Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

6. Kapitola

24. srpna 2012 v 19:30 | Lucianne Gray |  Prokletá Krev: Do Poslední Kapky
Další kapitolka! Nechci moc zdržovat, protože za chvíli si jdu dobalit poslední zbytečnosti, takže zde je!



Kapitola VI.

SELENE

Byla jsem zmatená, nemohla jsem nikam utéct.
Annin úsměv opadl, když si uvědomila, že jsem to já, ale Chris se vesele usmíval dál. V očích se mu zračila krvežíznivost. Horečná touha mě zabít. Anna už se tvářila vysloveně pochybovačně. Narovnala se a trhaně dýchala.
Z kuchyně jsem uslyšela dvojitý nářek.
Máma a Nat. To je tu mám jen tak nechat? Co když se jim něco stane?
Musíš Sel, Logan ti to řekl. A jim se nic nestane, pokud by je chtěli zabít, už by to udělali, ozval se mi v hlavě pohotový hlas.
Z mě neznámého důvodu jsem se zahleděla na Annu. Nevím jak, ale přečetla jsem si v jejích očích co má v plánu. Bylo to tak jednoduché jako číst si knížku.
Pomůžu ti, hlásal její výraz. Nadechovala se čím dál tím trhaněji a mírně se kymácela. Najednou se bez varování odporoučela k zemi, a než se k ní Chris, její bratr, starostlivě naklonil, rty mi naznačila: 'Uteč.'
Nechápala jsem, proč mi pomáhá, ale situaci jsem nepromarnila. Bleskově jsem ty dva oběhla, otevřela dveře do noční tmy a vyletěla ven, jako by náš dům hořel.
Dala jsem se do běhu. Byl to spíš zoufalý pokus o úprk, nepočítala jsem, že by mě nechali jen tak běžet, ale kupodivu se nic nedělo. Dostala jsem se na silnici, po níž jsme s Loganem kráčeli do středu města. Bylo těžko uvěřitelné, že se to dělo teprve včera. Včera, kdy byl můj život jakž takž normální.
Nemohla jsem uvěřit ničemu z toho.
Bylo to skutečné? Nesnila jsem? Přežijí mí blízcí? Tolik otázek a žádná odpověď. Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem málem minula místo kde jsem hledala Logana.
Rychle jsem se otočila a jala se přebíhat silnici. Osvítila mě dvojice reflektorů jedoucího auta, tak tak jsem stihla skočit na druhou stranu. Už jen to, že se auto nezastavilo a bezstarostně pokračovalo v cestě, byla známka lidské bezpáteřnosti. Trochu otřesená jsem vběhla do temného lesa, kterým profukoval ledový vítr. Říjen už byl znát. To, že jsem si při skoku na druhou stranu silnice odřela celou pravou tvář a pravý loket jsem zjistila teprve, když obojí začalo bolestivě štípat.
Otřela jsem si tvář, přičemž mi na hřbetu ruky ulpělo dost krve. Radši jsem si toho nevšímala a zaběhla hlouběji do lesa. Byla tu zima, a já to v šortkách a tílku citelně vnímala. Naskočila mi husí kůže.
Zastavila jsem se v menší rokli, obklopené stromy, kde jsem to poznávala. Tady na mě vybafnul Logan. Ještě teď mi přejížděl mráz po zádech a o to víc, když jsem si uvědomila, že je tu opět strašlivé ticho. Hýbala jsem se co nejtišeji, ale co naplat, každý můj pohyb se rozestřel v nepřeslechnutelnou ozvěnu.
Rozhlížela jsem se kolem, když mi někdo dlaní zakryl pusu a přitáhl za nejbližší strom. Dřív než jsem se stihla začít zmítat a vřískat se mi za zády ozvalo: "Šššš… to jsem já. Buď potichu," nakázal mi Loganův hlas a on sám spustil ruku z mých úst, ale ve své blízkosti mě držel pořád. Měla jsem příšerný strach.
Bezděky jsem se zády k Loganovi přitiskla víc, když jsem zaslechla zakřupání větvičky. Pak se ozval melodický, děsivý smích.
"Já tě cítím, Selene..." zašeptal dost nahlas abychom ho s Loganem slyšeli. Ten se na mě tázavě podíval, a obličej se mu rozjasnil pochopením, když mu pohled zakotvil na zakrvácené tváři.
Cítil tu krev. Logan mi vložil něco kovového do ruky. Zároveň se přitom sklonil k mému uchu.
"Kus odsud mám na krajnici auto. Doběhni tam, nastartuj a počkej na mě. Já ho zdržím," zašeptal, co nejtišeji to šlo. Nevzmohla jsem se na námitky a radši se co nejrychleji rozeběhla daným směrem.
Vrčivým a syčivým zvukům za mnou jsem ukázala záda. Neběžela jsem ani pár minut, když jsem mezi řídnoucími stromy zahlédla černý lesk Loganova auta. Přidala jsem na rychlosti a o pár vteřin později už odemykala dveře. Podle Loganových pokynů jsem si sedla na místo řidiče a nastartovala. Pak jsem čekala.
Čekala jsem přesně tři vteřiny.
Pak jsem zahlédla neuvěřitelně rychle se blížícího Logana. V patách mu byl Daniel. A byl rychlejší. Přesně tam, kde se lámal les se silnicí, ho srazil k zemi a ostrými zuby se mu sápal po krku. Logan ho vší silou odstrčil, až Daniel narazil zády do stromu. Na chvilku byl omráčený. Logan… divila jsem se, že byl vůbec schopný se orientovat. Byl pomlácený, měl natržený spodní ret a potrhanou černou košili. Ani jsem nechtěla vědět, jaká zranění jsou pod ní.
Stěží udržel otevřené oči a tak, i když měl možnost Danielovi utržit perfektní zranění, se jen kymácel na místě.
Musela jsem něco udělat. Musela jsem udělat cokoliv. A tak, přestože jsem neměla ponětí, jak se řídí, jsem zařadila, zacouvala, otočila Loganovo drahé auto, až mi reflektory svítily přesně na Daniela.
Jelikož se jejich boj odehrával v řídké části lesa, žádné stromy mi nestály v cestě. Sešlápla jsem plyn a než jsem si stihla uvědomit, co se stalo, napálila jsem to do Daniela. Odlétl několik metrů daleko a já otevřela dveře spolujezdce. Zdálo se, že to, že Logan nastoupil, byl boží zásah, protože pak byl absolutně mimo. Zmateně mrkal na svět kolem sebe a na mé protesty, že neumím řídit, nijak nereagoval. Musela jsem si nějak poradit sama.
No tak Sel, nemůže to být až tak těžký… přemýšlela jsem, a mezitím se snažila co nejrychleji zase vrátit na silnici. Což se mi nakonec povedlo. Pak už jsem jen znovu zařadila rychlost a sešlápla plyn. Co nejvíc.
Jeli jsme minimálně dvoustovkou, ale co, hlavně když je Daniel daleko za námi.
Logan usnul. Nebo upadl do bezvědomí, a já neměla ponětí co dělat, nebo kam jet. Byla jsem zoufalá a zmatená.

NATALIA

Seděla jsem v kuchyni na podlaze, ruce svázané řezavým provazem za zády. V puse jsem měla nacpaný roubík, aby mě nenapadlo začít křičet, což bych bez roubíku jistojistě udělala. V očích jsem měla slzy, které se za každou cenu chtěly dostat na povrch.
Ale já před nimi brečet nebudu. Byla by to potupa a to poslední, co bych udělala před smrtí, by bylo nechat se potupit. Máma to asi viděla jinak. Strašně brečela. Měla svázané i nohy, protože se předtím pokusila utéct, přičemž překotila stůl, a tak bylo jasné, že si ji Christophe všiml. Christophe…
Ještě nedávno a není to tak dlouho, jsem si myslela, že ho miluju. Jak jsem byla hloupá! Byla jsem naivní a pokrytecká, ale uvědomila jsem si to teprve pár minut před tím, než umřu.
Jestli umřu. Ze sestřina ateliéru jsem zaslechla hlasy. Před pár minutami nám do domu vtrhli tři lidi, přičemž jsem dva z nich poznala okamžitě. Christophe a Anna, má nejlepší kamarádka a jeho sestra. Vypadala jako že je jí to líto, ale já jsem v ten okamžik byla rozhodnutá těm dvěma už nikdy nevěřit. Mimo je, se k nám domů vřítil i nějaký jiný člověk. Byl to tak pětadvacetiletý chlap a vypadal opravdu dobře, ale zároveň i hrozivě. Naháněl neskutečnou hrůzu a automaticky, když jsem ho viděla, jsem se přikrčila ještě víc, pokud to bylo možné. Sešel rovnou do Selina ateliéru, ale naštěstí nechal otevřené dveře, tak jsem mohla částečně slyšet, co si říkají, ale neslyšela jsem nic. Jen jednou jsem zaslechla dva velmi tiché hlasy, a pak jen něco jako trhání látky. Zavrzaly schody.
Hrůza ve mně nabobtnala takovou rychlostí, že jsem se divila, že mi nevylezla ušima. Sestřina hlava se objevila ve dveřích.
Když se před ní zastavili zubící se Chris s Annou, zastavilo se mi srdce.
Co když ji zabijí? prolétlo mi hlavou. Kdybych neměla v puse roubík, zařvala bych na ni, ať odtud kouká vypadnout, ale to jsem opravdu nemohla. Máma neměla výhled do chodby, a tak se rozbrečela snad ještě víc. Najednou jsem se nevěřícně zamračila na Annu. Začala hlasitě a trhaně dýchat, a vypadalo to, jako by se se Selene domlouvala očima.
Snad nechce podrazit Chrise...?
Teda, ne že by mi to nějak vadilo. Alespoň Selene odtud mohla utéct, když už ne já s mámou. Táta byl naštěstí na pracovní cestě, ale bůh ví, co se stane, až se vrátí. Nechtěla jsem na to myslet. Mohla jsem myslet jedině na to, jak by mohla Sel vypadnout.
Anna se najednou bez varování skácela k zemi. Zavřela oči a dělala, že se jí strašně těžce dýchá. Určitě chtěla pomoci mé sestře, protože věděla, že o ni bude mít Chris starosti. Což taky měl. Rychle se k ní sehnul a něco jí šeptal, a přitom ji hladil po vlasech. Jak jsem doufala, Selene využila téhle chvilky jeho nepozornosti a nadsvětelnou rychlostí vyběhla z baráku okupovaného samými upíry.
Když mi to Chris nedávno říkal, myslela jsem si, že si ze mě dělá legraci, ale evidentně to byla pravda, když mi pohrozil, že jestli se nepřestanu vrtět, vysaje mě do poslední kapky krve. Radši jsem se teda přestala vrtět, a pro jistotu shodila i ten pološťastný úsměv, co se mi po Selenině útěku usadil na tváři. Udivilo mě, že se Chris hned nezvedl ze země a nevydal se ji pronásledovat, ale možná to bylo tím, že Anna si pořád hrála na 'tajemnou dívku v kómatu'.
Tak ať.
Čím větší bude mít Sel náskok, tím větší bude pravděpodobnost, že se jí povede opustit Wessington. Protože jen blázen by tu chtěl zůstávat, že? Slzy mi z očí ustoupily. Překvapilo mě, že to, že je sestra v alespoň dočasném bezpečí, mě uklidnilo.
Dřív jsem si neuvědomovala, že ji mám ráda. Proč taky? Byla jen otravné dvojče. Zezdola se ozývaly zvuky zápasu. Došlo mi, že se to asi rvou ten sestřin kamarád a hrůzunahánějící upír. Teda… alespoň jsem si myslela, že je to upír. Jen bůh ví, kolik takových nepřirozeností ještě existuje. Z myšlenek mě vytrhlo Annino 'probuzení'.
"Co se ti stalo? Kvůli tomu tvému kolapsu Selene utekla. Daniel se bude zlobit," prohlásil Chris jakože naštvaně. Anna zamrkala očima, aby to vypadalo, jako že se ještě probírá a vzepřela se na loktech.
"Já… nevím. Najednou to se mnou prostě seklo. Netuším, co se stalo…" odpověděla mu zmateně. Skoro bych jí to sežrala. Jejich konverzaci ale přerušilo něco mnohem zajímavějšího.
Přes halu přelétl Logan. Byl pomlácený. K němu po schodech z ateliéru kráčel ten chlap, podle Chrisových slov Daniel, a taky se nedalo říct, že by byl nějak zvlášť fit. Ale aspoň už se neusmíval. Jeho úsměv mě totiž přímo děsil. Logan se rychle zvednul, zkontroloval naši situaci a mě počastoval lítostivým pohledem, načež vystřelil z baráku, v patách Daniela.
Co se to děje? Tohle mělo nadosmrti zůstat na stránkách fantasmagorických knížek a plátnech béčkových filmů…



Vaše,
Luc
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 19:54 | Reagovat

Naprosto úžasná kapitola! :-) Plná akce a napětí, ale... mám tu dvě prosby. Ta barva písma... nedá se to číst a člověk skoro slepý, jako já, si to musí označit :-D A pak by bodlo, kdyby si nějak zvíraznila jména, z jakého pohledu vyprávíš, páč takhle to dost splývá... ale to jsou jen moje kecy, je to skvělý! :)

2 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 20:05 | Reagovat

[1]: Já vím, teď to jdu opravit, kopírovala jsem si to rovnou z wordu, a tam to má tuhle barvu. Hrůza a děs! :D Jinak děkuju :-)

3 Erisdar Erisdar | 24. srpna 2012 v 20:08 | Reagovat

Hustý! Tato kapča se mi HROZNĚ líbila. Jenom nevím, proč si Logena představuju jako mladšího Wolverina... *jukne kolem* Co je? Je to drsňák? Je. Je to supersilná bojová mašina? Samozřejmě. Má drápy, se kterými vás může vykuchat? Jo! Jsem do něj zabouchlá až po uši? Ovšem! Tak nevim, proč mi to vyvracovat! :-D  :-D

4 Isenstar Isenstar | Web | 24. srpna 2012 v 20:12 | Reagovat

[3]: Sister, sister, ty mě jednou přivedeš do hrobu. Ale s tou úvahou o Wolverinovi souhlasím!

Jinak, Luc, tahle kapitola se ti hodně povedla. Jenom mě zajímá proč jí Ann pomáhá... :-D  8-O

5 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 20:29 | Reagovat

[3]: Díky! A to, jak si představuješ Logana... není na tom nic špatného! Než jsem zjistila, že jeho podobě odpovídá božský herec v záhlaví, představovala jsem si ho jako Awrixela z knih od Michaely Burdové. :D

[4]:  Děkuju, a neboj se, všechno se dozvíš. :-)

6 Vicky Vicky | Web | 24. srpna 2012 v 23:12 | Reagovat

No bomba, tahle povídka je zajímavější a zajímavější!!! :-D Bomba! Paráda! Nádhera!!! Se Selene a Loganem to vypadá... neurčitě hypomegahusťácky krutě :-D Doufám, že Daniel jim dá aspoň na pět minut pokoj, nikdo nemá rád vlezlé úchyly :D A Natalii bych přála smrt! :D Asi jsem moc smrti-přejícná a škodolibá, ale co, možná to ještě přežije :-D Skvělá kapitolka!! :-) :-D

7 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 23:17 | Reagovat

[6]:  Děkuju moc, jsem ráda že si to lidi oblíbili. :-)
A škodolibá klidně buď, uvidíš, jestli se tvé hypotézy vyplní... Muehehe' :D :D :D

8 Erin Erin | E-mail | Web | 25. srpna 2012 v 10:12 | Reagovat

Moment, teď jsem se koukala na profil autora a nestačím se divit! 8-O  O_O
Ty... ty bydlíš u Chebu?? Já nevím, jestli jsem se tě už ptala a ty odpovídala, nebo ne, ale... sakra, já taky!

9 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 25. srpna 2012 v 10:33 | Reagovat

[8]:  Jo, bydlím u Chebu. Konkrétně je to město Plesná. Ne, neptala jsi se mě. :-) Tak to je fajn. :D

10 Erin Erin | E-mail | Web | 25. srpna 2012 v 18:04 | Reagovat

[9]: V Plesný? No sakra, jsi nejbližší člověk z blogového světa! :-D Já bydlím v Hájích.

11 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 13:50 | Reagovat

[10]: No vida! To je překvapení! :-) :D :D

12 Erwiel Erwiel | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 14:37 | Reagovat

[10]: Ahoj. A odkud jsi ty??? Já jsem taky z plesný. :-D

13 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 14:56 | Reagovat

[12]:  Vždyť psala že bydlí v Hájích, to je tuším v Chebu... ? :-D

14 Erwiel Erwiel | E-mail | Web | 29. srpna 2012 v 22:49 | Reagovat

[13]: Sory, sem pako. To neřeš, měla jsem blbej den. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.