Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

4. Kapitola

17. srpna 2012 v 21:02 | Wolfie |  Prokletá Krev: Do Poslední Kapky
Jsem zde, společně s další kapitolou! :) Další chapter můžete čekat nejspíš v pondělí, přece jenom, povídku pořád píšu, a nerada bych vyplýtvala všechny kapitoly, a pak neměla co zveřejňovat. Mimochodem, pracuju na dalším příběhu, který ale hodlám zveřejnit za hodně dlouhou dobu, protože mám jen necelé tři kapitoly, a nechci mít na blogu guláš. Prozradím jen, že je to fanfiction.
Tak si užijte čtení! :-)

Wolfie

PS: Začínám být krajně nespokojená se svou přezdívkou, tak uvidím co se z toho vyvine...



Kapitola IV.


SELENE

"Kde seš, ty magore..." šeptala jsem si pro sebe, když jsem se snad posedmé drápla o větev do toho samého místa na ruce. Začínalo se stmívat a já jsem slíbila, že se do jedenácti vrátím. Jestli mi to Logan pokazí, tak ho (až ho najdu) nejspíš zaškrtím. To si z celého toho večírku musel jako oběť vybrat zrovna mě?
Strnula jsem na místě, když jsem nedaleko uslyšela škrábání. Jako kdyby někdo škrábal na kůru stromu.
"Fajn! Koukej vylézt, tohle je dost blbej vtip!" vyhrkla jsem do lesního ticha. Můj hlas se nepříjemně odrazil v ozvěně. Připadalo mi nepřirozené, že je tu takové ticho. Bylo to víc děsivé, než kdyby tu byl šramot. Nic jsem neslyšela. Nic než vzdalující se ozvěnu mého hlasu. Když se ozval výkřik: "BAF!" a mých ramen se dotkly mužské dlaně, div jsem leknutím nevystřelila na vesmír.
Ten pitomej IGNORANT!!! Chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem jen nadskočila a slabě vyjekla. Logan se za mými zády chechtal a já dostala příšernou chuť ho zmlátit, i když mi bylo předem jasné, kdo by ze zápasu vyšel jako vítěz. Prudce jsem se otočila a pěstí ho udeřila do ramene. Asi to bylo dost slabé, protože se ani nepohnul a nepřestával se pochechtávat.
"Pitomče! Málem jsi mi způsobil smrt! Tohle má být to tvoje 'vytáhnu tě někam ven'?!" vyštěkla jsem ostře, ale ani já se neubránila mírnému cukání koutků.
Už přes půl hodiny jsem ho naháněla v lese, bála se, že se mu něco stalo a on si tu klidně hraje na schovávanou? Kape mu na maják? Očividně. Po chvilce se přestal smát a pokorně se omluvil. Ale i při té omluvě mu v očích hrál uličnický plamínek. Byl jako malý kluk, provádějící šaškoviny. Smířlivě jsem mu odpustila.
"Kam mě to teda chceš vzít?" ptala jsem se, když jsme procházeli skrz les. Oba jsme se shodli, že to tak bude nejrychlejší. Nedaleko jsem zahlédla světla z oken bytů ve městě, mezi stromy to bylo tak snadné!
"Plánoval jsem kino, ale jelikož se mi ta má hra trochu prodloužila, předpokládám, že to jaksi nestíháme."
Šokovaně jsem k němu zvedla hlavu.
"Hra? Ty… víš, jak si mě vyděsil? Myslela jsem, že se ti něco stalo!" ohradila jsem se.
"Ach, takže jsi o mě měla strach? Jak dojemné… mám pocit, že mi brzo ukápne slzička..." odvětil ironicky a potěšeně se ušklíbl.
Jestli myslel, že s ním flirtuju, tak to se pletl. Vždyť… jak může člověk dělat něco, co ani neumí? Místo uvažování nad stupiditami jsem se k němu o krok přiblížila a loktem ho šťouchla do boku. Ani to s ním nehnulo. To je vážně z mramoru?! Zkusila jsem to znovu, ale tentokrát mě nečekaně prudce chytil za loket a přitáhl tak blízko, že jsem jeho dech cítila na rtech. Krev mi stoupla do tváří, srdce začalo splašeně bušit a ruce se trochu rozklepaly. Usmíval se. Tím svým typickým šklebem s dolíčky ve tvářích. Nemohla jsem si pomoct, ale něco mě k němu neuvěřitelně přitahovalo, i když jsem ho skoro neznala. Teprve když jsem si uvědomila, že může být klidně masový vrah, jsem se mu vytrhla a o krok ustoupila. Úsměv mu spadl, nahradil jej zaražený výraz a pro změnu se úšklebek usadil na mé tváři. Uvědomovala jsem si, že jsem ho něčím konečně vykolejila a byla jsem z toho nekonečně šťastná.
"Potřebovals něco?" optala jsem se rozverně.
"Jo, už do mě nestrkej," poznamenal a zase vyrazil vpřed. Dohnala jsem ho a po pár vteřinách ticha jsem utrousila: "Dámičko."
Nezastavil, jen se zatvářil nesmírně uraženě.
"Potvoro?" oplatil mi stejnou mincí a já se musela kousnout do rtu, abych nevyprskla smíchy. Tak tahle tahanice nemá obdoby. Celý zbytek cesty jsme se pak častovali různými přezdívkami a smáli se jako blázni.
No, když jsme došli do města, nemohli jsme dělat nic jiného, než přiběhnout k jedinému otevřenému zmrzlinovému stánku a koupit si občerstvení na cestu zpátky. Jelikož nám zbývala spousta času, tentokrát jsme to vzali po silnici.
Zmrzlinu jsem dojedla už na půli cesty a tak jsem jen rovně šla, se zakloněnou hlavou a kochala se hvězdami rozsypanými na bezmračném, temném nebi. Z lesa vedle silnice se ozvalo zahoukání sovy.
Zbytek cesty proběhl v tichu, Logan ho vyplnil stejnou činností jako já.
U našeho domu jsem se loučila tak trochu rozpačitě.
"Bylo to hezký…" Kdybych z pusy vypustila něco víc, nejspíš bych se zakoktala.
Ale Logan to vyřešil po svém. Sklonil se a políbil mě lehounce na tvář.
Pak beze slova odešel a já byla v nebi.

LOGAN

I když mi to vadilo, nemohl jsem se zdržet déle.
Dnes byl úplněk, doba mé proměny. Nechtěl jsem Selene ohrozit tím, že bych ji napadl ve své pravé podobě, proto jsem běžel do části lesa, která byla co nejdál od jejich domu.
Ve svalech mi začínalo cukat. Jemné trhání se po chvíli změnilo v bolestné křupání. Kosti se začaly formovat. Nezbývalo mi moc času, tak jsem se zastavil a zády se opřel o nejbližší strom. Drápy se vydraly na povrch, zanechávajíc za sebou krvavou stopu.
Měl jsem štěstí, že mám s sebou brašnu s náhradním oblečením. Pro případ předčasné proměny. Stejně jsem si ale sundal alespoň svou bundu, měl jsem ji až příliš rád na to, aby skončila roztrhaná.
Bolest a křeče se začaly stupňovat. Když už to bylo k nevydržení, sesunul jsem se do jehličí. Drápy jsem zaryl do kmene stromu za mnou. Zatnul jsem zuby a zaskučel. Lesem se rozléhalo odporné praskání kostí.
Otevřel jsem oči. Byl jsem si na sto procent jistý, že teď už jsou žluté. Zlatožluté. Po minutách nesnesitelných muk jsem byl konečně osvobozen z lidského těla. Zafoukal vítr. Zvedl jsem svou již vlčí hlavu k nebi, zahlédl stříbrný měsíc a zavyl.

SELENE

Když mi ráno zapípal budík, s největší silou jsem do něj praštila. Včera večer jsem po Loganově motýlí puse na tvář vůbec nemohla usnout a dopadlo to tak, že asi po třetí hodině ranní mě uspalo rytmické tikání hodin na stěně.
Vlasy jsem měla uvolněné z culíku, ve kterém jsem šla spát, a gumička se válela na zemi. Páni, asi jsem sebou v noci hodně házela. Ve spánku jsem zaslechla nějaké vytí, ale asi se mi to jen zdálo. Ve Wessingtonu nejsou vlci.
Nerada jsem se vyhrabala z postele a převlékla se do tentokrát trochu teplejšího oblečení. Včera v rádiu hlásili konečně pořádné, říjnové teploty. Když jsem si přes rameno házela tašku, bylo půl deváté pryč a já měla co dělat, abych stihla Nat, couvající z příjezdové cesty.
"Počkej, jedu taky!" křikla jsem za ní. Naštěstí měla stažené okénko, tak mě slyšela. Rychle jsem doběhla k autu a nasedla na místo spolujezdce. Nat sešlápla plyn a už jsme jely směr škola. Bylo mi dost divné, že je zticha, většinou celou cestu autem proklevetila.
Nakonec jsem to ale hodila za hlavu a pustila rádio. Začalo hrát mé cédéčko, které jsem v přehrávači nedávno zapomněla.
Blackmore's Night, I still remember. Tak se písnička jmenovala. Pustila jsem ji víc nahlas, sama pro sebe se usmála a hleděla z okna. Nat ve tváři seděl potutelný výraz a mě naháněl husí kůži. Jestli zase něco chystá…
Ale momentálně mi to bylo fuk. Přemýšlela jsem o Loganovi. Jako… jestli si myslí že jedna pusa na tvář automaticky znamená, že spolu chodíme, tak je na omylu. Okamžitě jsem se okřikla. Proč by s tebou asi chtěl chodit, ty hloupá?! Může mít na každém prstu deset holek, a to mu stačí jen párkrát zamrkat řasami.
Když jsem si uvědomila, že už náš Chevrolet Orlando stojí před velkou budovou školy, rychle jsem zatřepala hlavou, abych zahnala dotěrné myšlenky a v Natyiných patách kráčela po schodech k masivním dveřím. Hloučky studentů postávajících kolem se neustále chechtali, povídali si a občas o nás dvě zavadili pohledem. Bylo to normální, ale tak nějak jsem cítila, že to bude něco jiného. Radši jsem rychle doběhla Nat a vstoupila do zšeřelé haly Danversovy střední školy.
Bylo tu snad ještě chladněji než venku. Na chodbě jsme se rozdělily, každá má jiné vyučovací hodiny. Mě teď čekalo pětačtyřicet minut s profesorem Silverem. Nebyl špatný, to ne, ale je dost těžké zařídit, aby ho měl někdo skutečně rád. Je to takový podivín. Ve třídě jsem zasedla do lavice a připravila si věci na historii a kulturu. Po třídách postávaly skupinky lidí, všichni si něco povídali a pochechtávali se. Vzápětí si ke mně do lavice přisedla Helen a vyčítavě se na mě zahleděla.
"Proč jsi mi to neřekla? Myslela jsem, že jsme kamarádky," oznámila mi a já na ni s otevřenou pusou hleděla. Co jsem jí zatajila? Nic. Všechno jsme si říkaly od té doby, co se z nás staly kamarádky.
"Co jsem ti neřekla?" optala jsem se a dál na ni civěla. Vykulila šedá kukadla a zjevně byla taky překvapená.
"Přece že máš kluka. Celá škola to ví a jen mě se zase nic neřeklo."
Proboha… já věděla že Nat něco chystá. Ale že by až takovou podpásovku? Šokem jsem nevěděla co říct.
"Já… nemám kluka," vypravila jsem ze sebe nakonec. Obtížně se mi dýchalo.
"Nemáš? A co ty zvěsti, co tu…" Na chvíli se odmlčela a pak jsme jednohlasně pronesly: "Nat."
Teď už to bylo jisté. Určitě se naštvala, že včera nemohla dál koketovat s Loganem a všem rozhlásila, že s ním chodím. Za pár minut mělo zvonit, ale rozhodla jsem se, že si to s ní o přestávce vyřídím. Když jsem to sdělila Helen, řekla mi, že to může udělat za mě. Ručně a stručně, ale to nebyl moc dobrý nápad. Pár vteřin po zvonění do třídy vstoupil profesor Silver. Zachovalý muž středního věku, který po autonehodě, při které umřela jeho žena a dítě, kulhal na pravou nohu. Většinou nosil černý oblek, působil tak dojmem jako by po ztracené rodině neustále truchlil, i když to bylo už asi deset let zpátky.
To víte, školní drby dělají své. Na pokyn profesora jsem nalistovala příslušnou stránku v učebnici a soustředěně se začetla do textu pojednávajícím o kultuře starověkého Řecka. Celou hodinu jsem se svědomitě soustředila na právě probíranou látku, i když mi myšlenky utíkaly směrem k Nat. Jak mi mohla tohle udělat?! Moc dobře ví, že mě tím zraňuje.
Musela jsem si to s ní vyjasnit. Pokud možno beze svědků.
"Slečno Benettová?" ozvalo se od katedry. Naštěstí jsem věděla, na co se profesor Silver ptal, a bezchybně mu odpověděla.
"Akropolis. Ten chrám se jmenuje Akropolis."
"Výborně."
Opřela jsem si lokty o desku lavice a bradu si položila na dlaně. Konečně se ozval zvonek ohlašující konec hodiny. Když jsem se chystala ven ze třídy, přimrazil mě na místě učitelův hlas.
"Slečno Benettová, mohl bych s vámi na moment mluvit?" Rychle jsem se otočila a překonala vzdálenost mezi mnou a katedrou za kterou profesor seděl.
"Čím se chcete jednou stát?" zeptal se mě bez obalu a tázavě na mě hleděl pichlavýma, černýma očima. Sice mě jeho dotaz zaskočil, ale moc dlouho jsem nad odpovědí neuvažovala.
"Malířkou."
"Myslel jsem si to. Profesorka Adamsová mi říkala, že máte skvělé výsledky. Víte… má žena byla malířkou. Jestli vám můžu poradit, podívejte se na tuto adresu. Je to špičkový malířský kurz a navíc bezplatný. Angela tam také chodila… To je vše." Zaskočená jeho sdělením jsem převzala nabízenou vizitku a prohlédla si ji. Byla obyčejná, černá a na ní bylo lesklým písmem vyvedeno 'Julianova 353'. Profesorka Adamsová byla učitelka na výtvarnou výchovu, a Angela bylo jméno Silverovy ženy.
"Děkuji. Určitě se tam kouknu," slíbila jsem mu a pak rychle zmizela ze třídy, před níž nervózně stepovala Helen a Gwen, moje druhá kamarádka.
"Jdeme za tou Nat? Vyřešíme si spory ručně a stručně?" optala se zvědavě Helen.
"Ano a ne. Chci to s ní probrat v klidu. A sama," dodala jsem a výmluvně na ně pohlédla. Obě ztrápeně protočily oči. "Ale no tak! I vy si přece rodinné záležitosti řešíte v soukromí!" napomenula jsem je pobaveně.
Rychle něco zabručely a zmizely ve druhém patře školy. Já se musela ještě zdržet tady.
Přešla jsem chodbu a hned zahlédla Nat v hloučku mladších studentek. Jako vždy byla středem pozornosti, ostatní jí jen viseli na rtech. Došla jsem ke skupince a nešetrně z ní Nat vytáhla.
"Co je, ségra?" zeptala se podrážděně, když jsme byly stranou smějících se dívek.
"Co to má znamenat?!" vyštěkla jsem ostře.
"Co zas?"
"Já že chodím s Loganem? Kdes to probůh vzala?"
"Och, tak ty s ním nechodíš? Tak to se moc omlouvám, asi jsem rozšířila nesprávné informace…"
Z jejích slov bylo patrné, že nic z toho nemyslí vážně. Z ničeho nic mě popadl vztek. Zacukalo mi ve dlani, v náhlém nutkání jí jednu vrazit.
"Ty jsi tak průhledná… mrcha.," zasyčela jsem, obrátila se na podpatku a zamířila k ředitelně. Jelikož se za mnou neozval žádný hysterický, srdceryvný jekot, předpokládala jsem, že je Natalia stále v šoku.
Tak ať. V následující minutě jsem se omluvila ředitelce, že je mi špatně a že radši půjdu domů, a když mi napsala povolenku, zmizela jsem z její kanceláře. Vlastně jsem jí nelhala. Bylo mi špatně. Z Nat a jejího povrchního chování. Radši jsem si nebrala její auto a šla pěšky.
Doma se máma divila jak to, že nejsem ve škole, ale kdo to řeší?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 17. srpna 2012 v 21:40 | Reagovat

Taky bych se takhle chtěla ulejvat... Škoda, že to na naší škole moc dobře nejde...
Kapitola je hustá. Ale asi bych vyváděla mnohem víc, kdyby o mě někdo rozkecal, že s někým chodím, i když by to nebyla pravda. Určitě bych použila mnohem květnatější výrazy než jenom mrcha...

2 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 17. srpna 2012 v 22:15 | Reagovat

[1]:  To jsme na tom stejně, já bych jí hned nato vrazila, ale asi by to nevypadalo moc dobře... před lidma. :D

3 Erin Erin | E-mail | Web | 18. srpna 2012 v 10:59 | Reagovat

Nádhera.
Ne, že bych Logana milovala hned jako Adriana, ale...on mi přijde takovej... prostě bych se nedivila, kdyby udělal něco, co by dělat neměl :-D Možná chápeš, možná ne, prostě mu nevěřím ani nos (nebo čenich) mezi očima a budu si hlídat záda, nelíbí se mi.
PS: Nic proti, Logane :-D
Jinak kapitola krásná, něžná a... do škala, škola? O_o Co to je? Jsou pořád prázdniny? *fňuk, ale krátí se*

4 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 18. srpna 2012 v 12:04 | Reagovat

[3]:  Děkuju! Já osobně jsem si Logana zamilovala, ale chápu že každý má jiný názor. :-) Jinak, jestli Logan udělá takzvanou 'botu', to se musíš nechat překvapit... :D

5 Vicky Vicky | Web | 19. srpna 2012 v 17:19 | Reagovat

Teda, chudák Selene! :// I když já bych její situaci řešila jinak :-D buďto "ručně a stručně" :-D  Nebo co je vlastně na tom tak šílenýho mít prvního kluka?? O.O ještě bych Natálii plivla do obličeje :-P :-D Skvělá kapitola... :) a už se těším na CKS! :))

6 LadyD - Affík ;*) LadyD - Affík ;*) | Web | 19. srpna 2012 v 21:13 | Reagovat

k video nahoře .... Ian je prostě nejlepší, takiy by mě zajímalo jak to dělá :) ... nejraději bych ho chtěla doma :-D

7 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 19. srpna 2012 v 21:36 | Reagovat

[5]:  Natalia... s tou je to hold na delší povídání. Nejradši bych jí jednu vrazila, aby se jí trochu rozsvítilo, ale to bych spíš rozmlátila monitor. :D

[6]:  Umírala jsem, jen jsem viděla začátek. A ta písnička tomu dává skvělou atmosféru. *slintá na klávesnici*. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.