Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

8. Kapitola

26. srpna 2012 v 20:27 | Lucianne Gray |  Prokletá Krev: Do Poslední Kapky

Dobře, na speciální přání naší milé Alexis Dark jsem se rozhodla zveřejnit i osmou kapitolu, kterou jsem původně plánovala na zítřek, ale zítra bohužel nebude mít šanci si jí přečíst. A proč jsem se tak rozhodla? Protože jsem naprosto úžasná (ironie, pokud to někdo nepostřehl :D) a myslím na čtenáře mého blogu. Co bych pro vás neudělala, že, zlatíčka. Za ty úžasně povzbuzující komantáře si to taky zasloužíte. :-) Tak, abych to zbytečně neprotahovala, osmá kapitola čeká na vaše zvědavé pohledy! :-)

S láskou,
Luc.


Kapitola VIII.



NATALIA


Rozednělo se a Daniel se pořád nevracel. O každou minutu později byl Chris naštvanější a naštvanější. A mě konečně začínaly docházet souvislosti. To, že jsou Chris, Anna i Daniel upíři, jsem si uvědomovala moc dobře. Ale pořád mi nedocházelo, co je zač Logan. Určitě by mu po krku nešli upíři, kdyby byl nějak nepodstatný.
Chris přecházel po místnosti, očividně nervózní a Anna ho znepokojeně pozorovala, sedíc na židli u jídelního stolu. Ticho přerušované jen máminými vzlyky proťal zvuk zvonícího telefonu. Chris se zastavil a z kapsy u látkových kalhot vytáhl mobil.
"Co se děje? Kde jsi?" vypálil do mluvítka. Následoval mobilem zplechovatělý hlas, kde jsem nerozuměla ani slovo. "Dobře. Fajn. Do večera se o ně zvládneme postarat." Konverzaci pak utnul pípající zvuk ukončeného hovoru a já se nervózně zavrtěla, až se mi škrábavé provazy zařízly do zápěstí.
Sykla jsem, ale nikdo kromě mámy si toho nevšiml. Věnovala jsem jí soucitný pohled, který nepostřehla, protože pevně semkla víčka a po tváři jí stekly další slzy.
Chris mobil zase uložil do kapsy a naklonil se k Anně.
"Prý přivede Briannu, do večera bude zpátky," oznámil ji a já hltala každé slovo jejich konverzace.
"Nepřijde mi to jako dobrý nápad, znáš Briannu..." namítla a vzpurně mu pohlédla do očí.
"Je to Danielova volba. Nemáme do toho co mluvit. Akorát…" odmlčel se.
"Co?" optala se Anna a tázavě na něj hleděla.
"Mám žízeň. Půjdu něco ulovit, ale budeš je muset ohlídat," přikázal a hned nato se změnil v rozmazanou šmouhu, mizící z domu.
Annabeth svěsila ramena a začala zkoumat své nehty. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že je upírka. Chovala se ke mně přátelsky už od té doby, co jsem se přistěhovala. Brala jsem ji jako kamarádku, ale teď, když byla reálná šance, že se tak ke mně chovala jen kvůli 'tomuhle', jsem ji tak už nevnímala. Vnímala jsem ji jako falešnou, prolhanou mrchu. Ale byla tu jedna věc, co mě opravdu zajímala. Roubík už jsem neměla, tak jsem promluvila.
"Pomohla jsi Selene utéct. Proč nepomůžeš i nám? Šlo by to nahrát tak, aby to vypadalo, jako že ses praštila do hlavy o roh linky a omdlela. Šlo by to-"
"Ne nešlo! Jak málo toho o upírech prosím tě víš? Je ti jasné, že takové malichernosti jsme schopni se obloukem, a ještě s elegancí, vyhnout. A myslím, že další taková nehoda by byla dost podezřelá. Tvé sestře jsem pomohla, protože je jistým způsobem důležitá," přerušila mě nervózně. Zdá se mi to, nebo jsou tu nervózní VŠICHNI?!
"Jak je jako důležitá?" ptala jsem se, i když jsem tím ze sebe dělala debila. Povzdechla si.
"Neměla bych ti to říkat. Jsem na té dobré, i špatné straně zároveň, a nelíbí se mi to. Krev… krev tvojí sestry může u upírů způsobit plodnost. Upíři jinak děti mít nemůžou. Kdyby Daniel vypil její krev, musela bych s ním mít dítě. To dítě by bylo upír a nehledě na to, jestli by to byla holka nebo kluk, oba by měli stejnou schopnost. To by znamenalo pokračování upířího rodu, což je věc k nezaplacení. A to vše za cenu jediného, nicotného lidského života. Upíří vědci na to přišli teprve nedávno a Daniel, jakožto náš vůdce, se toho okamžitě chytil. Tvé sestře jsem pomohla utéct, protože věřím, že nadpřirozené bytosti by neměly existovat. Mě proměnil Chris a v té době jsem po tom prahla, ale později jsem si uvědomila, že to byla životní chyba. Nikdo by neměl žít věčně. Navíc se, ano i po té době, necítím na to, být matkou. Moje tělo a hormony zůstávají stejné jako v době mé proměny. Tudíž je mi pořád jen sedmnáct. Co ty? Chtěla bys mít v sedmnácti letech dítě?" vychrlila na mě neúnosnou záplavu informací, které jsem nebyla schopná vstřebat ani za několik dní.
"Ne..." pípla jsem a dál už se radši na nic nevyptávala.
Po pár minutách se vrátil Chris ze svého lovu a všechny nás počastoval zkoumavým pohledem.
Zavřela jsem oči a znovu se zavrtěla.
Provazy už musely být od krve, jak mi neustále prodíraly kůži jemného zápěstí, ale neměla jsem šanci se z nich dostat.
Horečně jsem přemýšlela jak se dostat z téhle pasti.
Čas jsem měla do večera.
"Sehnal jsem jenom veverku, vezmi si ji ty, mě bude stačit její máma," prolomil Chris ticho a mě se chtělo začít křičet. Nesmím mámu ztratit! Je vlastně to jediné, co mi zbylo!


SELENE


"Cítíš se na to?" zeptala jsem se starostlivě Logana, když si oblékal novou, jak jinak než černou, košili.
Ještě ten den, co jsme vstali a on mi objasnil několik věcí, jsem po vysvětlení řízení nastoupila do jeho auta, a vyjela směr nejbližší město. Matlock. Tam jsem z Loganových peněz nakoupila nějaké oblečení a vrátila se zase zpět.
"Samozřejmě. Zranění, která vlkodlaci utrží se léčí téměř nadsvětelnou rychlostí. Nechtěl jsem ti to říkat včera, aby ses ještě víc nevyděsila. Koukej," pobídl mě a ukázal mi místo nad žebrem, kde se měla rýsovat velká, fialová modřina. Která tam samozřejmě nebyla. Všimla jsem si, že odřeniny na spáncích už také skoro zmizely a natržená kůže na rtu už byla zahojená úplně.
Zakroutila jsem hlavou.
"Já to stejně nechápu. Jak je tohle možné? Připadám si jak v nějakém hororu."
"No… možná je to taky tím, že já jsem až děsivě neodolatelný," oznámil mi, pozvedl jedno obočí a provokativně se usmál, až se mu na jedné tváři vytvořil uličnický ďolíček. Znovu jsem zavrtěla hlavou a hodila po něm jeho motorkářskou bundou z černé kůže, kterou měl na sobě, když jsem ho uviděla poprvé. Zajímavé, že jeho stará košile skončila po bitce s Danielem na cáry, ale bundu se mu povedlo nějakým způsobem zachránit. Sice byla pořád trochu zamazaná od barvy, když jsme v mém ateliéru vedli uměleckou válku, ale stačilo ji párkrát přetřít mokrým ručníkem a byla v pořádku.
S koketním úsměvem stále usazeným v až ďábelsky pohledné tváři bundu zachytil v letu a přehodil si ji přes ramena. Byl už úplně oblečený. Teď jsem byla na řadě já.
"Otoč se," přikázala jsem mu.
"Proč?" optal se prostě.
"Protože se chci převlíknout," objasnila jsem a protočila oči, když znovu svůdně zahýbal obočím. "Dělej!" vyhrkla jsem netrpělivě. Konečně pochopil můj požadavek a otočil se. Obrátila jsem se k němu zády, vysoukala se z tílka, natáhla na sebe černou podprsenku, svlékla prodřené šortky, které jsem vyměnila za tmavé džíny a obrátila se pro tričko s černým vzorkem, přičemž jsem si všimla, že mě Logan po očku pozoruje. Nakvašeně jsem po něm hodila vysvlečené tílko.
"Ty vážně nedokážeš nikoho poslechnout co?! Teď už je to fuk, může mi být jedno, jestli pozoruješ, jak si oblíkám tričko," procedila jsem skrz secvaklé zuby a ignorovala skutečnost, že se opravdu otočil zpátky.
Proč by asi ne, když jsi mu jasně řekla, že je ti to jedno? Inteligence houpacího koně!
Sice jsem se neskutečně snažila vypadat, že je mi jedno, jak mě pozoruje, ale stálo mě to nemalé úsilí a spoustu zadržené krve, která se mi hnala do tváří. Přetáhla jsem si přes hlavu tričko, a pak se navlékla i do černé, sportovní mikiny. Ještě jsem si spletla vlasy do volného
copu, z něhož mi vypadávalo pár pramenů temně hnědých vlasů, a oznámila Loganovi, že jsem připravená.
Přikývl na souhlas a z pokojových dveří vyrazil jako první. Nato, že byl včera na pokraji smrti, vypadá dost čile, pomyslela jsem si. Když jsme procházeli kolem recepční a prodavačky zároveň, která znudeně žvýkala žvýkačku a civěla do zdi, počastoval ji milým úsměvem. Pubertální děvče vypadalo, že jí ta žvýkačka každou chvíli zaletí někam do plic a přepadne na židli.
Nevím proč, ale trochu mě bodlo u srdce. Zapudila jsem otravné myšlenky dumající nad tím, proč se to stalo a místo toho přidala do kroku, abych doběhla Logana, který právě vycházel ze dveří motelu. Po nasednutí do černého Ferarri zaklel, ale neobtěžoval se vysvětlovat mi proč. Pochopila jsem to, teprve když trochu popojel a zastavil u pumpy. Měl málo benzínu. Tu chvíli, kdy jsem seděla v autě, čekajíc až natankuje a zaplatí, jsem vyplnila uvažováním o nastalé situaci.
Upíři, vlkodlaci… bylo to jako sen, ze kterého jsem se nemohla probudit. Nebo spíš jako oživlá noční můra. Upíři lovící téměř vymřelé vlkodlaky… jaký skvělý námět pro film, který by se stal hitem kin. Při téhle myšlence jsem se hořce uchechtla.
Ozvalo se bouchnutí dveří u auta, ale z myšlenek mě vtrhl teprve zvuk startujícího motoru. Prudce jsem trhla hlavou, až mi pár vlasů spadlo do obličeje a s jistým druhem vzteku jsem je odhrnula stranou. Pak jsme se rozjeli, pro mě neznámo kam.
"Kde jsou vlastně ti tví známí… vlkodlaci?" zeptala jsem se, přičemž se mi hlas trochu zasekl při slově 'vlkodlaci'.
"Dům mají zamaskovaný někde v lese dál za Matlockem. Z… určitých důvodů," vysvětlil vyhýbavě, a i když jsem měla na jazyku několik dalších otázek, spolkla jsem je a nevyptávala se dál. Vlkodlaci přece jen… můžou být nebezpeční a já neměla ponětí, jaká fáze měsíce dnes je. Bůh ví, jestli by se mi to vyptávání Logan nechystal oplatit v 'trochu' drsnější formě. V noci jsem se pořádně nevyspala, ale aspoň už jsem neusínala ve stoje.
Znaveně jsem pozorovala krajinu ubíhající za okénkem auta. Les už skončil, nahradila jej pole. Hodně polí. Zavíraly se mi oči. Nakonec jsem přece jen usnula, i když mi bylo jasné, že jen na chvíli. Po mě neznámé době se mi v hlavě ozval zvuk otevírání dvířek auta a teprve když jsem zaslechla Loganův hlas, došlo mi, že to nebylo jen v mé hlavě.
Byli jsme na místě.
"Sel, zlato prober se," zašeptal a já se okamžitě napružila. Sice jsem pořád neotevřela oči, ale podrážděně jsem sykla: "Neříkej mi zlato. To je, jak kdybych ti říkala broučku."
Uslyšela jsem krátký smích.
"Já se tomu nijak nebráním," oznámil po chvíli a já konečně otevřela oči. Skláněl se nade mnou. Blízko. Možná až moc. Ve vzduchu viselo nepříjemné mlčení, které jsem se rozhodla prolomit.
"Fajn, tak jdeme, brouku." A zvedla jsem se na loktech. Jenže protože Logan neuhnul, octla jsem se tak ještě blíž jeho obličeji. Na moment jsem se potopila do jeho modrých očí, ale pak jsem se zmateně provlékla kolem něho, načež zabouchl dveře spolujezdce… možná až moc prudce. Opět jsme byli v lese, ale tentokrát v mnohem chladnějším lese. Pofukoval studený vítr a mraky se nad vrcholky vysokých jehličnanů stahovaly, jako by chtěly pohltit vše pod sebou. Nedala bych moc za to, že za moment začne pršet.
Přitáhla jsem si mikinu těsněji k tělu a dohnala Logana, který mi vyšlapával cestu. Po pár vteřinách mi na tvář dopadla první dešťová kapka. V dálce jsem zahlédla nejasné, hranaté obrysy. To muselo být ono.
Logan přidal do kroku a já nevědomky následovala jeho příkladu. Ale něco bylo špatně. Vyčetla jsem to z jeho tváře. Vypadal rozrušeně. Něco se muselo dít, protože kdyby to nebylo důležité, netvářil by se takhle. Jako… na pohřbu. Ušli jsme kus cesty, a když byla celkem
prostorná vila na dohled, něco kolem nás prosvištělo, a zabodlo se to do stromu, pár centimetrů ode mě.
Překvapeně jsem se podívala, co to bylo. Mé překvapení přerostlo hranici, za kterou se rovnalo šoku, když jsem zjistila, že se malý, lesklý předmět podobá vícecípé hvězdici s VELMI ostrými špičkami.
Logan překonal vzdálenost mezi ním a stromem a vyrval předmět z jeho kůry, přičemž si dával dobrý pozor, aby se neřízl o jeden z hrotů hvězdice. Něco vytočeně zamumlal a mrštil kovovou hvězdou do jehličí. Nato mě chytil za loket a vysokou rychlostí vlekl k vile. Kolem nás proletěla další stříbrná hvězda a nedivila bych se, kdyby prořízla zadní lem Loganovy bundy. Stále zvyšoval rychlost, a vsadila bych boty, jestli to nevypadalo, jako když mě odněkud ukradl. Když jsme zakotvili u vchodových dveří ze tmavého dřeva, rázně na ně zabušil. V dalším momentě jsem se musela vrhnout k zemi, protože kdybych to neudělala, zasáhla by mě další hvězda přinejmenším do krku.
"Jsi v pořádku?" staral se Logan a pomohl mi vstát. Když se v domě nic nedělo, znovu zabouchal na dveře.
"Emily!" vykřikl, ale jeho slova utonula v sílícím dešti, který mi teď máčel ramena i vlasy a stékal mi po tvářích, až jednotlivé kapky skončily v jehličí, protože zažily vyhlídkový let z letište 'Moje brada'. Dveře se najednou rozletěly a dvě ruce nás bleskurychle vtáhly do setmělé místnosti. Když se znovu zabouchlo, všimla jsem si jediného světelného bodu osvětlujícího celý pokoj, svíčky. Něčí silná paže mě sevřela pod krkem.
Vyjekla jsem, když jsem si v matném přísvitu plápolajícího plamínku všimla, jak se Loganovi pod krkem blýská nůž. Ruka mě kolem krku chytila pevněji. Útočník stál za mnou, tak jsem mu neviděla do obličeje, ale bylo mi jasné, už podle stisku, že je to muž.
"Jak jsme se poznali?" ozval se jemný, ženský hlas. Pochopila jsem, že otázka patřila Loganovi.
"Ty si to nepamatuješ Emily? To je-"
"Jak jsme se poznali?!" Ženský hlas ztvrdl.
"Bylo to v Řecku, u Akropolis a ty jsi zrovna-"
"Fajn!" Hlas zněl zase přátelsky a nůž u Loganova krku se ztratil. Vzápětí jsem zahlédla, jak ze tmy za ním vystupuje nějaká zrzka.
"Dlouho jsme tě neviděli. Chyběls nám!" vyhrkla a přátelsky ho objala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 20:50 | Reagovat

Díky, díky, díky! :-D

2 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 20:53 | Reagovat

[1]:  Rádo se stalo. :D :D

3 Isenstar Isenstar | Web | 27. srpna 2012 v 17:59 | Reagovat

Nataliůů na hraniciii a Chrisééé za níí!! *prospěvuje si u svíčky ve které hoří voodoo panenky jmenovaných postav* Hmm... Logan se mi zamlouvá čím dál víc... Co dělá v pátek večer?? :-D

4 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 27. srpna 2012 v 21:18 | Reagovat

[3]:  No, na páteční večer má už něco se Selene, promiň ale... možná někdy jindy? :D

5 Vicky Vicky | Web | 28. srpna 2012 v 21:29 | Reagovat

huh, dost drsná kapitola :-D Chudák Natalie. Doufám, že její mámě se nic nestane. Ta část s Emily ... juj, už jsem se lekla, že bude další boj XD skvelá kapitola :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.