Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

13. Kapitola

24. září 2012 v 15:25 | Lucianne Gray |  Prokletá Krev: Do Poslední Kapky
Dobře, jsem hrozná. Za A) jsem ve skluzu s psaním, a momentálně jsem se zasekla u 20. kapitoly PK, navíc jsem odepsala dva příběhy (už jsem se o nich zmiňovala, jsou to: Měsíční Plamen a povídka, jejíž název uveřejňovat nebudu, hodlám ho někdy v budoucnu použít. Jinak o té druhé povídce jsem psala, a byla to fanfiction na upíří deníky), a začala psát nový. Za B) Nechápu jak je to možný, ale doma se nemůžu přihlásit na Blog.cz. Ne že by mi to napsalo něakou chybu, jen mě to okamžitě vykope na přihlášení na hlavní stránce, a když se přihlásím tam, vykopne mě to tam znovu. Když se přihlásím přes komenty, prostě mě to nepřihlásí. Pokud s tím už někdo má zkušenost, prosím poraďte. :-) Vzhledem k tomuhle problému můžu kapitoly přidávat jen dvakrát týdně, a pak je přednastavovat. Takže počítejte s tím, že ve čtvrtek tu mude 14. kapitola. Abych to moc neprotahovala, užijte si kapitolku, během příštího týdne bych vám poskytla info o chodu věcí na Mysticu i na mém blogu o mě. Tak zatím, lidičky! :-))

Luc.

Kapitola XIII.



NATALIA


Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, že jsem zavraždila vlastního otce, ale Daniel mi s tím pomáhal. Opravdu jsem nevěděla, proč k němu takhle vzhlížím, když to byl on, co tohle všechno zavinil. Vždyť to on vtrhnul k nám do domu… ne? Nebyla jsem si jistá ničím. Nebyla jsem si jistá, jestli budu schopná dál 'žít' jako upírka, jestli uvidím ještě někdy svou sestru, jestli budu ještě někdy k někomu něco cítit, nebyla jsem si jednoduše jistá sama sebou. Daniel tvrdil, že je to tím, že jsem pořád nováček. Ale já netušila, kde je ta pomyslná hranice mezi nováčkem a pokročilým.
Musela jsem se prostě pořád učit.
Seděla jsem na širokém, dřevěném zábradlí naší verandy a v ruce držela kulatý hrnek horké čokolády. Sice svítilo sluníčko, ale studený vítr rozfoukával mé vlasy do všech stran, stejně jako oranžové listy opadané z javoru před domem. Listopadový mráz mi šimral ramena, přes která jsem si ve spěchu zapomněla něco přehodit. Vlastně jsem tu seděla jen ve tříčtvrtečních teplácích a lehkém tílku. Snažila jsem se nevnímat husí kůži, putující mi po rukou a nohou. I upíři mají své hranice.
Najednou jsem zaslechla cvaknutí domovních dveří a za pár chvil vedle mě seděl Daniel a lehce pohupoval nohama ve vzduchu, kdyby chtěl, mohl by bez zranění seskočit dolů. V duchu jsem úpěla a tiše záviděla jeho mikinu.
Skoro jako by mi četl myšlenky, svléknul si ji a přehodil mi ji přes ramena.
"To si nemusel," podotkla jsem, i když jsem byla vděčná.
"Umrzla bys tady, nechtěl jsem to riskovat," opáčil, otočil se na mě a zazubil se. S lehkým úsměvem jsem odvrátila hlavu a pozorovala létající listí.
"Neumrzla. Jsem teď přece nesmrtelná, ne? Jak to, že nám neubližuje slunce?" odbočila jsem.
"Původním generacím upírů slunce spalovalo kůži, tak jak to znáš z filmů, ale postupem věků si na něj zvykli a vypěstovali si imunitu," objasnil mi a já byla zase o něco chytřejší.
"A co třeba zrcadla? Česnek? Kostely a kříže?" vyptávala jsem se dál na téma, které mě opravdu zajímalo.
"To jsou povídačky. Jediné co nás může zabít, je oddělení hlavy od těla a bodnutí čímkoli stříbrným do srdce. Pak na nás může zanechat velkou paseku kousnutí vlkodlaka, ale ani to není v našem případě nevyléčitelné," zodpověděl mou otázku a se zájmem na mě pohlédl.
"Proč… proč chtěla Brianna abys mě proměnil. A... proč jsi na mě tak- tak hodný?" zakoktala jsem se. Odvrátil svůj pohled a pozoroval psa, jak si na vedlejší zahradě hraje s míčkem.
"Měl to být tvůj trest za to, že jsi prý 'odváděla' Chrisovu pozornost. Víš… je to její milenec. Měla vztek, že se odvážil najít si někoho jiného, i když jen 'na hraní'. Částečně mu tu jizvu udělala taky proto. A... proč jsem na tebe tak hodný? Nepřipadá mi to tak, ale možná je to taky způsobeno tím, že se mi líbíš."
Takovou odpověď jsem nečekala, ale přesto jsem se k němu obrátila a mírně se pousmála.
"Díky za upřímnost. Něco takovýho mi chybělo," utrousila jsem. Taky se na mě usmál. Dobře jsem si uvědomovala, že jeho tvář je od té mé vzdálená asi sedm centimetrů.
Cítila jsem jeho vodu po holení a přirozenou vůni lesa. Stačilo by zavřít oči a myslela bych si, že se v nějakém nacházím.
Jako by takhle krátká vzdálenost nestačila, přiblížil obličej ještě o pár centimetrů. Ačkoli byl normálně vyšší než já, teď jsem mu viděla přímo do očí.
Bezděky jsem se zahleděla na jeho rty. Dala jsem mu tím jasnou výzvu. Po vteřině jsem zrak zvedla zase výš a střetla se s jeho pohledem. Chytal mé signály velmi dobře.
Opět se přiblížil, přesně o ten kousek, který byl potřeba k tomu, aby se naše rty dotkly. Rty se otřel o ty mé a já mu vyšla naproti. Polibek jsem nejistě opětovala a nevědomky zavřela oči. Bylo to jemné, něžné, ale i přesto elektrizující. Najednou jsem zaslechla kroky na chodníku za domem. To se museli vracet Brianna, Chris a Anna z lovu. Jako na povel jsme se od sebe s Danielem odtáhli a než rychlostí blesku zmizel v domě, stačila jsem se na něj rozverně zaculit. Já jsem si ještě, ač nerada, stáhla z ramen jeho mikinu a položila ji na opačný konec zábradlí. Pak jsem znovu uchopila do rukou hrnek s teď už ledovou čokoládou a trochu z něho upila. Hnusná břečka, dala jsem tam moc vody.
Vzápětí jsem na chodníku uviděla ty tři upíry. Tvářili se neutrálně a nic s sebou netáhli, takže jim asi štěstí moc nepřálo. Sama pro sebe jsem se usmála a taky zalezla do útrob vilky, přičemž když jsem procházela kolem kuchyně, kde Daniel připravoval kávu, tak jsem mu věnovala významný pohled.


SELENE


Ležela jsem na posteli, hlavu položenou na Loganově hrudi, pročítajíc si těhotenskou knížku, kterou mi včera koupil. Potřebovala jsem načerpat zkušenosti.
Hladil mě nepřítomně po vlasech, a o něčem urputně přemýšlel.
"Píšou tu, že během těhotenství můžu být hodně mlsná a možná mi i otečou nohy," oznámila jsem mu nepříjemnou skutečnost.
"Hmm..." zamumlal a dál hleděl kamsi 'do blba'.
"Prý můžu dostat chuť i na leguána a mohla bych ho sníst i s očima.," sdělila jsem mu, zvědavá na jeho reakci.
"Hmm..." zopakoval, jako nějaký robot. Zvedla jsem se na loktech a hned nato se i posadila.
"Vnímáš mě? Nad čím přemýšlíš?" tázala jsem se zvědavě.
"Co?! Jo… přemýšlím, kam se dneska večer zašiju."
"Proč by ses měl někam zašívat?"
"Je úplněk, budu se měnit. Ostatně všichni vlkodlaci tady, se budou měnit. Zkusím se zeptat jich, kam se chodí schovat."
"Proč nezůstaneš jednoduše tady?" nechápala jsem.
"Šílíš? Nedokázal bych se ovládnout, mohl bych zabít tebe, i to dítě!" zděsil se a vyvalil na mě modré oči.
"No jo, nedošlo mi to, promiň. Ale… co třeba kdybych tě zamkla v koupelně?"
"Mohlo by to jít… sice mám jakožto vlkodlak sílu, ale ty dveře bych nedokázal zničit," uvažoval nahlas.
Najednou se mi v podbřišku ozvala křeč. Ale ne bolestivá, spíš jako… by mě něco… koplo zevnitř. Nevěřícně jsem si na to místo položila ruku a nejistě se usmála, když se kopnutí ozvalo znovu.
"Co se děje?" posadil se Logan prudce a zamračeně mě pozoroval. Nebyl si jistý, jestli se mnou to dítě něco nedělá.
"Ono... kope," pověděla jsem mu a překvapením pootevřela pusu. Zamračil se snad ještě víc.
"Ve třetím týdnu, a kope? Není to trochu… no jo!" vyhrkl a svůj náhlý výbuch mi vysvětlil jednoduše.
"No... vlkodlačí děti většinou kletbu zdědí po jednom, nebo obou rodičích, a pak jsou trochu, ehm... aktivnější. Vyvíjejí se rychleji než normální děti," odpověděl vyhýbavě.
"Což znamená?" Stále jsem nechápala.
"Což znamená, že pokud půjde vše jako po drátkách… porodíš asi tak za tři měsíce. Pokud počítám dobře, kdybys byla těhotná s někým normálním, tak je dítě ve fázi třetího měsíce," osvětlil mi situaci. Na jednu stranu bylo fajn, že to za sebou budu mít takhle brzo, na stranu druhou mi bylo líto, že neprožiju všechny okamžiky těhotenství, stejně jako obyčejné matky. Pousmála jsem se a vyhrnula si tričko nad břicho. Teprve teď jsem si všimla, že je mírně vystouplé. Zhruba jako ve třetím měsíci. Položila jsem si na něj dlaň, a zkoušela estli mě dítě ještě kopne. Koplo. Asi z něj bude malý fotbalista. Nebo fotbalistka. Upřímně jsem doufala v to druhé, holčička by mi rozhodně udělala radost, ale i kdyby to byl kluk, byla bych ráda. Hlavně že se dítě narodí zdravé. Zvedla jsem hlavu.
"Jak tohle všechno vlastně víš?" zajímala jsem se.
"Kdysi jsem to četl v mámině knihovně. Tenkrát to pro mě nemělo žádnou hodnotu, ale myslím, že teď se to hodí."
Usmála jsem se a shrnula tričko zase zpátky.
"Co třeba nějaké jméno? Nenapadá tě něco?" trklo mě.
"Hm... možná Michael?" nabídl mi svůj nápad.
"A jak víš, že to nebude holčička?" škádlila jsem ho.
"Ani nad tím přemýšlet nechci, byla by to pak na mě převaha. Ale kdyby náhodou ano, tak třeba… Jennifer?"
"Ne, to je moc běžné. Chci něco… poetického. Co třeba Rhea?"
"To je krásný. Takže, když to bude kluk, tak Michael, a když holka tak Rhea? No dobře," souhlasil, pak se naklonil a políbil mě na čelo.
Když potom pohledem zabloudil k oknu, strnul.
"Dobře. Půjdu se teda někam zdekovat."
"Počkej! Domluvili jsme se, že tě zavřu v koupelně."
"No jo, ale teď jsem si uvědomil, že jsem ještě někomu něco slíbil, a tak to můžu jít rovnou vyřídit. A když bych se pak vrátil sem, už by to asi bylo v mé méně přítulné podobě. Nelíbil bych se ti. Neboj se, vrátím se nejpozději v pět ráno. Šetři se a netahej těžký věci," podotkl, a pak se z pokoje jednoduše vypařil.
Zakroutila jsem nechápavě hlavou, a zády padla do polštářů.
Pohladila jsem si břicho.
"No, vypadá to, že jsme tu zůstali sami. Budeme si muset nějak poradit," oznámila jsem svému nenarozenému dítěti ironicky a zavřela oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 24. září 2012 v 15:38 | Reagovat

páni, už se na to dítě moc těším! :-) nedávno se mi zdálo, že taky mám vlastní dítě a tak trochu chápu Selene, že se chová tak roztomile (promiň, jiný pojem mě nenapadl :-D ) Je to moc hezky napsaný :-)
A..... Natalia a Daniel!!! :-D OMG!!! Konečně!!! :-D Tak jo, čekala jsem to, ale stejně je to naprosto úžasný!!! :-D :-D Hodně rychle jsem změnila názor na Daniela :-D
PS: Z toho zaseknutí si nic nedělej. Já abstinuju už asi měsíc, je to k vzteku, ale tak když zase píšeš novou povídku... To snad ne!!! Taky jsem se snažila psát něco dalšího, ale... kampak se poděly nápady? :-D

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 24. září 2012 v 19:47 | Reagovat

Kapitola úžasná. Zatraceně lidi! Co chcete, abych psala, když všichni v mém okolí píšou tak... DOKONALE!

[1]: No jo... Já mám zase nápadů až moc a moc málo času na jejich realizování :-D Povídek přibývá, přibývá, ale čas se vytrácí... Ještě ta škola, úkoly, výtvarka, kroužky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.