Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

5. Kapitola

21. srpna 2012 v 21:43 | Wolfie |  Prokletá Krev: Do Poslední Kapky
Je tu další kapitola! Omlouvám se, že tak pozdě, ale neměla jsem čas. Jinak k Literárnímu Deníčku, na minulý týden. Asi nebude, protože se mi jaksi poškodily soubory na flash disku, a tam jsem to měla zaznamenané. Tudíž omluva.
Jinak bych chtěla moc poděkovat Erin, která mi opravuje kapitoly, bez ní by se to nedalo číst. :-)

PS: Nespokojenost s mou přezdívkou vzrůstá s každým novým podpisem...


Kapitola V.


SELENE

Popadla jsem do ruky tlustý štětec, namočila ho do černé barvy a domalovala stíny tváře. Zuřivě jsem střídala jeden štětec a barvu za druhou, a ani si přitom neuvědomovala, že mám pocákané bílé tílko, šedé šortky a ruce celé od barvy, stejně jako některá místa na obličeji a jednotlivé prameny vlasů, vypadlé z culíku. A to jsem měla zhotovenou jen část celého výtvoru. Tentokrát byla podobizna uplakaná, ale zároveň vteklá. Takhle zrcadlit náladu sebe samé jsem se naučila už v sedmi letech, když mi umřela sestřenice. Byla má nejlepší kamarádka.
"Broučku! Máš tu návštěvu!" ozval se mamčin hlas seshora.
Se zmučeným povzdechem jsem vylezla i se štětcem v ruce ze sklepa, předělaného na můj ateliér a zírala na Logana, ležérně se opírajícího o rám vchodových dveří. Mamka mezitím telefonovala s někým v kuchyni. Podle tónu hlasu to byl táta, musel jí volat z pracovní cesty.
"Co ty tu zase děláš?"
"Přišel jsem tě zkontrolovat," odpověděl a zářivě se na mě zazubil.
"Fajn. Pojď dál, ale varuju tě, mám práci," upozornila jsem ho a vedla po schodech do sklepa.
"Všiml jsem si," podotkl s pohledem upřeným na moje ruce.
Zabouchla jsem dveře a přemístila se k nedokončenému výtvoru. Z plátna na mě hleděla bezústá, bezvlasá, černobílá kreatura. Nevím proč, ale až nápadně mi to připomínalo Nat.
Položila jsem štětec a chopila se tužky, s jejíž pomocí si načrtla další rysy. Snažila jsem, aby mi to sestru připomínalo co nejméně.
"Co je za tou skříní?" zeptal se Logan. Aniž jsem zvedla hlavu od nedokončeného obrazu, automaticky jsem odpověděla: "Dokončené malby a ten nejpokreslenější skicák jaký jsi kdy viděl."
Vzápětí jsem uslyšela šustění papírů a obracení stránek.
"Je to skvělý. Nepřemýšlelas o ilustrování knížek?"
"S těma patlaninama? To těžko."
"Nejsou to patlaniny. Něco takovýho jsem ještě nikdy neviděl…" Odmlčel se a já opět zaslechla šustot papíru.
"Kdo je tohle?" otázal se a já se musela otočit. V rukou držel plátno, na kterém byl jasně vyobrazen usměvavý obličej tmavovlasého, zelenookého kluka.
"Jmenoval se Colin. Kamarád," odpověděla jsem s nepostřehnutelnou špetkou bolesti v hlase.
"Co se stalo?" zeptal se opatrně. Ach, asi tu 'nepostřehnutelnou' špetku bolesti postřehl.
"Umřel."
"To je mi líto. Omlouvám se."
"To je dobrý, nejsem skleněná panenka," otočila jsem se zpátky k plátnu a zvýraznila portrétu oči.
Slyšela jsem, jak plátno uklízí zpět za skříň, a pak jsem dostala nepříjemný pocit, že jen tak sedí na židli a pozoruje mě. Moje domněnky se potvrdily, když jsem se otočila zase na něj. Propaloval mě očima.
Otočila jsem se na židli, odložila štětec stranou a založila ruce na prsou.
"Proč jsi doopravdy přišel?" chtěla jsem vědět.
"Už jsem ti to přece říkal. Chtěl jsem tě zkontrolovat."
"Kecy. Chci opravdový důvod, proč jsi přišel," namítla jsem.
"Chtěl jsem tě vidět," odvětil prostě. Mírně jsem zrudla a radši se obrátila zpět k plátnu, kde na své dokončení čekaly ještě vlasy. Z nepochopitelného důvodu jsem měla nutkání nechat osobu plešatou. Nakonec jsem to udělala.
"Proč se ptáš?" ozvalo se ze zadní části místnosti. Pak jsem opět zaslechla listování stránek. Rychle jsem chtěla zjistit, co to tam dělá. Když jsem zjistila, že stojí u nevysokého, kávového stolku, zvedá z něj můj deník a otevírá ho, vypálila jsem ze židličky i se štětcem v ruce, umazaná až hrůza. Ve vteřině jsem byla u něj, vyškubla mu deník z ruky a postavila se mezi něj a kávový stolek, na který jsem černý sešit položila. Okamžitě jsem si uvědomila svou chybu.
Jelikož jsem se postavila do úzkého prostoru (rozumějte, mezi kávový stolek a Logana), dělilo mě od něj asi pět centimetrů.
Vrátil se mi ten pocit, jaký jsem měla z jeho blízkosti i v lese. Bušící srdce, klepající se ruce, červenání se. Těžce se mi dýchalo, zatímco on vypadal naprosto klidně.
Pomalu se ke mně naklonil, a já zatajila dech.
Probrala jsem se teprve, když se z horního patra ozvalo bouchnutí dveří. Má drahá sestřička se ráčila vrátit ze školy. Pořád jsem stála pře Loganem, jehož obličej se neúnavně přibližoval k tomu mému.
Musela jsem si najít cestu jak z toho.
Uvědomila jsem si, že v ruce pořád držím štětec, z jehož konce odkapávala na podlahu černá barva. Rychle jsem pozvedla ruku a černými štětinami přejela Loganovi po tváři. Na dokonalém obličeji mu zůstala šmouha. Se špatně potlačovaným smíchem jsem se vymanila z úzkého prostoru mezi námi a přeběhla ke sportovním žínkám, ledabyle poházeným na studené podlaze sklepa. Když jsem si všimla, že se Logan blíží k mému kelímku s uměleckými nástroji a namáčí širokou štětku na malování zdí do indigové modři, pozvedla jsem svůj malý štětec v obraném gestu.
"Ať tě to ani nenapadne," varovala jsem ho a zašermovala provizorní zbraní ve vzduchu. Nedbalý mé dobře míněné rady se bleskově pohnul z místa, kde stál a vzápětí byl vedle mě. Snažila jsem se co nejrychleji vystřelit z mé pozice ke dveřím, ale hned nato mě jedna jeho ruka vzala kolem pasu a přitáhla zpátky. Uvědomila jsem si, že už není úniku, a tak jsem se aspoň snažila ho co nejvíc počmárat. Skončil s pomalovaným obličejem a rukama, ležící zády na sportovní žínce. Já zase vrchní částí těla na jeho břiše, s rozpuštěnými vlasy, barvou snad i za krkem a štětcem někde v rohu ateliéru. Převrátil mě na záda a výhrůžně nade mnou pozvedl štětku s modrým koncem. Vypadalo to jako by nebylo už co dělat, ale já jsem vynalézavá. Vší silou jsem ho rukama strčila do hrudníku, až se nebezpečně zakymácel, toho jsem využila, strčila do něj ještě jednou, a to už zase skončil na lopatkách. Obkročmo jsem se na něj posadila, vyrvala mu štětku z ruky a zakřenila se. Bylo jasné, kdo zvítězil, a bylo to jasné i jemu.
Rezignovaně povzdechl.
"Fajn, fajn, vzdávám se. Vyhrálas." Pokud to bylo možné, zazubila jsem se ještě víc. Když jsem chtěla slézt, chytil mě za kolena.
"Víš, tohle je docela dobrá pozice," prohlásil, jakoby nic. Setřásla jsem jeho ruce.
"Copak nemáš vychování?" podivila jsem se a zvedla se. Otočila jsem se a ihned toho zalitovala. Čapl mě za kotníky, strhl zpátky na žíněnky a nalehl na mě. Celkem… intimní prostor.
"Ty podvádíš! Já vyhrála!" vyjekla jsem, ale neubránila se pousmání.
"No, co k tomu říct? Já nikdy nebyl férovej hráč." Hmm…
"To já taky ne," sdělila jsem, a nadsvětelnou rychlostí mu omotala nohy kolem pasu. Zatvářil se nechápavě, ale obličej se mu rozjasnil poznáním, když jsem ho zase (!) dostala na lopatky pouhým převrácením se. Tentokrát jsem se vítězně usmívala já.
Rychle jsem slezla a pro jistotu docouvala ke stoličce před plátnem. Teprve tam jsem se odvážila posadit a dokončit portrét. Bylo pro mě překvapení, že jsem jen párkrát máchla štětcem a bylo hotovo.
Vyndala jsem pomalované plátno ze stojanu a položila na široký stůl, aby vyschlo. V ten moment se otevřely dveře nad schody a v nich se zjevila sestřina hlava.
"Sel? Seš tam dole? Máma říkala, že máš návštěvu..." Pak zmlkla a začala scházet schody. Rty jsem Loganovi naznačila, ať se jde někam schovat, ale on se jen posadil na žíněnkách a ležérně si založil ruce za hlavou.
Teď se potvrdila má domněnka, že Logan je ignorant. Nat sešla ze schodů a zastavila před stoličkou, na níž jsem seděla. Okamžitě postřehla i Logana válejícího se v rohu místnosti a fakt, že jsme oba pomalovaní černou i modrou barvou jednoduše nešel přehlédnout.
"Oh, takže máma protentokrát říkala pravdu," oznámila mi a začala si prohlížet Logana, který se vyzývavě usmíval. Jako by říkal, 'Světe, tady mě máš!'.
"Co ode mě chceš?" zajímala jsem se odtažitým hlasem.
"No, chtěla jsem, abys se mnou šla na večírek ke Christophovi, ale jak vidím, asi už máš doprovod."
Logan při vyslovení jména toho kluka zřetelně ztuhl, úsměv mu z tváře jaksi vyprchal. Zajímalo by mě, co se stalo.
"Jo, vidíš správně. Takže, jestli je tohle všechno, mohla bys pro lásku boží vypadnout?"
"Ale jistě," odtušila a pak se zase vrátila do horního patra.
"Ach, my jdeme spolu?" podivil se Logan a do obličeje se mu znovu vrátil cit.
"No, teď už jo. Kdo je Christophe?" zajímala jsem se.
"Ale… starý známý," zašklebil se a zahleděl do prázdna.
"Kdy má být ten večírek?" optala jsem se, abych měla větší přehled. Probral se ze svého podivného transu a mrknul na mě.
"Co vím, tak zítra. V kolik se pro tebe mám stavit?"
"To řekni ty mě. Nevím, v kolik to začíná."
"Fajn. Tak v půl sedmý jsem u vás."
"Tak jo," přitakala jsem a šla zkontrolovat schnoucí plátno. Zaslechla jsem, jak se zvedá z žíněnek a pak kráčí směrem ke mně. Došlo mi, že se chce asi podívat, proto jsem ustoupila na stranu, do bezpečné vzdálenosti. Už jsem se poučila.
Postavil se před stůl a chvíli si moje zoufale amatérské dílko prohlížel. Na tváři se mu usadil rozpolcený výraz, a pak se zadíval na mě.
"Je to strašně hezký, ale takový… depresivní. Proč?" Tak jednoduchá otázka, a tak těžká odpověď.
"No… Nat po škole něco rozhlásila. Potřebovala jsem se z toho takzvaně 'vymalovat'," začala jsem vyhýbavě.
"Co roznesla?" zeptal se. Přesně na to jsem doufala, že se nezeptá a přesně na to jsem věděla, (!) že se zeptá.
"Že… říkala že... spolu chodíme," vydolovala jsem ze sebe a tázavě na něj hleděla. Chvíli byl zticha, jen pohledem propaloval podlahu. Pak vyprskl smíchy. Chechtal se jako blázen. Jen jsem ho nechápavě pozorovala, a po chvilce strávené touto činností založila ruce v bok.
Jemu to připadá vtipné?
"Jsem vážně ráda, že se tak skvěle bavíš, ale mně to trochu vadilo!" namítla jsem. Chvíli se uklidňoval, pak, už docela normální promluvil: "Promiň, tak jsem to nemyslel. Já jen, že tvoje ségra má asi hodně bujnou fantazii."
"No, ani bych neřekla," zaprotestovala jsem.
"Hele jestli-" Naši konverzaci najednou přerušila ohlušující rána. Dveře z horního patra do mého ateliéru strašně silně bouchly o stěnu. Od vchodu se přes schody táhl dlouhý, černý stín. Nechápavě jsem pohlédla na Logana, který najednou ztuhl, zbledl a beze slova zíral na tu postavu ve dveřích. Ihned jsem vycítila, že je něco špatně a to jsem mámin nářek z horního patra zaslechla až za pár vteřin.
"Co se to tu-" začala jsem větu, ale Logan mě nenechal ji dokončit.
"Až ti řeknu, utečeš. Do lesa. Tam jak jsem se schoval," šeptl, že jsem měla co dělat abych ho jen slyšela.
"Logane co se to děje?" pídila jsem se.
"Slyšelas, co jsem ti řekl?!" sykl tiše. Najednou jsem měla nutkání ho poslechnout. Roztřeseně jsem kývla. Postava u dveří začala pomalu a rozvážně sestupovat dřevěné schody. Bylo to skoro uvolněné, jako by věřila, že se nemůže nic stát.
Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou, když se osoba dostala na slabé světlo stropní zářivky.
"Logane, drahý příteli. Tak rád tě znovu vidím," ozval se hlubokým, sametovým hlasem podbarveným zákeřností.
Oděný byl v černém tričku s tříčtvrtečním rukávem a tmavých džínech. Měl medově zbarvené, krátké, kudrnaté vlasy, modrozelené oči, nízko posazené obočí a ostré rysy tváře, S takovým vzezřením by měl připomínat anděla, ale vypadal spíš jako vtělení Ďábla. Seshora jsem uslyšela hlasité zašramocení. Skoro jako by se překotil stůl...
"Danieli…" zavrčel Logan a oči mu podivně zasvítily. Skoro jako by byly zlaté.
"Ale ale, nebuďme hned tak nezdvořilí. Jak vidím, máš půvabnou společnost," všiml si a zadíval se na mě. Jakmile se svýma očima vpil do mých, o krok jsem ucouvla. Byl děsivý.
A byl o to děsivější, když se usmál. Odhalil tak řadu perfektně bílých zubů. S poněkud delšími, ostrými špičáky.
"Logane…" špitla jsem,,a v ten moment se Logan vrhl na muže, kterého oslovil 'Danielem'.
Daniel skončil, podivně se zubící, pod Loganem, jež ho šikovně přišpendlil k zemi. Ale udělal to možná až MOC rychle.
"Zmiz!" vykřikl a já bleskovou rychlostí vyběhla schody do druhého patra.
Ale tam na mě někdo čekal.
Christophe a Anna. Oba se usmívali, a oba měli stejně ostré, a dlouhé špičáky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 21. srpna 2012 v 21:56 | Reagovat

No, co říct?
Super bestovní kapitola, co zatím PK má! Super, super, super! To s tím malováním se mi strašně líbilo. A víš co je strašně fajn? Že si nemusím hryzat nehty a přemýšlet o tom, jak to bude pokračovat... :-)
Jak jsem řekla, je to krásný a těším se na další kapitoly.
PS: Jak to vypadá s CKS?? 8-)

2 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 21. srpna 2012 v 22:08 | Reagovat

[1]:  Moc děkuju. :-) No a malování patří mezi mé oblíbené části. :D S CKS to zatím nevypadá... nijak. Všehovšudy tři věty, a nemůžu se prokousat dál. Při nejlepší vůli se prostě nepohnu. Uvízla jsem na mrtvém bodě. Smůla. Ale časem to snad přejde. :D

3 Erin Erin | E-mail | Web | 21. srpna 2012 v 22:27 | Reagovat

[2]: Vím, jak ti je... já takový mrtvý bod měla teď s OŽ skoro měsíc, naštěstí už jsem se ale hnula... :-D Takže drřím palce a doufám, že s povídkou nesekneš :)

4 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 21. srpna 2012 v 22:29 | Reagovat

[3]:  Ne, myslím, že neseknu. Bylo by to absurdní, vzhledem k tomu, že do konce mi zbývá jen jedna kapitola a Epilog. :D

5 Vicky Vicky | Web | 22. srpna 2012 v 16:55 | Reagovat

Naprosto souhlasím s Erin: zatím nejlepší kapitola!!! :-D Hurá, taková romantika přes celou kapitolu a na konec tohle... huh, to zbožňuju! :-D Krásná kapitola, fandím Loganovi, i když ten Daniel taky tím působením nevypadá špatně ;) Ale stačí mi o něm jenom číst!! :-D Tyjo, Anna?!! Zrovna TU bych nečekala!!! O.O Ale je to parádně napínavý, úžasný! :D :D

6 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 22. srpna 2012 v 17:49 | Reagovat

[5]:  Díky! Konečně někdo, koho si Logan získal alespoň trošičku na svou stranu! :D Jupííí! :D A neboj, všechno se dozvíš. :-)

7 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 22. srpna 2012 v 20:47 | Reagovat

Logan je správný záporák. Zezačátku ho nikdo nemá rád, ale jak hlavní hrdinka postupně odhaluje jeho vnitřní já, tak se do něj začínaj zamilovávat... řekněme holky, no...
Kapitola super a doufám, že brzy přijde další, protože tady pak týden nebudu a já bych tam umřela na nevědomost, jak to dopadne! Takže pokud mě chceš vážně vytočit, zveřejni další kapitolu až příští týden... Jestli ne, doufám, že přibude co nejdříve.
Ano milá zlatá. Tento komentář je vydírání, takže bacha na mě! :-?  :-?

8 Vicky Vicky | Web | 23. srpna 2012 v 16:56 | Reagovat

[6]: trochu? TROCHU??!! naprosto ho zbožňuju!!! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.