Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

7. Kapitola

26. srpna 2012 v 13:39 | Lucianne Gray |  Prokletá Krev: Do Poslední Kapky
Dobrá dobrá, nekřičte prosím. Psala jsem sice, že přidám další kapitolu hned po příjezdu, ale podělal se mi internet, protože můj netbook ho prostě nepřijme, takže jsem byla odkázaná na dědův počítač, který bohužel nebyl ještě vybalený. Jelikož to bylo v půl desáte v noci, a určitě si dovedete představit jak 'příjemná a ochotná' jsem byla po pěti hodinách dusící cesty autem, opravdu se mi nechtělo scházet schody baráku, lézt do (uzamčeného, mimochodem) kufru auta a tam štrachat mezi všemi těmi taškami a batohy abych našla tašku s notebookem. Navíc byla večer příšerná nuda. Dorazili jsme po osmé hodině večerní, postupně jsem si docházela pro svá zavazadla přičemž jsem málem umřela pod tíhou dočasně cestovního batohu, poté jsem se převlíkla, a... seděla a čučela na nějakou komedii co dávali na Nově, a tuším že ji mám v souborech počítače. Jakmile to skončilo, donutila jsem svou čtrnáctiletou sestřenici aby jsme zalezly do ložnice, a neplácaly elektriku. Poté jsem si zašla vyčistit zuby, lehla si na druhou půlku postele a do dvou do rána si četla knížku co postrádá děj, ale jelikož to bylo to jediné co jsem si vzala na čtení, neměla jsem na výběr. Další dny snad budou pozitivnější. Mám dva body, které si chci splnit.
Za A, musím udělat výlet do knihkupectví, a koupit si něco co se dá číst.
Za B, když už jsme u těch obchodů, celkem by se mi hodily nové boty. V těchle už umírám.

Pokud to bude jen trošku možné, některý následující den bych sem hodila další kapitoly, a další poznámky z mého nudného života. :-)


Kapitola VII.


SELENE

Logan pořád nevnímal okolní svět. Jednou rukou jsem si rychle pročísla zacuchané vlasy, a když jsem se přitom letmo dotkla sedřené tváře, bolestně jsem sykla. Nemohla jsem tu takhle jezdit do nekonečna. Už před hodnou chvílí jsme minuli ceduli s nápisem:

'Opouštíte Wessington'


Byla jsem si víc než jistá, že nás Daniel už nepronásleduje, ale já prostě nevěděla, kam jet. Nebýt v takovém šoku, že jsem se dokonce pokusila řídit, (a že mi to šlo!) tak to už dávno někde zapíchnu. Příležitost se mi naskytla za pár minut. Motel a zároveň benzínka. Žádný luxus, ale bude muset stačit i tohle málo. Obávala jsem se, že by někdo mohl ukrást Loganovo luxusní auto, a tak jsem ho raději zaparkovala dál od motelu, na kraji lesa. No jo, silnice pořád obklopovaly lesy, netušila jsem jak daleko je nejbližší město.
Rozhodla jsem se nechat Logana v autě, dokud nezařídím nějaké ubytování. Bylo mi to divné, ale musela jsem se podívat Loganovi do kapes a do kaslíku v autě. Bingo! Po minutě hledání jsem konečně našla peněženku. A s celkem slušným obnosem… dodala jsem v duchu, když jsem zkontrolovala hotovost. To bychom si to ubytování mohli zaplatit desetkrát! Napadlo mě, ale pak už jsem zamkla Logana v autě a vydala se k benzínce. Nebyla tu ani noha, když nepočítám znuděnou 'patnáctku', co tu dělala brigádu nejspíš jako prodavačka a zároveň recepční. Domluvila jsem s ní pokoj na dva dny a poté, co mi div neusnula před očima, jsem se vrátila pro Logana.
Byla celkem makačka ho dovléct ten kus k benzínce, a pak s jeho rukou kolem krku otevírat těžké vchodové dveře. Jestliže puberťačka předtím málem usnula, pak teď rozhodně ožila.
"Trochu pil a porval se s klukama v hospodě. No a já se do toho tak nějak připletla..." nastínila jsem na naši obhajobu. Ne, že by to bylo potřeba. Holka mlčela jako hrob, jen zírala, jak je potlučený. S vypětím všech svých sil jsem se s Loganem nakonec doploužila po schodech až ke dveřím objednaného pokoje.
Odemkla jsem, přičemž mé břímě málem skončilo rozpláclé na podlaze a konečně se vbelhala do pokoje. Nevypadalo to tu zle, na to jaké vzezření měl motel zvenku. Interiér neurazil ani nepotěšil. Jen tu byl jeden háček.
Jedna dvojitá postel. Copak jsem recepční neříkala, že chci postele oddělené? Asi byla tak znuděná a unavená, že to spletla. Kdybych taky nebyla utahaná, šla bych s ní domluvit jiný pokoj, ale představa táhnutí Logana k dalším dveřím mi nedělala dobře. No co, tak se vyspím na zemi.
Znovu jsem podepřela Logana, kterého jsem předtím 'odložila' na křeslo vedle dveří a dovlekla ho k posteli, už od pohledu měkké.
Páni, to se mu bude spát! Pomyslela jsem si se špetkou závisti. Setřásla jsem ho na matrace a pokusila se tam vměstnat i jeho nohy. Zpotila jsem se přitom pěkně. Pak jsem si klekla vedle postele a odhrnula mu z čela pramen temných vlasů. Nereagoval a dýchání měl mělké. Pokusila jsem se nahmatat puls, a to se mi taky podařilo. Byl slabý, to se mi nelíbilo. Rukou jsem se dotkla místa, kde mu mělo bít srdce, ale tlukot jsem sotva cítila.
Ne, ne, ne, ne... Proběhlo mi hlavou zoufale a já se poplašeně postavila. Sanitka nepřipadala v úvahu, než by tu byli, pravděpodobně by byl mrtvý, a kdyby to stihli, co bych jim asi řekla?
V hlavě mi probleskly myšlenky na první pomoc, učivo co jsme na zdravovědě brali minulý rok. Snad to ještě zvládnu, protože jestli ne… Nechtěla jsem domyslet.
Přitiskla jsem mu obě ruce na hrudník v pokud možno správném úhlu a začala, jak se říká 'pumpovat'.
Kolikrát to mám udělat?! vztekala jsem se v duchu a přitom nepřestávala s masáží srdce.
Teď dýchání z úst do úst… To jediné mi v paměti zůstalo správně. Zacpala jsem mu nos a vdechla. Hrudník se mi zvednul. To znamená, že to dělám dobře. Nevím, kolikrát jsem postup zopakovala, ale když jsem skončila, vím, že dýchal pravidelně a tlukot srdce byl v pořádku.
Sesunula jsem se k zemi a obličej schovala do dlaní. Pravá tvář mě přitom nesnesitelně pálila. Zachránit někomu život byl… nezapomenutelný a taky děsivý zážitek, který jsem si nechtěla nikdy zopakovat.
V uvažování o filozofickém pohledu záchrany života mě vytrhlo chraplavé zakašlání. Vystřelila jsem do sedu a s úlevou zpozorovala, že Logan pootevřel oči.
Hlavu měl obrácenou na levou stranu a tlumeně odkašlával. Byl bledý, nepřirozeně bledý. Znovu jsem mu odhrnula pár vlasů napadaných do obličeje a pohladila ho po tváři. Usmívala jsem se. Za tu dobu, co se známe, a není to tak dlouho, mi nějak přilnul k srdci. Stal se součástí mého života.
Byl jakž takž při vědomí, ale musel se najíst, napít a vyspat, aby z toho byl alespoň částečně venku. Když si konečně lehl na záda a začal pravidelně dýchat, všimla jsem si, že modrýma očima propaluje stropní obklady.
"Jak je ti?" starala jsem se. Chvíli neodpovídal. Pak se konečně rozhoupal.
"Já… nevím. Zvláštně," odvětil a dál hleděl do stropu. Poté obrátil hlavu ke mně. "Krvácíš!" vyhrkl a už už se snažil zvednout z postele. Dalo mi to sice práci, ale nakonec se mi povedlo zatlačit ho zpátky do matrace.
"Málem jsi umřel, ty osle! Dalo mi práci udržet tě naživu, tak proboha chvíli lež a nech mě si poradit," ponoukla jsem ho, a když vypadal, že se nechystá zvednout, vstala jsem.
Ocenila jsem, že i přesto že je to opravdu jen podprůměrný motel, mají pokoje vlastní malou kuchyňku a miniaturní koupelnu se sprchovým koutem, umyvadlem a záchodem nad kterým byla přitlučená lékárnička. Otevřela jsem ji, vyndala desinfekci, gázu, náplasti a obvazy a před nakřáplým zrcadlem, visícím nad umyvadlem, jsem si ošetřila příšerně odřenou tvář s loktem.
Pak přišla řada na Logana. Ten byl potlučený víc než já. Odřeniny v okolí spánků, mírně natržený ret, monokl kolem pravého oka… možná i zlomené žebro, ale spíš to vypadalo, že mu Daniel to místo pořádně zřídil. Už když mě zahlédl ve dveřích koupelny s ošetřovacími pomůckami v ruce, nasadil ztrápenou, odmítavou masku. Připomínal mi malého kluka, co se bojí zubařky. Překonala jsem vzdálenost mezi mnou a motelovou postelí, na jejíž kraj jsem se následně posadila a nalila desinfekci na gázu.
Škubnul sebou, jakmile jsem se dotkla natrženého, zakrváceného rtu. Napomenula jsem ho, ať se mi nevrtí a pokračovala v odstraňování zaschlé krve. Nakonec to skončilo tak, že jsem zjistila, že ret vypadal s vrstvou krve na sešití, ale bez krve to byla jen prasklá kůže. To se zahojí tak za dva dny, maximálně.
Protočila jsem oči, když sebou znovu cuknul, protože jsem absolutně nechápala, co ho může bolet. Po rtu přišly na řadu odřeniny okolo spánků. Zajímalo by mě, co mu Daniel udělal, že z toho vzniklo takové zranění. Když jsem skončila, odložila jsem zakrvácenou gázu na starý noční stolek.
"Košili dolů," požádala jsem ho a byla svědkem jeho udiveného pohledu. Proboha, na co hned nemyslí... "Potřebuju vidět ten hrudník! Vzpomínáš si? Říkals, že tě bolí žebra," objasnila jsem mu. Konečně pochopil a s námahou se vysoukal z rozervané, černé košile. Odhodil ji na zem a zase se opřel do polštářů. Na místě, kde mělo být zlomené žebro, se mu jen začínala rýsovat parádní, velká modřina. "No vidíš. Není to nic tak strašnýho. Za pár dní se ti to zahojí," ujistila jsem ho, ale pro jistotu mu místo obvázala.
"Ty jsi zase vtipná, tobě se to-" Větu ale nedokončil, protože jsem ho přerušila.
"Prosím tě ticho. Začíná mi z tebe hučet v hlavě. Ale… dlužíš mi sakra dobrý vysvětlení. Kdo byl ten chlap? A neříkej mi, že Daniel, jeho jméno jsem slyšela předtím, než ses na něj vrhl," zažádala jsem a pozorovala rozporuplné emoce, odrážející se mu v obličeji.
"Řeknu ti to. Ale nebudeš mi věřit."
"Jen to zkus," nabádala jsem ho a byla vážně zvědavá, co z něj vypadne. Co třeba… 'Je to můj kamarád ze základky, nepohodli jsme se ohledně jeho holky...' To bych si tipovala, ale Daniel nevypadal, že by si přišel vyřizovat staré účty. A nejvíc mě na tom 'znepokojovaly' ty příliš ostré a dlouhé špičáky. Měla jsem jisté tušení…
"Je to upír. Stejně jako Chris a stejně jako Annabeth," sdělil mi opatrně a já měla co dělat, abych z té postele nesletěla. Jasně, měla jsem svou teorii, ale nečekala jsem, že mi ji Logan potvrdí.
Zalapala jsem po dechu a šokovaně zamrkala.
"Ale… upíři nejsou skuteční," vyklopila jsem ze sebe.
"Věř mi, můj táta poznal na vlastní kůži, jak moc skuteční jsou Ne, že by ho byla škoda, byl to parchant," uchechtl se a já na něj vykulila oči. Jak může něco takového říct o svém tátovi? Já bych toho schopná nebyla.
"Chris s Annou, a spousta dalších upírů loví náš druh jen kvůli jednomu starému nedorozumění."
"Váš...druh?"
To, co se mi tu Logan pokoušel objasnit, otřáslo základem mého malého světa. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem nic z toho. Jediné, po čem jsem toužila, bylo zjistit, jestli je máma a sestra v pořádku, vrátit se domů a zapomenout na tuhle noční můru. Stěží jsem se zvládala postarat sama o sebe, to, že jsem někomu zachránila život, byl opravdický zázrak. Z apokalyptických myšlenek mě vytrhla Loganova odpověď na mou otázku.
"Ano, náš druh… vlkodlaci," přerušil nastalé ticho.
Prokrista…
"V-vlkodlaci? Takže oni existují taky? Co ještě? Čarodějky, Drákula, pes Baskervillský, to taky existuje?" pídila jsem se, stále v šoku. Nervózně se zasmál.
"Ne. Jen… ale to necháme na jindy, neměl bych radost, kdyby ses mi tu zhroutila," poznamenal, protože si pravděpodobně konečně všimnul toho, jak se tvářím. Zírala jsem do blba a okusovala si spodní ret. Divila jsem se, že mi nezačal cukat koutek oka, když jsem byla takhle vynervovaná. Potřebovala jsem plátno, štětce a barvy… potřebovala jsem se 'vymalovat'. "Hej, jsi v pohodě? Nechceš trochu vody?" zeptal se starostlivě a narovnal se v posteli, až zaskučel.
Navzdory situaci jsem se neubránila uchechtnutí nad tou ironií. On je tady zraněný, on je tu ten komu se musel zachraňovat život, a ptá se MĚ, jestli jsem v pohodě. Pokud se nepočítá to, že jsem se právě dozvěděla ty naprosto nejvíc šokující novinky, tak jo, jsem v pohodě. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala z toho transu a zahnala dotěrné myšlenky a slabě se na něj usmála. Pokud se mám naučit s těmito novými překvapeními žít, měla bych začít.
"Jsem v pořádku, děkuju. Nemáš hlad?" změnila jsem téma a sama tím byla překvapená. Koukal na mě s obavami v očích, ale nakonec se ujistil, že to se mnou asi nesekne.
"Ani moc ne. Nevím, co to se mnou je, ale je mi… divně."
A co teprve mě! Chtělo se mi s hysterickým smíchem vykřiknout, ale radši jsem to neudělala. Logan by si o mě pak mohl myslet 'zvláštní' věci. Sakra, slabý slovo. Zvedla jsem se z postele a mechanicky, jako robot, šla uklidit zbylé obvazy a gázu s desinfekcí. Ani já jsem nebyla nějak hladová, zato jsem byla extrémně unavená. A pomyšlení na to, že budu spát na zemi, mi taky nedělalo nejlíp. Ještě jsem se donutila Loganovi napustit sklenici vody, a pak jsem rezignovaně popadla deku a polštář a hodila je na zem.
"Co to děláš?" zeptal se mě nechápavě.
"Připravuju si 'postel'," odtušila jsem rádoby lhostejně.
"Budeš spát na zemi?" otázal se nevěřícně.
"Jak vidíš, tak ano," řekla jsem mu unaveně a natřásla polštář.
"To nemyslíš vážně, pojď si lehnout nahoru, budeš akorát rozlámaná, když budeš spát na zemi." To jsem si uvědomovala.
"To je fakt v pohodě. Máš ještě nějaký zranění, měl bys mít postel pro sebe," snažila jsem se zamaskovat rozpaky, že bych s ním měla sdílet i postel v motelu.
"Selene, jestli nebudeš spát nahoře, tak já nebudu spát vůbec," pohrozil.
"Ale... fajn," připustila jsem ponuře a dala deku i polštář zpátky na místo. Pohled na nástěnné hodiny mi ukázal, že jestli bych měla spát alespoň osm hodin, budu v posteli do jedenácti, ale kdo to v takovéhle situaci řeší, že? Původně jsem chtěla spát v tílku a šortkách, ale jelikož bylo oboje prodřené a na některých místech (to znamená na všech) potřísněné černou a indigovou barvou, musela jsem se rozhodnout. Buď půjdu ještě teď do sprchy, protože jsem měla od barvy i ruce a vlasy, a nechám si svršky přes noc namočené v horké vodě v umyvadle, abych zítra měla čisté oblečení, nebo se na to vykašlu, sundám si tílko a šortky a budu spát se špinavými vlasy a kůží ve spodním prádle.
V obou případech to vyšlo nastejno, ale nakonec jsem se ještě se znaveným povzdechem zvedla a šla se osprchovat.
V minikoupelně jsem strávila asi půl hodiny a měla co dělat, abych ze sebe zaschlou barvu dostala a následně si pak i rozčesala vlhké, zacuchané vlasy. Navlékla jsem se do spodního prádla, které za tu půlhodinku stihlo uschnout na topení a vplížila se do setmělé, provizorní ložnice.
"Já ještě nespím..." ozvalo se zpěvavým a možná až příliš rozverným hlasem. Jestli si Logan myslí, že to, že spolu spíme v jedné posteli něco znamená, tak se plete.
Zalehla jsem vedle něj a dekou se zakryla jen polovičně, protože bylo opravdu nesnesitelné horko. Logan se otočil čelem ke mně. A já nemohla vydržet minutu pod jeho upřeným pohledem, tudíž jsem se k němu obrátila zády, přičemž jsem se přikryla opravdu po bradu. Stačí mi jeho narážky, nepotřebuju, aby mě ještě okukoval.
A nastal problém číslo jedna. Jeho blízkost. V náhle ztichlém pokoji jsem slyšela jeho pravidelný dech. V pokoji bylo tak nesnesitelné horko, že jsem pod teplou dekou nevydržela už ani nanosekundu a shrnula si ji alespoň z ramen. Hned mi bylo líp, akorát… jsem na sobě cítila jeho upřený pohled. Nechtěla jsem se ujišťovat, jestli je můj pocit správný nebo ne, protože kdyby byl, připadala bych si divně, a kdyby nebyl, připadala bych si jako cvok.
Pevně jsem zavřela oči s předsevzetím, že maximálně do půl hodiny usnu. Což se mi povedlo jen díky mojí nesnesitelné únavě.
Když zavrzaly parkety, probudila jsem se. Sluneční světlo sem pronikalo i skrz zatažené závěsy, takže jsem si zastínila oči, ale i přesto na moment 'oslepla'. Když jsem konečně byla schopná vidět, co se v mém nejbližším okolí děje, zahlédla jsem Logana, jak se rádoby nenápadně plíží, oděný jen v černých džínech, do koupelny.
Otráveně jsem padla obličejem zpět do polštářů. Plížil se jak kdyby… Bleskovou rychlostí jsem se podívala pod peřinu. Chvála bohu! Byla jsem oblečená. Sice ne nějak extra, ale byla. Když Logan zaplul do koupelny, myslíc si, že mě neprobudil, zvedla jsem se z postele. Přestože jsem na sobě měla spodní prádlo, radši jsem si omotala deku kolem těla. Ozval se zvuk vody prýštící z nástavce sprchy. Moc se mi nelíbilo, že se šel vysprchovat s obvazem kolem žeber, ale snad ho alespoň napadlo si ho odmotat.
Začala jsem zřetelně, a dost nepříjemně, pociťovat svůj prázdný žaludek. Prolezla jsem všechny skříňky v minikuchyni a s potěšením našla balík kávy, kakaa, krabičku s černým čajem, tři instantní polévky, trvanlivé mléko a krabici cornflakeů. Začala se potvrzovat má domněnka, že je to celkem slušný motel. Skříňky mimoto obsahovaly několik kusů nádobí a součástí kuchyně byla taky rychlovarná konvice. Připomínalo mi to ubytovnu. Abych měla volné ruce, uvázala jsem si na dece uzel, dala do konvice vařit vodu a vyndala dvě misky, do nichž jsem nasypala cornflakey a nalila mléko. Loganovi jsem připravila větší porci, bylo mi jasné, že s těmi zraněními a celkovou vytížeností bude mít hlad.
Proboha! Už přemýšlíš jako jeho holka! napomenula jsem se v duchu, ale misku s jeho snídaní jsem přece jen položila na kulatý stolek. Když dovařila voda, vyndala jsem dva hrnečky a nasypala do nich dvě lžičky kávy. Pak už jsem to jen 'zalila' a položila na stůl k miskám cornflakeů.
V momentě kdy jsem se posadila, zamíchala kávu a trochu usrkla, vystoupil z koupelny Logan. Veškeré jeho oblečení byl ručník omotaný kolem pasu. Vlasy měl vlhké a kapičky vody mu stékaly po hrudníku. Vypadal trochu nechápavě, možná mu horká voda zatemnila mozek…
Vyprskla jsem kafe zpátky do hrníčku a chvíli kuckala. Logan mému počínání pobaveně přihlížel. Ono je totiž děsně vtipné když se někdo málem udusí horkou kávou šokem z polonahého těla!
Když jsem se konečně uklidnila a zabodla pohled do misky s lupínky, ležérně překonal vzdálenost mezi ním a stolem a posadil se naproti mně.
"Připravila jsi snídani? Děkuju," pronesl vděčně, ale hlas se mu nepřeslechnutelně chvěl pobavením.
"Rádo se stalo," ušklíbla jsem kysele a nabrala si do pusy lžičku lupínků s mlékem. Když jsem polkla, vzpomněla jsem si na jeho včerejší (v podstatě dnešní, vzhledem k tomu, že jsem šla spát ve tři ráno) slova.
"Říkals, že upíři loví tvůj druh kvůli nějakému nedorozumění. Co se to tenkrát stalo?" zajímala jsem se a sledovala jeho reakce.
"Můj předek, opravdu ti neřeknu, který prapradědeček to byl, se zakoukal do Christophovy ségry. Nekoukej na mě takhle šokovaně, myslím, že z filmů víš, že upíři jsou starý. No, dali si spolu rande na kraji lesa, ale to ještě můj předek nevědě,l že je vlkodlak a mění se o úplňku. A protože si to rande domluvili na úplňkovou půlnoc, chápeš, bylo to děsně romantický, můj předek se začal měnit. Christophova ségra Abigail byla v šoku, a tak ji nenapadlo vzít nohy na ramena. Christophe byl momentálně někde v tahu, byl novorozenej upír a musel se něco učit. Když můj předek dokončil proměnu, neovládl svoje pudy a Abigail zabil. Za pár měsíců se Christophe rozhodl, že svoje sestry promění na upírky, a tak se vrátil do svýho rodnýho města. Ale zjistil, že Abigail zabilo nějaký zvíře a tak se rozhodl proměnit aspoň Annu. Mysleli si, že by ji jen tak, samo od sebe zvíře nenapadlo, a tak začali pátrat po pravý příčině. Což se jim povedlo a od tý doby nás s pomocí jinejch upírů loví. Náš druh téměř… téměř vymřel. Znám dva lidi vlkodlačí krve poblíž, a k nim se musíme dostat."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 14:01 | Reagovat

Tahle kapitola se mi strašně líbí! :-D
Není veselá, ale... konečně mají chvilku klid, tak mi přijde alespoň trochu úsměvná, i když, říct mi někdo, že existují nejen upíři, ale i vlkodlaci, asi bych nešla jenom tak v klidu spát. Dobře, vedle Logana možná, ale stejně... kde je Daniel? Doufám, že se ještě objeví.

2 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 15:22 | Reagovat

[1]:  Děkuju, a taky děkuju za ty opravy. :D A spát vedle Logana? Naprosto bez problému, i kdyby právě probíhal armagedon, a pod nohama mi křupala země. :D :D (Osobní výžblept, nikdo si toho všímat nemusí) :D :D :D

3 Isenstar Isenstar | Web | 26. srpna 2012 v 17:16 | Reagovat

Mlátím hlavou o monitor a padám smíchy za židle: Šok z ponahěho těla!! Panenko zkákavá, tyhle hlásky mě zabijou!! :-D

4 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 17:20 | Reagovat

[3]: No jo, a to jsem to tam jen tak plácla. :D

5 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 18:46 | Reagovat

Úžasná kapitola!
Hádám, že tahle bude jednou z mých nejoblíbenějších :-D Už se těším na další! A doufám, že bude brzo...

6 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 20:12 | Reagovat

Nemohla bys jí zveřejnit ještě dneska? Já už tady zítra nebudu a asi se na tom soustředění zblázním nedočkavostí, jak to bude pokračovat!

7 Vicky Vicky | Web | 26. srpna 2012 v 20:42 | Reagovat

hej, megahustý!!! :-D Dala bych hodně za to, abych Logana mohla vléct do motelu, ošetřovat ho a sdílet s ním postel *trochu úchylné představy, co? :D*
Tak si to na Moravě užij a těším se na pokračování! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.