ani ségra tam už nebyli. Přistihla jsem se, jak zase praskám klouby. Byla jsem nervózní. Musím jít za Gabby a říct jí, co se stalo. Selene mi tohle nikdy neudělala.
Najednou mi na mysli vytanula zajímavá myšlenka. Oni spolu CHODÍ! Tak tohle se musí rozhlásit!
Takže... musím to říct několika lidem. Pomyslela jsem si. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že už je sedm. Tak to bych párkrát stihla, snad.
Vykročila jsem ke Gabbyině domu. Za ani ne pět minut jsem tam byla. Gabby to na moji prosbu napsala na Facebook a já šla mezi lidi a řekla to asi pěti kolemjdoucím z naší třídy. Byla to fakt sranda. No, moje sestra neměla nikdy žádnýho kluka. To bych já musela vědět. Takže do toho, co jsem říkala pár lidem, jsem přimíchala ještě to, že je to její první kluk a že jsem zvědavá, jak dlouho jim to spolu vydrží.
Pomalu jsem šla ulicí. Na druhém chodníku jsem postřehla Annu, svoji druhou kamarádku. Možná bych se za ní měla jít podívat. Přešla jsem silnici.
"Ahoj, Anno." Měla krásně nalíčené oči. Tmavě fialové stíny se na konci zesvětlovaly a hodily se jí k fialovému roláku a bílým džínům. Boty na asi deseticentimetrovém podpatku měla také fialové. Na zádech jsem zahlédla hnědý batůžek. Byl plný.
"Ahoj, Nat, jak… co tu děláš? Myslela jsem, že dneska budeš doma…" řekla to hodně rozpačitě. Jako kdyby na někoho čekala, nebo někam spěchala, ale nechtěla, abych si to ho všimla.
"No, víš, moje sestra má prvního kluka. Musela jsem to někomu říct. Doufám, že do zítřka to bude vědět alespoň naše třída. Ale podle mě to bude vědět celá škola."
"Jo, to asi jo." Pořád se otáčela a dívala se sem a tam, jako kdyby někoho hledala.
"Já už musím jít. Měj se, Nat."
"Ahoj." Spěšně jsme se objaly a Anna se vydala tím směrem, kterým šla, než jsem ji zastavila.
Otočila jsem se na patě a šla domů. Po cestě jsem zahlédla nějakou šestnácti nebo sedmnáctiletou holku. Viděla jsem, jak se zvedla z lavičky a něco jí vypadlo do trávy za ní. Spěšně jsem došla k lavičce a našla jsem tam něco stříbrného. Byl to asi přívěsek. Stříbro bylo zhruba deset centimetrů dlouhé a necelých pět centimetrů široké. Asi v půlce se stříbro začalo zužovat do špičky. Já bych tenhle přívěsek nikdy nenosila. Vůbec se mi nelíbil. Sebrala jsem ho a rychle jsem došla k tý holce.
"Hej, ty!" zavolala jsem za ni a pomalu se k ní blížila. Trochu zvýšila tempo. "Počkej! Není tohle náhodou tvoje?" To už ta holka začala zpomalovat, až nakonec úplně zastavila. "Je to tvoje? Našla jsem to u lavičky. Myslím, že to patří tobě."
"Jo. Díky," vzala mi ten přívěsek z ruky.
"Jsem Natalia Benettová."
"Jmenuju se Stacy," řekla stydlivě. Možná, že moc ráda nemluví.
"A přímení se ti vypařilo?"
"Lincolnová," pípla.
"Ty jsi tu nová, že jo?"
"Jo. Právě jsem přijela."
"Nechceš jít ke mně domů? Máma udělala něco k jídlu."
"No... tak jo.," řekla z jedné půlky radostně a z té druhé ještě trochu stydlivě a pořád ještě pištivě.
Šly jsme pomalu a volným tempem domů. Myslím, že už se přestávala stydět. Než jsme došly domů, potkaly jsme několik mých spolužáků ze třídy.
Konečně jsme dorazily k nám.
Podívala jsem se na hodinky. Už bylo osm hodin, čas akorát na večeři. Pak jsme se Stacy šly do mého pokoje. Povídaly jsme si o klucích, líčení a jiných holčičích věcech. Byla to docela sranda. S Annou to moc nejde. Je jiná než Stacy, taková až moc dospělá. Od mých narozenin se chová divně. Ale Stacy je úplně… normální. Když odešla, tak jsem akorát zalehla do postele a spala až do rána, přičemž mě v noci ještě bolel krk, od Chrisova kousnutí.
Nechápu, proč to na mě nahrál zrovna takhle. To ale nemění nic na tom, že ho prostě žeru.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hana hana | E-mail | Web | 16. srpna 2012 v 18:56 | Reagovat

Konečně si jí sem dala. :-D

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 16. srpna 2012 v 18:56 | Reagovat

... Co na to mám říct? Dokonalost? Super kapitola? Úžasné? Jen tak dál? .... Když já se nechci opakovat! Takže co takhle: Tohle je jeden z nenúžasnějších příběhů, které jsem četla! :-D

3 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 16. srpna 2012 v 18:57 | Reagovat

[2]:  Strašně moc, moc, moc ti děkuju! Jsem ráda, že se to někomu líbí. :-)

[1]:  No jo no. :D

4 Erin Erin | E-mail | Web | 18. srpna 2012 v 10:57 | Reagovat

Být Selene, je Nat mrtvá :-D :-D
Ale na druhou stranu... proč nechodit s nejhezčím klukem v okolí a přitom s ním nechodit? Jen ať si to všichni myslí. Z pohledu Nat píšeš skvěle- jakože tu namyšlenou mrchu.
Logan je... nevím, jak to říct, ale zatím si mě teda nezískal. Spíš bych chtěla víc vědět o tom upírovi :-D
Ale jinak skvělý!! =)

5 Vicky Vicky | Web | 19. srpna 2012 v 16:05 | Reagovat

Konečně jsem zase tady!! Myslím, že Natalia není tak špatná, kdyby nebyla taková škodolibá. Myslím tím, že ne každá mrcha vezme novou holku k sobě a skamarádí se s ní ;)) Teda, Seleně Logana fakt závidím!!! :-D :-D No, kdo by ne, že?? Je úžasnej! :-D Krásná kapitolka! :) :) A tuhle Natalii jsi už psala ty, nebo ta tvoje kamarádka?? O.O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.