Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

6. Kapitola 2/2

6. srpna 2012 v 14:15 | Wolfie |  Cesta k srdci
Druhá část. :-) Užijte si ji, Vaše,
Wolfie



ŠEST 2/2


Pak jsem se posadila zpátky k Adrianovi a čekala na jeho odpověď.
"Já nevím, Eve. Démoni by neměli cítit nic. Ale já cítím, cítím lásku k tobě. Porušujeme tím veškerá stanovená pravidla a já jsem si jistý, že se nám to jednou vymstí, ale žijeme přítomností. Nemůžeme vědět, co by, kdyby. Můžeme jen doufat, že vykonání několika dobrých skutků napraví naše chyby a zmírní tak dopad nezvratného trestu. Jediné, čím jsem si jistý je, že tě miluju a že tě nechci nikdy ztratit."
Tohle bylo vůbec poprvé, co mi to řekl do očí.
Roztékala jsem se štěstím.
"Miluju tě," oznámila jsem mu namísto rozseknutí situace. Pohladil mě po tváři a přitiskl svoje rty na mé. Rukou jsem mu zajela do vlasů a posunula se blíž k němu. Hrudník se mi zvedal pod nápory úderů srdce. Adrian měl pravdu. Ten trest jednou přijde a bude strašlivý, ale my žili přítomností. A v přítomnosti jsme si museli užít jeden druhého, jak to jenom šlo. Ruce přesunul na má záda a pomalu mě položil na postel. Cítila jsem jeho pevné tělo nad sebou a nemohla se toho pocitu nabažit.
Chtěla jsem víc. Chtěla jsem jeho. Víc než cokoli na světě.
V ten moment se zapnulo topení.
Usmála jsem se. Jako osud. A já věřila, že tohle byl osud. S Adrianovou pomocí jsem si svlékla mikinu a tílko, a jemu zase pomohla s jeho bundou a tričkem. Rukama jsem mu přejela po hladké hrudi a pak se přemístila k zádům. Na podlaze se hromadilo oblečení. Trička, džíny, spodní prádlo…
Hlavou mi proběhla jediná věta: Žijeme současností.

***

Později jsem usnula.
V posteli.
V Adrianově náruči.
Nahá.
Než jsem se ponořila do říše snů, cítila jsem Adrianovy prsty, jak mi přejíždí po rameni a jeho rty, jak mě políbil do vlasů. Byla jsem šťastná. Jednoduše šťastná, že vedle mě leží ten, koho miluju víc než cokoli.
Ze světa snů mě vytrhl teprve budík, nastavený na šestou hodinu. Uvědomila jsem si, že jsem v pokoji sama, už mě do zad nehřál Adrianův hrudník. Bylo mi jasné, že tu nemůže zůstat do rána a bylo mi také jasné, že tu ležel, jak dlouho to bylo možné.
Pořád jsem nemohla uvěřit, že se to stalo. Ale jediný pohled pod deku a uvědomila jsem si, že to nebyl sen. Když jsem se neochotně vyškrábala z vyhřátého pelechu, byl to šok, cítit na těle ledový vzduch proudící z otevřeného okna. Přehodila jsem si přes sebe župan a zavřela ho.
Pak jsem rychle vyhrabala ze skříně černé džíny, bílý svetr a černou vestu. Oblékla jsem se, jak rychle to bylo jen možné, v umývárně se dala nějak do kupy, upravila si vlasy a měla to tak tak, abych stihla nástup před ubytovnou. Když jsem zaregistrovala, že tam stojí sotva pár jedinců z naší třídy, úlevně jsem si oddychla.
Mezi těmi jedinci taky postávala Violet, podupávajíc nervózně špičkou boty do země. Měla jsem bezchybnou náladu (no jo, když máte první sex s někým, koho milujete, bývá to fajn zážitek), ale trochu mi ji kazil tenhle nedořešený spor. Musela jsem to uvést na pravou míru.
Došla jsem k Violet a ve sněhu za sebou nechala hluboké šlápoty.
"Violet? Můžu s tebou mluvit?" zahájila jsem svůj monolog, a když neochotně souhlasila, odtáhla jsem ji kousek od ostatních studentů. "Strašně se ti omlouvám, měla jsem ti to říct, ale já… nemohla. Moc mě to mrzí, nechtěla jsem ti lhát, to rozhodně ne, ale… je to složitý, vysvětlím ti to někdy jindy." Chvilku mlčela, asi mě chtěla nechat podusit, a pak se zmohla na jediné slovo. "Proč?" Zmateně jsem na ni hleděla. "Proč jsi mi to nemohla říct?" Upřesnila svou otázku.
"Víš Violet, to patří k tomu vysvětlování na později. Jen pro teď… odpouštíš mi alespoň dočasně?" Zkoumavě se mi zadívala do očí, ale nakonec milostivě svolila. Spěšně jsem ji objala a poděkovala. Pak jsem se rozhodla jí říct o mě a Adrianovi. Ne tu kouzelnou stránku, ale o našem vztahu. Pokud mé a Violetino přátelství mělo vydržet, musela jsem jít s kůží na trh.
"Violet, nebudeš věřit, co jsem v noci dělala."
Protočila oči a v žertu se zeptala: "Copak? Pařila až do rána?"
Chvilku jsem byla zticha, aby ji to vyburcovalo k otázce, a když se nakonec zeptala, vítězoslavně jsem jí oznámila: "Já… už nejsem panna!" Vyvalila bulvy a na chvíli mi připoměla žábu.
"C-cože? S Adrianem... ty nejsi, teda... ty jsi, s ním...?" Horlivě jsem přikývla. Za okamžik se oklepala z prvotního šoku. "No, všimla jsem si, že celá záříš. Dokonce nemáš ani kruhy pod očima. Takže jsem zase pozadu…" Postěžovala si.
Vzala jsem ji konejšivě kolem ramen a párkrát ji ujistila že to taky přijde.
"No a jak jsi na tom s Richem?" chtěla jsem vědět. Jednak abych změnila téma a taky proto, že mě to opravdu zajímalo. Najednou jí zrůžověly tváře a obličej se jí projasnil.
"Už jsme se líbali! Určitě spolu chodíme, Rich to už taky říkal. Je skvělej, mám ho moc ráda! Pomáhá mi se vším, s čím může, a myslím, že mě má taky rád. Akorát…" Hlas jí zase posmutněl a ona sklopila pohled.
Lehce jsem s ní zatřásla.
"Co akorát?" Znovu se na mě podívala.
"Zoe ho nesnáší, nemůže ho vystát a nutí mě, abych se s ním rozešla. Snaží se mě poštvat proti němu tím, že na něj sbírá špínu. Štve mě to. Poslední dobou se s ní moc nebavím, připadá mi, že se mnou manipuluje."
Zmlkla.
Postavila jsem se přímo naproti ní a zvedla jí bradu, aby se na mě musela podívat.
"Poslouchej, Violet, potřebuju, abys mě poslechla na slovo. Nediv se tomu, až se vrátíme z města, všechno, všechno, ti vysvětlím. Ale potřebuju, aby ses od Zoe držela dál. Nemluv s ní, nic jí neříkej. Doporuč tohle i Richovi. Všechno ti pak řeknu," dokončila jsem svůj proslov.
Trochu zaraženě přikývla, ale na nic se nevyptávala a to jsem ocenila. Před vchodem ubytovny se hromadili už skoro všichni a mezi nimi jsem vyhledala i Adrianův pohled.
Usmíval se. Taky jsem se usmála a donutila ochablé svaly pohnout se směrem k autobusu, který nás měl dovézt do města. Na mysl mi vytanul můj rozhovor s Ariadne.
Musím si promluvit i s ní. V kavárně, nebo tak nějak. Někdo k Violet přitančil z boku a vzal ji kolem pasu. Když jsem si uvědomila, že je to Rich, protočila jsem oči a prohodila: "Tak já vás tu nechám hrdličky." Violet na mě omluvně pohlédla, ale dál se pak věnovala jemu. Kontrolu nad mým tělem převzal strach o Violet. Sice jsem ji před naší démonickou Zoe varovala, ale Violet má občas svou vlastní hlavu. Až budu mít volnou chvilku, musím na to upozornit Adriana, usmyslela jsem si.
Naše třídní asi půl hodiny přepočítávala studenty, a pak jsme teprve směli nastoupit. Bylo mi jedno, s kým si sednu, ale pro jistotu jsem zabrala místo u okýnka. K mému údivu se vedle mě posadila Claire.
Překvapeně jsem na ni pohlédla. "Ty jedeš s náma? Já myslela, že jsi o ročník níž."
Lhostejně pokrčila rameny.
"To víš, prostě jsem si to vydupala. Zítra tak budu mít den volna na zabalení dárků."
"Zítra?"
"Naše třída měla jet na nákupy až zítra, ale protože já jedu už dneska, zítra nesmím."
Přikývla jsem a uvědomila si že bych se jí měla omluvit za to, že jsem na ni byla hnusná, když mě chtěla varovat před Adrianem.
"Ty, Claire, já-"
"To je v pohodě, nezlobím se. Chápu to." Přerušila mě a dál už mě ignorovala. Nevypadalo to, jako by se nezlobila.
Dál už jsem ji nebrala nijak na vědomí, do uší si strčila sluchátka a poslouchala hudbu.
Autobusem jsme se kodrcali celkem dlouho, až se mi dělalo blbě. Nakonec zastavil a my byli milostivě propuštěni. Učitelka nám krátce oznámila, že ve dvě hodiny nás čeká opět tady a dala nám rozchod.
Rychle jsem doplula k Ariadne v šedém kabátě a sdělila jí, že půjdu s ní, abychom se pak našly a promluvily si. Lhostejně souhlasila a tak jsme zamířily do obchodu s dárky. Ariadne se tady prý vyzná, párkrát tu byla s rodiči. Peníze jsem měla v kapse, teď jen stačilo vybrat ty dárky. Nemusela jsem přemýšlet moc dlouho. Mámě jsem koupila náhrdelník z falešných perel, tátovi tmavě modrou vzorkovanou kravatu, pro případ nouze jsem koupila dárek i Williamovi, kapesní nůž s různými udělátky, pro Claire černočervenou šálku a pro Ariadne (samozřejmě ne před ní) stříbrný náramek s drobnými přívěsky. Nejvíc práce mi dalo vymyslet dárek pro Adriana a Violet. Po delším váhání jsem pro mou nejlepší kamarádku vybrala velkého, růžového, plyšového medvěda, který držel polštářek ve tvaru srdce s nápisem:'JSI NEJLEPŠÍ!'.
Pořád jsem se ale nemohla rozhodnout, co pro Adriana. Pak jsem si vzpomněla, že se zmiňoval o hudební skupině, kterou miluje.
Green day.
Tak se ta skupina jmenovala. Na chvilku jsem opustila Ariadne a zaplula do obchodu s hudebninami. Přátelský kluk u pokladny se mě zeptal, co potřebuju a já se ho zeptala na poslední album Green day. Chvilku za pultem štrachal, pak vytáhl zelený obal cédéčka a oznámil mi cenu. Naštěstí jsem měla peněz dost, dokonce mi po celém tomhle nákupu ještě nějaké zbyly. Zaplatila jsem za cédéčko a vrátila se do dárkového obchodu k Ariadne. Ta stála zrovna u pokladny a platila za svůj nákup, tak stačilo jen počkat u dveří. Když se otočila, zklamaně na mě pohlédla. Asi si myslela, že mi může utéct.
Omyl slečno.
Chvíli jsme jen tak bezcílně bloumaly po městě a pak zamířily do blízké čajovny, protože kavárna se tu jaksi nevyskytovala. Sedly jsme si ke kulatému stolku pro dva a obě si objednaly stejný čaj. Zelený.
Zapřela se do židle a porušila ticho jako první.
"Dobře, chtěla jsi se mnou mluvit, tak mluv."
"Fajn. Jestli jsem to správně pochopila, tak my jsme Poznamenané a ti… ostatní jsou Démoni?" Místo odpovědi jen přikývla.
"A my máme chránit lidi před Démony. Správně?"
"Jo."
"A Démoni se jaksi… živí duší člověka, když ho políbí."
"Ne tak úplně. Démoni sice nejsou nesmrtelní a stárnou stejně jako člověk, nebo jako Poznamenané, jenže když se pravidelně živí duší člověka, dělá je to jakoby silnější a odolnější."
Předklonila jsem se a lokty se opřela o hladkou desku stolu. Číšnice nám donesla čaj. Hezky voněl.
Ariadne pokračovala ve svém poučném proslovu. "Zkus si představit klasické vyjevení upíra. Je nesmrtelný, protože saje lidskou krev. Démoni jsou silní a odolní protože z člověka polibkem vysávají duši. Už tomu rozumíš?"
Takhle si to představovat mě nenapadlo.
"Jo, je mi to jasný. Co by se stalo kdyby… kdyby Démon dlouho nedostal lidskou duši? Zemřel by?"
Zamítavě zavrtěla hlavou a zamíchala si čaj.
"Ne, nezemřel, ale byl by stejný jako člověk. Takže slabší a méně odolný. Démoni se proto mohou rozhodnout, zda budou spíš slabí a bez možnosti se ostatním Démonům bránit, nebo jestli budou odolní a silní, ale na úkor lidských životů. Když totiž Démon vysaje duši člověka, ta osoba zemře."
Trochu zaraženě jsem kývla. Teď nastal čas na dobře mířenou otázku.
"Co by se stalo… kdyby... se Démon zamiloval do Poznamenané?"
Ani na minutu nezaváhala a bleskově odpověděla:
"To se stát nemůže, není to možné."
"Proč?"
"Protože Démoni nejsou schopni citu, proto se také nestává často že se objeví Démon který by nesál lidské duše. Jistě, Démoni svádějí Poznamenané, aby si zajistili pokračování rodové linie silným potomkem, ale nikdy to není z lásky."
"A co když nastane výjimka?"
"Ta nenastane. Nikdy. Pokud nějaké Poznamenané Démon tvrdí, že ji miluje, jen ji využívá ke svým cílům. Nikdy, opakuju, nikdy to není z lásky."
"No dobře. A v Řádu starého světa jsem četla, že pokud se Poznamenaná nechá svést Démonem, na čas ztratí své schopnosti. Nebo tak nějak."
Odmávla to rukou a odpověděla: "Kecy. Řád Starého světa je naprostá kravina, až na některý detaily. Jeho autor byl chorobně posedlý nadpřirozenem, a když zjistil, že něco takového existuje, měl nutkavou potřebu si to zapsat. A z toho vznikla ta knížka. Naštěstí ho v tý době odsoudili jako kacíře a upálili, takže se dochovalo jen několik výtisků. Ten chlap si tak vymyslel Bílé bohy a Zatracené, protože ve středověku, nebo kdy to bylo, měli opravdu nesnesitelnou potřebu si nad všechno dosazovat vládce. Bílí představovali Boha a Zatracení zase Ďábla. Jsou to kecy."
Přikývla jsem a mrkla na hodinky na zápěstí. Půl druhé. Čaj jsem měla už skoro dopitý, tak jsem do sebe hodila poslední lok, zaplatila a v závěsu za Ariadne zamířila k autobusové zastávce. Pak jsme spolu neprohodily ani slůvko.
A s Claire jsem na tom byla nějak podobně.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 21:47 | Reagovat

Takže zase úžasná kapitola, jenom mi tam chybí William... Nevím, proč, ale ten kluk se mi docela zamlouvá a to docela dost... A jinak můžu si tě přidat mezi oblíbené blogy?

2 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 22:25 | Reagovat

[1]:  Neboj, v další kapitole plánuju přidat víc scén s Evelyniným milovaným bráškou. :D Jinak si mě klidně přidej, já si tě přidám taky. :-)

3 Lady D Lady D | Web | 7. srpna 2012 v 13:32 | Reagovat

ta písnička je naprosto úžasná .... jop, i já se na Williama těším :D ... velmi mě to chytlo :)

4 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 7. srpna 2012 v 14:28 | Reagovat

[3]:  Děkuju, jsem za to ráda. :D Dobře, pokusím se udělat víc Willscén. :D

5 Vicky Vicky | Web | 8. srpna 2012 v 17:33 | Reagovat

Tyjo to je bomba! :-D :-D To by mě zajímalo, jestli je Adrian opravdu tak skvělý herec, že by lásku k Eve jenom předstíral, nebo jí fakt miluje...? Je to zamotaný!! :-D Strašně se těším na další kapitolu, páni, ty každou další skóruješ a skóruješ!!!! :-D Nádhera! Nechci, aby někdy CKS skončilo!! :( XD

6 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 9. srpna 2012 v 0:37 | Reagovat

[5]:  Děkuju! :D Nech se překvapit :D Jinak bohužel, všechno jednou skončí. :-(

7 makesino makesino | E-mail | 7. října 2012 v 20:59 | Reagovat

Ahoj,akorát jsem dočetla zatím poslední kapitolu a moc se těším na další.Vím že ve škole je toho moc,ale prosím prosím myslí na své čtenáře. :-)

8 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 23:28 | Reagovat

Teda tak tohle je užasných 12kapitolek.. bude ještě pokračko? prosím že bude prosímmmmmmmmmmmm???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.