Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

14. Kapitola

27. září 2012 v 16:00 | Lucianne Gray |  Prokletá Krev: Do Poslední Kapky
Další přednastavená kapitola je zde, a s trochou štěstí se mi podaří příští týden zveřejnit to info. Příjemné čtení. :-)
Luc.

Kapitola XIV.



SELENE


Ráno jsem se probudila a zaslechla proud tekoucí vody. Logan se asi sprchoval. První, co jsem udělala, bylo, že jsem se dotkla zase o malilinkatý kousíček většího břicha. Dítě bylo bezpečně uvnitř. Zdál se mi totiž strašný sen o tom, jak mi nějaký chirurg miminko násilně vyoperoval. Když si pak sundal roušku, krvelačně se na mě zubil Daniel.
Odfoukla jsem si vlasy z obličeje a vstala. Nazula jsem si tmavé žabky a začala dělat ovocný salát, přičemž jsem ještě napůl spala. Nemohla jsem dlouho usnout, nakonec se mi to povedlo asi před třetí hodinou ranní. Potřebovala jsem kafe. Nutně. Zároveň jsem ale věděla, že když jsem těhotná, neměla bych kafe pít, mohlo by to ublížit dítěti. Místo toho jsem si tedy udělala pořádně sladké kakao, kde mě měl nakopnout ten cukr. Salát stál na kuchyňském pultu, zatím nedotčený. Neměla jsem na něj chuť, ale myslela jsem, že až to bude hotové, tak ji mít budu. Zívla jsem a v ten moment se otevřely dveře koupelny a Logan vešel dovnitř. Byl oblečený, jen vlasy měl trochu mokré. Usmál se na mě a při cestě k pultu se salátem mě líbnul do vlasů.
"Dobré ráno. Jak ti je?" zeptal se, přičemž si nandával snídani do mělké misky.
"Celkem fajn. Jen jsem nemohla usnout," oznámila jsem mu a rozhodla se nezmiňovat o odporném snu.
"Měla bys spát víc, čím víc totiž budeš spát, tím víc bude dítě silnější," poučil mne a já nenápadně protočila oči. Sednul si naproti mě.
"Jak to proběhlo v noci?" otázala jsem se, teď pro změnu já.
"Jo no, tak jako vždycky, napřed mučivý křeče a pak se mi začaly formovat kosti, což strašně praskalo a nakonec mi rupla lidská kůže a už jsem se vesele snažil vyškrabat do ulic Londýna. Naštěstí jsem tam byl s jedním starým známým, tak mě strhl stranou a nakonec jsme se porvali. Nic zajímavýho, vážně," opáčil ironicky a nabral si lžíci salátu. "Měla by ses taky najíst, protože-"
"Jo, jasně, já vím. Protože čím víc jím, tím silnější dítě bude. Neslyšela jsem to už někde?" přerušila jsem ho a smířlivě na něj pohlédla. Pobaveně se ušklíbl a pokračoval v přesvědčování mě o své pravdě. Po chvíli jeho řečí mi začalo hučet v hlavě, tak jsem se raději nasnídala taky, jinak by mě museli vystřelit na Měsíc.
"Někdy dokážeš být pěkně otravnej," oznámila jsem mu a se značným sebezapřením do sebe vpravila lžíci salátu.
"Já vím," utrousil.
"Kdo byl ten kamarád, se kterým ses jako vlkodlak porval?" zajímala jsem se, ale než mi stačil odpovědět, ozvalo se dvojité zabušení na dveře.
"Dojdu ote-" ozvala jsem se, ale tentokrát mě přerušil on.
"Seď, já tam dojdu.," přikázal mi a zvedl se ze židle dřív, než jsem stihla vznést jakoukoli námitku. Nabručeně jsem se opřela o židli a založila ruce na hrudi, ale s očima navrch hlavy pozorovala, kdo nás to přišel navštívit.
Jaké bylo mé překvapení, když se ve dveřích zjevili Andrew s Emily, kterou jsem ještě před dvěma týdny a pár dny upřímně nesnášela.
"Ahoj!" zavýskla Emily a objala Logana, zatímco Andrew si s ním jenom plácl. Napadlo mě, způsobit jim menší šok mým těhotenstvím. Na mírně vystouplém břiše, které bylo pod přiléhavou látkou jasně viditelné, přece už jen něco podezřelého bylo. Nemyslela jsem to zle, bylo to takové přátelské pošťuchování, protože, věřte nevěřte, Emily už jsem
nijak neřešila. Přišla mi spíš jako taková kamarádka, kterou jsem ještě nestihla pořádně poznat.
"Pojďte dál," pozval je Logan do pokoje a já se postavila, abych je mohla uvítat.
Emily se ke mně nadšeně přiřítila a asi si zatím ničeho nevšimla. Opravdu pevně mě objala. Skoro jako bychom se neviděly pět let!
"Opatrně…" nabádala jsem ji a trochu se odtáhla. Ustoupila a teprve teď si mě přeměřila zkoumavým pohledem. Na břiše jí pohled zůstal o trochu déle, než v nefalšovaném šoku vykulila oči.
"Kdo... kdo ti tohle udělal?" vyjekla a čapla mě za ramena. Se smíchem jsem její ruce setřásla a ukázala na Logana, úzkostlivě stojícího s Andrewem za ní.
"Tady tvůj kamarád. Ale řekla bych, že za to tak 'trochu' můžeme oba," sdělila jsem jí, a obě ruce si položila na břicho. Otočila se na patě a Logana si taky prohlédla.
"To snad... tohle je vtip, že jo?" vyptávala se, zatímco Andrew už se nepokrytě chechtal a já se potutelně culila. Nemohla jsem si pomoct.
Po pár minutách, kdy Emily vydýchala prvotní šok, jsme všichni seděli kolem stolu a zapáleně diskutovali.
"Jak se vám vlastně povedlo utéct? Myslel jsem, že vás Měniči obklíčili a nedovolili nikomu opustit dům," nechápal Logan a pod Emilyiným upřeným pohledem si pohrával s přívěskem na krku. Chápala jsem jeho nervozitu.
"Nevíme co se stalo, ale jednoho dne jsme se s Andrewem vydali na opatrnou obhlídku jejich pozic a zjistili, že se vypakovali. Buď je někdo zabil, nebo odvolal pryč. Nechápu to, ale jistě že jsme se okamžitě sbalili a co nejrychleji vypadli. Nevyplatí se pokoušet osud. Ubytovali jsme se hned vedle vás, takže kdybyste někdo něco potřeboval, dveře jsou kdykoli otevřené," usmívala se Emily a konečně se podívala na někoho jiného, nežna Logana, jehož obličej laserovala dobrých pět minut v kuse. Ke vší smůle jsem to byla já.
"Hele, nerada vám do toho kecám, ale možná bychom měli začít plánovat strategii, jak zabít Daniela. Sice si ještě pár měsíců počkáme, ale nebylo by to od věci," dodala s pohledem zabodnutým na mém břiše. Dostala jsem z toho špatný pocit a překřížila si na něm ruce. Nechápala jsem, co má Emily za problém.
"Jen tři," oponovala jsem jí.
"Co jen tři?" nechápala.
"Počkáme si už jen tři měsíce. Pak už bude to dítě venku."
"Jak to?"
"Je to potomek vlkodlaka, je silnější a vyvíjí se rychleji než obyčejné děti," objasnila jsem.
"Aha," zabručela inteligentně.
"Tak tedy za tři měsíce. Ale, tak trochu mě napadlo, že budeme potřebovat pomoc zvenčí. Pochybuju, že tři vlkodlaci, člověk a vlkodlačí dítě, zabijou stovky let starého upíra," poznamenala a tentokrát si za oběť svého pohledu vybrala Andrewa. Odfoukla jsem si pramen vlasů z obličeje, dneska už podruhé a ruce, dosud zkřížené na břiše, zase spustila podél těla.
"Taky mě to napadlo. Přemýšlel jsem nad bratry Morganovými," přidal se do diskuse Logan. Netušila jsem o čem je řeč.
"Nad bratry Mor-co?" zeptala jsem se nechápavě.
"Nad bratry Morganovými. Jsou to čtyři upíři, ale rozhodli se spolupracovat s vlkodlaky. V zabíjení svého druhu jsou celkem zběhlí. Mohli by nám pomoct, ale většinou chtějí i něco na oplátku. Nepomáhají zadarmo. Dokázal bych s nimi navázat kontakt, žijí tady v Londýně," zopakoval mi jejich příjmení. Nemusela jsem nad tím nějak dlouho přemýšlet, každá pomoct se nám mohla hodit.
"No tak fajn. Chceš to udělat ještě dneska?" zajímalo mě.
"Možná, že by to tak bylo nejlepší, ale dneska raději zůstanu s tebou. Myslím, že tohle má ještě nějakou chvíli čas, navíc bych se cítil provinile, že jsem nepozoroval vývoj našeho dítěte."
Vděčně jsem se na něj usmála, přesně věděl, že na tohle myslím každý den, když se chystal někam zmizet.
"No dobře, my zatím poletíme. Musíme si ještě zařídit pár věcí," omluvila se Emily a s Andrewem v patách se nechali vyprovodit Loganem až před pokoj.
Mrkla jsem se na hodinky. Páni! Ten čas ale letí! Pár minut po jedné.
"Mám začít dělat oběd?" zeptala jsem se, ale ode dveří se ozvala zamítavá odpověď.


NATALIA


Navlhlé jehličí zakřupalo, když jsem na něj šlápla. Mířila jsem do lesa, tam, kde jsem se měla sejít s Danielem. Od naší první pusy jsme neměli ani chvilku na to, abychom si vyjasnili, jak to teď bude dál. Oba jsme věděli, že nás k sobě něco přitahuje, ale zároveň jsme také věděli, že kdyby na to přišla Brianna, nebo Chris s Annou, oba nás nejspíš zabíjí. Nebo hůř. Donutí nás, zabít toho druhého. To bych nebyla schopná unést. Radši jsem zahnala myšlenky a pokračovala v celkem rychlé chůzi. V baráku jsem se teď téměř nemohla hnout, aniž bych neměla někoho v patách. Brianna povolala nějaké Měniče, zpátky z mise, která mi nebyla známá a od té doby nemám kousku soukromí. Těžce to nese i Daniel. Snažil se to Brianně rozmluvit, ale ta mu jen odvětila, že s nimi má své plány.
Díky bohu, že valná část z nich odsud brzy vypadne. Zůstanou asi jen dva, nebo tři vybraní. Komu se dostane té 'pocty', to jsem ještě nevěděla.
Konečně jsem se dostala na to místo, kde jsme se domluvili. Mohla jsem se sem dostat rychleji, kdybych použila svou upíří 'bleskorychlost', ale to by pak ztratilo to kouzlo, postrádala bych téměř neviditelný přízrak lidskosti, který ve mně ještě zůstával.
Zastavila jsem se na místě, a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. Už už jsem na Daniela chtěla zavolat, ale najednou mi čísi ruka zakryla oči.
Srdečně jsem se zasmála.
"Danieli, vyděsils mě!" okřikla jsem ho pobaveně.
"Oh, to se moc omlouvám, nechtěl jsem," ozval se za mnou úplně cizí, mužský hlas.
A sakra...
Vyškubla jsem se mu a otočila se k němu čelem, přičemž jsem couvala do bezpečné vzdálenosti. Měl delší blond vlasy a poměrně nízkou postavu, asi jako já. Výraz mi zkameněl. Věděla jsem, že z tohohle bude průšvih, jestli to někomu vyslepičí.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
"Nikolai Dmitrij Stroganov, jméno mé. Měnič prvního stupně, krásná dámo," představil se mi a převedl směšné pukrle.
"Co po mě chceš?!" vyštěkla jsem, rádoby pevným hlasem.
"Ach, to co bych chtěl, mi patrně odepřete, slečno, neboť jsem si všiml, že vaše srdce patří jinému," fňukal naoko ublíženě a docela mi začínal lézt na nervy. V jeho slovech figuroval silný ruský přízvuk.
"Co-po-mě-chceš?!" vyhláskovala jsem mu důrazně. Nebezpečně se usmál. Všimla jsem si, že má zlatý zub. Levý, horní špičák. Asi mu někdo dal pořádně na budku. Nedivila jsem se.
"Chci mnoho věcí, krásná Natalio. Ale v první řadě chci být jedním z těch, co tu zůstanou. Pokud to zařídíte, udržím vaše tajemství v bezpečí. Víte, vždycky jsem měl slabost pro zakázanou lásku..." povzdechl si teatrálně.
"Proč tu chceš být?" otázala jsem se zostra.
"Protože ten vlkodlak, kterého lovíte, ten co je na útěku s vaší sestrou, mi zabil bratra. Chci být ten, co mu zasadí poslední ránu," pronesl náhle drsnějším hlasem a koukal se kamsi do dálky, asi vyvolával vzpomínky.
"Co se to tu děje?" ozval se za mnou Danielův hlas. Raději jsem se k Nikolaiovi neotáčela zády, bůh ví, jakou kravinu by ho napadlo udělat.
"Tady mladý pán Stroganov nás vydírá. Chce, abychom ho procpali mezi ty vyvolené, co tu zůstanou, aby pomohli s chycením Selene, aby mohl zabít toho vlkodlaka Logana, jinak prý o nás řekne Brianně," podala jsem mu to stručně, aniž bych z Nikolaie spustila zrak.
"Jak se to o nás dozvěděl?" Teď už stál Daniel přímo vedle mě. Po očku jsem na něj pohlédla.
"Já… on mi zakryl oči, a já si myslela, že jsi to ty-" vysvětlovala jsem, ale Nikolai mě přerušil.
"Ale ne, drahé hrdličky! Pozoruji vás již déle. Vím o vás delší dobu, dneska to bylo jen perfektní načasování! Vážně si myslíte, že jste tak nenápadní? Ale jděte." zasmál se.
"Mrzí mě to..." pronesla jsem směrem k Danielovi
"Ne, ne. Ty za to nemůžeš," ujistil mě, a věnoval mi milý pohled.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | Web | 27. září 2012 v 20:47 | Reagovat

Ale ne, hrdličky! OMG! Je možné, aby mi odumřela bránice? Krásná kapitolka, já chci další! :-D  :-D

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 28. září 2012 v 11:15 | Reagovat

Jestli se někdy sejdeme, tak tě nejdřív rozdrtím v náruči a pak ti dám pusu, protože na tohle je i můj slovník krátký :-D  :-D

3 Vicky Vicky | Web | 29. září 2012 v 15:25 | Reagovat

ty jo já se na to dítě těším! :-D A miluju Loganovo starání a hlášky... :-D Krása!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.