Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

12. Kapitola

16. září 2012 v 19:58 | Lucianne Gray |  Prokletá Krev: Do Poslední Kapky
Abych nkonečně zažehnala nepříjemný pocit, že to tu upadá, dokopala jsem se ke zveřejnění dvanácté kapitoly, na kterou všichni určitě netrpělivě čekají (*ironie).
Omlouvám se že je to tu tak nepravidelné, ale ve škole je fofr, a většinu času strávím nad úkoly, a ten zbytek jsem s kamarádkou většinou venku, aby se mi nezavařil mozek. Je neuvěřitelné, že už zítra píšeme test, a aby toho nebylo málo, je to test z matematiky. Asi se zblázním. Pokud to bude jen trochu možné, pokusím se přispívat alespoň jednou týdně, což neznamená, že to nemůže být více často. :-)
Děkuju všem za pochopení, a teď ke kapitole...

Kapitola XII.


NATALIA

Skočila jsem po králíkovi který poklidně chroupal jetel a vysála ho do poslední kapky, i když mi vadilo, že chomáček jeho srsti mi zůstal nalepený na spodním rtu. Nervózně jsem ho smetla někam stranou, a králíka s úctou položila mezi kořeny blízkého stromu. Měl svůj vlastní život, a přišel o něj jen proto, že já jsem vyspělejší druh. Bylo mi to líto. V posledních pár dnech jsem si všimla změn v mé povaze. Když jsem byla člověkem, stačila jen nějaká nemístná narážka a okamžitě jsem na člověka kdo ji vyslovil, hystericky vyjela, ale teď jsem se snažila tyhle narážky a urážky ignorovat, a když už mě někdo vytočil, tak jsem jen tiše soptila. Daniel si toho většinou všiml, a pak se sám pro sebe uculoval, což mě vytáčelo snad ještě víc. Mamčina smrt už mě tolik nebolela, brala jsem to z jiné stránky. Kdyby žila, určitě by si přála abych žila dál. A tak žiju. Sice ne jako člověk, ale stejně... žiju.
Za mnou se ozval pomalý potlesk, který kladl důraz na každé dotknutí dlaní. Otočila jsem se, a přitom jsem si uvědomovala, že mi na rtech ulpěly nějaké kapky králičí krve. Daniel vyšel ze stínů které vrhaly větve stromů a na rtech mu seděl takový 'poloúsměv'.
"Velmi dobře."
"Díky." Vydechla jsem a nejistě se usmála. Došel až ke mě, a palcem mi ze rtů setřel zbytek krve, který pak olízl. Po jeho doteku mi naskočila husí kůže, ale nebylo to nepříjemné.
"Mám pro tebe novinku. Ale asi se ti to nebude líbit." Varoval mě.
"Do toho." Povzbudila jsem ho, zvědavá co z něj vypadne.
"Brianna mi řekla, že chce aby ses zítra pokusila vysát člověka. Nemusíš ho zabít jestli nechceš, ale měla by ses jednou za čas alespoň trochu napít. Jinak umřeš." Oznámil mi, vcelku stravitelné sousto. Pomalu jsem přikývla. Pokud toho člověka nemusím zabít, dá se to snést.
"Co se stane se člověkem, který není jen kousnutý, ale zároveň není vysátý do poslední kapky?" Zajímala jsem se. Společně jsme pak vyrazili směrem k našemu domovu.
"Většinou upadne do bezvědomí, a probere se za pár hodin. Nic si nepamatuje, což je pro nás výhoda. Lidé by o nás neměli vědět. Tvého prvního, 'lidského' lovu se zúčastní i Brianna, ale neboj, bude tě jen sledovat. Zvládneš to, pokud si pamatuješ co jsem tě učil." Pronesl to své moudro a já se ušklíbla. Samozřejmě že mu to neuniklo, ale jediné co udělal bylo, že mi škleb oplatil. O moment později jsem vybuchla v nekontrolovatelný záchvat smíchu, což nijak nekomentoval, jen mě s pobavením v očích pozoroval. Když jsem se uklidnila, stáli jsme už v předzahrádce naší menší vilky. Najednou jsem zaslechla brzdy, a černé Porshe začalo couvat na naši příjezdovou cestu. Ihned jsem vytušila, že tohle nebude bez následků. Stejně jako já, i Daniel strnul, a otočil se na patě, aby měl výhled na mě známé auto.
Bylo to tátovo pracovní auto. Nesedělo to, neměl tu ještě být. Minimálně měsíc! Zadržela jsem dech, a sledovala co se bude dít. Teprve když z auta vystoupil vysoký, štíhlý muž středního věku, mě napadlo se podívat po Danielově výrazu. Nasadil takový, jakého jsem se nejvíc bála. Nasadil svou kamennou masku. Když mu v obličeji sídlil tenhle výraz, nebyla jsem schopná poznat, jaké má emoce, nebo jakou kravinu hodlá v příští chvíli provést.
"Ahoj zlatíčko!" Zahlaholil vesele táta, přistoupil ke mě, a vřele mě objal. Neopětovala jsem ho. Jen jsem tam stála, ztuhlá, neschopná jediného slova, jediného pohybu. Táta se zmateně odtáhl, a vypadalo to, že teprve teď si všiml mé společnosti. Zamračil se.
"Ehm. Jak vidím, máš tu kamaráda." Kladl zvláštní důraz na slovo 'kamarád'. Nechápala jsem proč.
"Kde je máma? A Selene? Dlouho jste mi nezavolaly." Zeptal se na to, čeho jsem se bála nejvíc. Najednou jako by mě uděřil. Bála jsem se, bála jsem se jeho reakce na to, až se dozví že jeho žena je mrtvá, dcera upírka, a druhá dcera na útěku s vlkodlakem. Pokud ho nezabijí dřív než se to dozví. Prolétlo mi hlavou. Bezděky jsem o krok couvla, a částečně se schovala za Danielovo rameno. Ten stále hleděl na mého otce, a ani se nepohnul.
"Co se to tu děje?" Položil další dotaz.
"Myslím, že byste měl jít." Oznámil mu Daniel strnule, a táta vyvalil oči. Ano, i já jsem si přála aby odešel, protože jestli ne...
Dveře na předzahrádku se rozletěly, a v nich se zjevila Brianna. Za ní stál ve tmě Chris, se zjizvenou půlkou obličeje. To byl trest, který mu Brianna udělila. Ale absolutně jsem nechápala čím. Myslela jsem, že upíři jsou vůči obyčejním zbraním odolní, a když už jim něco ublíží, hned se zranění zahojí. Možná že to udělala nějakou očarovanou zbraní.
Usmívala se, a to nebylo dobré znamení.
"Pane Benette. Pojďte dál." Zazubila se na tátu zářivě, a ten nakonec přece jen vstoupil do přítmí svého chladného domu. Jakmile se za námi zavřely dveře, popadla Brianna otce pod krkem, přimáčkla ho ke zdi a promluvila.
"Natalio, tvůj 'lidský' úkol se přesouvá na dnešek." Oznámila mi prostě, a prošpikovala mě pohledem. Šokovaně jsem na ni vykulila oči. Ne, to nemůže myslet vážně! Je to můj otec, proboha! Chtělo se mi vykřiknout.
"Dělej." Pobízela mě k tomu neskutečně odpornému činu.
"Když se z něho napiješ, necháme mu vymazat myšlenky a zavezeme ho někam do bezpečí, když ne, tak ho kousnu." Stanovila pravidla, když jsem se stále neměla k činu. Teprve tahle věta mě probrala a já udělala krok k otci, který se na mě slzavýma očima díval. Příčilo se mi to udělat, ale bylo to pro jeho dobro. Protentokrát jsem zvolila menší zlo.
Brianna pustila tátův krk, a já se do něj pak hladově zakousla. Do krku mi vytryskla horká krev, kterou jsem hltavě polykala. Táta pode mnou chrčel. Pila jsem z něj už pár sekund, když jsem ucítila jak jeho paže, kterými se mě od sebe snažil odstrčit, slábnou. Věděla jsem, že jestli ho chci dostat do bezpečí, musím přestat, ale... prostě to nešlo. Musela jsem pít dál a dál. Krvavá povodeň prýštící z jeho krku pro mě byla jako ta nejsladší droga, a já se jí nehodlala jen tak vzdát, i když jsem v koutě mysli cítila, že to co dělám je špatné, a zvrácené. Otcovy ruce ochably. Pustila jsem jeho ramena a on bezvládně padl k zemi.
Byl mrtvý. Zabila jsem svého otce.
Když ke mě dolehla tato skutečnost, klopýtla jse dozadu a rozbrečela se. I když jsem zavřela oči, stále jsem viděla jeho bezvládnou mrtvolu. A mohla jsem za to já. Protože jsem se nechala zlákat! Teprve teď jsem pochopila, jak pro Daniela musely být těžké jeho upíří začátky, protože on narozdíl ode mě neměl žádného učitele. Mě se téhle výsady dostalo. Kolena jsem si přitáhla k bradě a schovala si do nich obličej. Slzy mi promáčely džíny, ale momentálně mi bylo všechno jedno.
"Ukliď ho někam." Pronesla Brianna otráveně směrem ke Chrisovi.
"Gratuluju, úkol splněn na jedničku." Poblahopřála mi ironicky.
"Prosím tě Danieli, uklidni ji, my zatím toho staříka někam zajedeme 'pohřbít'." Požádala Daniela stále postávajícího za mými zády, a ten mě vzal pod rameny, vyzvedl na nohy a pomohl mi do schodů, následně pak i do mého pokoje.
Tam jsem se zhroutila na postel, a v hrudi mi klíčila nenávist k sobě samé.
Sedl si vedle mě.
"Bude to v pořádku-" Začal mě uklidňovat, ale já jsem ho nenechala větu dokončit.
"Nic nebude v pořádku! Zabila jsem vlastního otce, odteď nebude nic v pořádku!" Štkala jsem ublíženě. Zadíval se na mě tak soucitným pohledem, že jsem na moment zapoměla dýchat.
"Chápu, že se teď cítíš rozpolceně, ale to přejde, věř mi. Já musel na Briannin příkaz vyvraždit... celou svou rodinu." Oznámil mi šokující novinku, a já se vzápětí zastyděla, že tu myslím jen na sebe.
Nechtěla jsem vypadat jako sobec. Spolkla jsem slzy, a pak jen rychle zavrtěla hlavou, nechápajíc samu sebe. Bezmyšlenkovitě jsem ho objala. Nepřemýšlela jsem nad tím, a ani jsem o tom přemýšlet nechtěla. Prostě jsem potřebovala nějakou oporu. Hlava mi sjela na jeho hruď, kde máčela šedé tričko s dlouhým rukávem.
Jeho ruce volně ležely na mých zádech, a ve mě tahle chvíle vyvolávala pocit bezpečí.
Chtěla jsem se tak cítit napořád, ale věděla jsem, že nic netrvá věčně. Ani u upíra. Ačkoli... mohla jsem si užít tenhle moment, a tenhle moment jsem si mohla zapsat do nejkrásnějších vzpomínek, přestože se tahle vzpomínka odehrává po té nejstrašnější věci co jsem udělala. Ale čert vem vzpomínky! Jen jsem si potřebovala připadat... chráněná. Zavřela jsem oči.


SELENE

Ve 'vlkodlačím' hotelu jsme trávili už druhý týden, a já pořád nebyla schopná si tady zvyknout. Logan si každý podvečer někam zaběhnul, že prý musí dořešit staré záležitosti, a mnohdy se vracel až po půlnoci. Nechtěla jsem ho nijak omezovat, ale musel na mě vidět, že něco není v pořádku, protože mi pořád sliboval, jak mi to vynahradí.
Hotel byl něco jako dětský domov pro dospělé, v mém případě téměř dospělé. Byla tu společenská místnost, kde se všichni mohli podle libosti sejít a taky společná jídelna se švédskými stoly.
Bylo pár minut před půlnocí, a já se rozhodla, že konečně zjistím, co to Logan provádí. Vrtalo mi to hlavou už déle, ale nepřikládala jsem tomu přílišnou pozornost. Seděla jsem v křesle, a přemýšlela nad vším možným. Nad tím, jestli sestra a máma pořád žijí, jestli se nám povede zbavit se Daniela. Bylo až příliš otázek, ale žádná dostačující odpověď. Musela jsem doufat.
Když se otevřely dveře pokoje, a já v nich uviděla Loganovu siluetu, chtěla jsem vstát a přivítat ho, ale najednou mě chytla do břicha taková křeč, že nebylo možné se pohnout. Objala jsem si rukama podbřišek, ze kterého bolest vystřelovala, a zoufale zaskučela. Zatraceně! Zvedl se mi žaludek. OPRAVDU, se mi zvednul žaludek. Stále si svírajíc bolavé břicho jsem vystřelila z křesla, směr koupelna. Byla jsem si jistá, že se celým pokojem rozléhají dávivé zvuky, které jsem vydávala. Když to přestalo, a moje břicho už se částečně uklidnilo, vypláchla jsem si pusu, svezla se podél stěny koupelny a zhluboka dýchala. Tohle se mi stalo už podruhé, naposledy předevčírem, jenže jsem si myslela že to nic není. Na studené dlažbě se ozvaly kroky, a pak si vedle mě sednul Logan a vzal mě kolem ramen. Vděčně jsem na něj pohlédla. Ať si chodí kdy chce a kam chce, byla jsem si jistá, že nedělá nic špatného.
"Nevíš co to způsobuje?" Zeptal se starostlivě. Chvilku jsem přemýšlela.
"Ne, to opravdu..." Odmlčela jsem se, šokovaná náhlým uvědoměním.
"Co se děje?" Otázal se, když zahlédl můj výraz. Jako v mrákotách jsem se zvedla a přešla ke sportovní tašce, kam jsme odložili všechny nakoupené věci. Po paměti jsem zašátrala uvnitř, a vyndala krabičku s tampony. Němě jsem na to zírala. Škoda, že jsem s sebou neměla menstruační kalendář, ale stejně by mi potvrdil to, co jsem si myslela.
Logan se zvedl ze země, a podíval se na předmět, který mě tak vyvedl z míry. Po očku jsem ho pozorovala. Zbledl, strnul a mlčel. To bylo snad horší, než kdyby na mě začal křičet, ačkoli jsme za to mohli oba. Asi si myslel, že beru antikoncepční prášky, a já zase myslela, že si dal pozor. Neměla jsem však jistotu, dokud nemám k dispozici těhotenský test. Ale co jiného mohlo způsobit zpoždění menstruace, bolesti břicha, nevolnost a zvracení?
Jsem těhotná.
Teprve teď, když jsem si to uvědomila, tak na mě skutečnost plně dolehla. Je mi sedmnáct, mám kluka kterého miluju, a... jsem těhotná. Ale pořád jsem doufala, že to není pravda.
"Může... může se to stát?" Obrátila jsem se na zkamenělého Logana.
"Já myslel že..."
"Že co?"
"Že jsem neplodnej."
"No, očividně nejsi. Prosím tě, zvládneš mě zavézt někam do obchoďáku? Potřebuju testy."
Chvíli byl zticha, pak ale pomalu přikývl. Sice bylo pozdě, ale větší nákupáky budou mít pořád otevřeno. Zatímco Logan hledal klíčky od auta, já jsem se obula a hodila si přes ramena lehký světřík od Emily.
Pak jsme vyběhli z pokoje, a následně i z hotelu. Najít Loganovo luxusní auto bylo na zapadlém
parkovišti hotelu opravdu snadné. Nasedli jsme, a pomalu se rozjeli. Obchoďák měl být kousek odsud, a já si cestu krátila poklepáváním prstů o rám okénka. Míjeli jsme rodinné domy, některým do tmy zářila okna. Přišlo mi, že auto jede oproti své běžné rychlosti příšerně pomalu. Logan se ze všech sil snažil soustředit na řízení.
Ani jsem si neuvědomila že stojíme, dokud mi jemně nezatřásl ramenem. Obdivovala jsem jeho trpělivost, já být na jeho místě, tak nejspíš ječím, a hystericky do všeho kopu. Ale nic ještě není jisté. Ne, dokud si neudělám ten zatracený test! Vystoupila jsem z auta a ke dveřím obchodního domu běžela napřed, Logan mi byl v patách. Tímhle malým výletem jsem se přesvědčila, že i Londýn může být ospalý. Bylo to sice divné, ale všude vládlo nervydrásající ticho. Zmizela jsem ve dveřích, a zjistila, že v nákupáku je snad ještě větší ticho než venku. Pracovala jediná pokladna, za jejíž kasou seděla postarší, zívající prodavačka. Ani si nevšimla že jsme přišli.
Tryskem jsem letěla do oddělení drogerie, a popadla čtyři těhotenské testy. Jistota je jistota. Když na mě Logan tázavě pohlédl, věnovala jsem mu krátký, omluvný úsměv.
Prodavačka byla očividně překvapená, když jsme doběhli k pokladně, a já před ní mrskla ty testy. Neurčitě zamumlala nějakou částku, které jsem vůbec nerozuměla. Ale Logan očividně ano, protože vytáhl peněženku a předal jí příslušný obnos.
"Bude to stačit?" Zeptal se mě nejistě, načež si nás prodavačka přeměřila káravým pohledem. Proboha, co si o nás musela myslet...
"Bude muset." Opáčila jsem, a o pár minut později už se na hotelovém pokoji převlékala do pyžama. Většinou jsem spala v noční košilce, ale tentokrát jsem se rozhodla pro šortky a tričko s krátkým rukávem, přičemž jsem si vlasy svázala do volného drdolu. V koupelně jsem si vyčistila zuby, opláchla obličej a opřela se rukama o hranu umyvadla. Zahleděla jsem se na sebe do zrcadla, a uviděla v něm to, co ostatně pokaždé.
Oválný obličej s jemnou bradou, jemuž dominovaly oříškově hnědé oči, s klenutým obočím a dlouhými řasami. Hezky krojené, narůžovělé rty, na podkladu lehce opálené kůže, převzaté od matky. Célý obličej pak rámovaly vlnité prameny dlouhých, tmavě hnědých vlasů. S povzdechem jsem se narovnala a rozbalila první krabičku těhotenského testu.
Po půl hodině jsem přecházela po místnosti s použitým testem v ruce. Když se vybarvil určený papírek, zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a hodila ho do koše, ke zbylým třem testům, potvrzujícím mé těhotenství.
Rozvážně jsem vstoupila do ložnice a opřela se o, teď už zavřené, dveře koupelny. Ihned jsem čelila Loganově otázce.
"Tak jak?" Zajímal se, a upřeně mi hleděl do očí. Myslím, že odpověď už dávno znal.
"Pozitivní." Zamumlala jsem.
"Chceš...chceš..." asi se mu to těžko říkalo. "Chceš jít... na potrat?" Dostal ze sebe nakonec.
"Ne." Zavrtěla jsem zamítavě hlavou. Nechtěla jsem, protože kdybych šla, mohlo by se něco pokazit, a já bych v budoucnosti už nemohla mít děti. A s mým štěstím... s mým štěstím by se něco určitě pokazilo.
Po chviličce si mě Logan přitáhl do náruče.
"Díky bohu." Zašeptal mi do vlasů, a já se, chtě nechtě, musela usmát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 16. září 2012 v 20:39 | Reagovat

Má dušička si spokojeně hoví :-D Další kapitolu už vážně dlouho netrpělivě vyhlížím a jsem ráda, že jsem si jí nenechala ujít a má absolutní lenost mi nezabránila si jí přečíst :-D (ironie. Nic jiného než čtení posledních pár dní nedělám) To s tou školou chápu. My už v pátek psali tři testy za sebou... Úkoly díky bohům nemáme nebo jsou až směšně jednoduché, ale to opakování, testy... Prostě totální vopruz :-?
A ještě to všem blogerkám brání ve zveřejňování povídek! O_O Já tu školu jednou pošlu do hrobu *Haha. asi jsem se zbláznila... Nu, což, jdu číst. :-D

2 Niks Niks | Web | 16. září 2012 v 20:49 | Reagovat

Super! Já i druhá adminka se těšíme na další kapitolu :)

3 Vicky Vicky | 19. září 2012 v 12:17 | Reagovat

Páni, tak to jsem nečekala! Těhotná?!! No, nezávidím! :D To, jak Logan strnul mi připomnělo Edwarda z Rozbřesku, jak čuměl někam do blba a v duchu jsem měla záchvat smíchu :DD Ale skvělý, to dítě jsi určitě "nestvořila" jen tak! :-D Moc se těším na další! :D

4 Erin Erin | E-mail | Web | 22. září 2012 v 17:26 | Reagovat

Jezuskote, to je nádherný! Alespoň ten konec, ten je... naprosto pohádkovej! ♥ ♥
To těhotenství mě docela dost překvapilo a já už nějak nevím, co mám od tebe čekat. Tohle je totiž dost drsný a no... prostě se zkus vžít do mé situace :-D Už jsem toho přečetla mraky a vždycky si dopředu odhaduju, co by se mohlo dít a najednou BUM, moje odhady jsou někde v Asii a to, co se stalo na druhém konci světa. Ale bezvadný!!!! :-)
Daniel, dofuám, že už konečně něco bude mít s Nat! :-D

5 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 27. září 2012 v 13:00 | Reagovat

[1]:  Tak to mám radost, že jsem ti udělala radost! :D :D A školu přede mnou ani nezmiňuj, mám toho plný brejle! :D :D

[2]: To jsem ráda. :-)

[3]: Nééé, pomoc! Hlavně žádná Twilight! :D :D A jinak děkuju. :-D

[4]: Jé, to jsem ráda že se líbí! :D Moc moc děkuju, a co se týče Daniela a Nat... nechej se radši překvapit. :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.