Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

16. Kapitola

25. října 2012 v 22:19 | Lucianne Gray |  Prokletá Krev: Do Poslední Kapky
Dobře, v první řadě bych se ráda omluvila za to, že slibuju slibuju a... nakonec nic. Jsem v tomhle strašná, nedokážu dodržet slovo. Další kapitola bude hned v sobotu, protože už k PK mám přístup. Tahle kapitola nicméně neprošla pod drobnohledem korektorky, tak omluvte případné chyby, prosím. :)
Poslední dobou se věnuju především škole, čtení, psaní recenzí a psaní knihy, kterou mám v plánu vydat, ať už na vlastní náklady nebo na náklady nakladatelství, takže se omlouvám všem, kteří na tenhle blog ještě nezapomněli a pořád sem chodí. Je dost možné, že Mystic bude pozastaven, ale pokud se tak stane, nemějte strach, lucianne-books.wz.cz pořád funguje, jen te´d potřebuju přečíst víc knížek. Chystá se recenze na knížku Divergence, na jednu na jejíž jméno si za boha nevzpomenu, a až dočtu zbrusu nové knihy Tygrovo Prokletí a Rudou jako rubín, budu vás informovat o tom, jak se mi četly. Děkuju za pochopení, vaše,

Lucianne.

Kapitola XVI.



SELENE

Emily byla trochu překvapená že mě vidí, když jsme se s Loganem přes měsíc neozvali, ale pustila mě dál.
"Andrew jel něco nakoupit, došlo nám jídlo. Dáš si kaf- čaj?" Opravila se včas, s pohledem upřeným na moje břicho. Co jí sakra pořád vadí?!
"Jasně, díky." Opáčila jsem.
"Ty... Emily, co ti vadí na tom že jsem těhotná?" Položila jsem jí promyšlenou otázku.
Málem upustila skleněnou dózu plnou sáčků čajů, ale včas ji vybalancovala. Fajn, asi to nebyla moc promyšlená otázka.
"Mě nevadí nic, jsem jen... překvapená, že se mu povedlo zplodit dítě. Mysleli jsme, že je neplodný." Oznámila mi to samé, co mi řekl Logan, když jsme zjistili, že jsem v jiném stavu.
"Proč si tohle všichni myslí?" Tázala jsem se nechápavě.
"Logan měl kdysi takovou... nehodu. Když s tím byl u doktora, řekl mu že nemůže mít děti. Chápeš... problém s... ehm... spodní částí těla... no..." Koktala, a já se nubránila mírnému uculení.
"Jasně, problém se spodní částí těla. Chápu." Zrudla, a radši zalila sáčky čaje vroucí vodou.
Propukla jsem v nezastavitelný záchvat smíchu, když jsem si představila Logana na... urologii. Po chvilce váhavého chechtání se k mému zíchvatu přidala i Emily.
Donesla vyluhovaný čaj na stůl, a posadila se naproti mě, přičemž si bradu podepřela dlaní.
"Přeju vám to, jsem ráda že je konečně šťastný. Já a Andrew jsme Logana znali už jako štěňata. Promiň mi ten výraz, asi nejsi na takovéhle, um, nadpřirozenosti zvyklá."
"Ne, to je v pohodě. Hele, máš vůbec někoho?" Položila jsem otázku protentokrát na tělo.
Stočila pohled někam k zemi a znovu zrudla.
"Řekla bych ti to, ale..."
"Ale co?"
"Nevím, jestli mě neodsoudíš."
"Neodsoudím, povídej."
"No tak jo. Já jsem se dala dohromady... se Simonem" Vyhrkla.
"Se Simonem Morganem? Nekecej. A není on náhodou upír?" Zajímala jsem se, s očima navrch hlavy. Simona jsem nesnášela, ale jestli je s ním Emily šťastná, tak ať.
"No jo, ale on je úplně jinej než ostatní krvechlasti. Vnímá co říkám, respektuje mě. Je to už dýl, a ví to i Andrew, ale ten ho nesnáší, a odsuzuje mě. Hučí do mě abych se s ním rozešla, jenže já nechci!"Pofňukávala.
"No tak mu to řekni. Řekni mu, že se nebudeš řídit tím, co se jemu líbí, a co ne. Myslíš, že kdyby se mé sestře nelíbilo že chodím s Loganem, tak hohned pustím k vodě? Ale jdi ty." Povzbuzovala jsem ji.
Přátelsky se na mě usmála. Zbytek dne jsme prodrbaly, a když se vrátil Andrew, řekla mu Emily pěkně od plic to, co jsem jí poradila. Chvíli na ni beze slova zíral, a pak se radši zdekoval se slovy, že si musí ještě něco zařídit. To určitě. Spíš se potřeboval někde vyplakat z šoku, že ho jeho starší sestra odmítla poslechnout. Proč by ho taky starší sestra měla poslouchat?
Na náš pokoj jsem se vracela s pocitem, že jsem si asi našla novou kamarádku. Zezačátku mi Emily lezla na nervy, ale konečně jsem ji trochu poznala, a snažila se pochopit její situaci.
Když jsem za sebou zabouchla dveře, už byla tma, ale jediný pohled na hodiny na stěně mi řekl, že ještě nebylo ani sedm.
Z kuchyně vykročil usměvavý Logan.
"Já vím, že se ti poslední dobou moc nevěnuju zlato, a omlouvám se, ale mám něco čím bych to mohl vynahradit." Nato mě zavedl do jídelny, kde na nás čekala nádherná večeře. Logan je zlatíčko.


NATALIA

Ráno jsem se probudila sama, ale vzpomínka na včerejší večer mi v paměti zůstávala nedotčená. Nemohla jsem uvěřit, že jsme s Danielem měli skoro celou noc pro sebe. I když jsem ji prospala, jako každou jinou. Jenže je rozdíl mezi spaním v obyčejné posteli, a spaním v posteli ve které jste jak vy, tak Daniel. Zvedla jsem se na loktech a okamžitě uviděla pečlivě složený lísteček.
Natáhla jsem se pro něj a rozložila ho. Zkoseným, úhledným písmem tam stálo:

"Drahá Natalio,

bohužel jsem musel opustit tu nejvíce nádhernou dívku,
jakou jsem kdy poznal, ale omlouvám se, bylo to naléhavé, nebo
mi to tak Brianna vyložila. Co podle ní není naléhavé, že?
Chci ti oznámit, že noc strávená s tebou, je tou nejlepší, jakou
jsem kdy prižil. Rád bych se vypsal ze svých emocí, na tenhle
nicotný kousek papíru, ale obávám se, že jeho kapacita by byla
na má slova krátká. Jediná vhodná slova jaká mohu použít bez
toho abych je sepsal na celou stránku jsou krátká, ale pro mou
duši a srdce významná.

Miluji Natalii Benettovou, dívku z mých snů."

Dopis jsem si přečetla snad sedmkrát po sobě, pak jsem ho vzala, zalepila do té nejkrásnější obálky kterou jsem našla, a její zadní stranu pak pomazala lepidlem, a vložila na čestnou stránku, do mého deníku.
S přihlouplým úsměvem jsem se pak dala do kupy a sešla schody do kuchyně.
Seděli tam ti tři Měniči, a o něčem zapáleně diskutovali. Když jsem okolo stolu který okupovali prošla, Nikolai se na mě zářivě zazubil a mrkl.
Ale to mi náladu nepokazilo, byla jsem takšťastná z toho dopisu, že jsem nebyla schopná se na někoho zlobit. Tedy kromě Christopha. Když jsem ho potkala u vchodu do obýváku, probodla jsem ho nevraživým pohledem. Oproti němu byl Daniel poklad, to to byl taky upír.
Vrátila jsem se do kuchyně, a začala připravovat snídani. Nechtěla jsem se dělat s něčím složitým, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se snažila nepřipálit vafle.
Po snídani jsem se rozhodla se trochu postarat o máminy kytky,které v podzimním počasí zřetelně strádaly. Lístky měly promrzlé, květy povadlé, a kořínky jim prorůstal plevel. Musela jsem nějak uctít památku rodičů, a tohle byla jasná příležitost. Tu zahradu navrhovali spolu.
Dopadlo to tak, že za hodinu byly kvítky odplevelené, zalité a ošetřené. Byla jsem sama se sebou spokojená, protože jsem nikdy neuklízela nic jiného než svůj pokoj.
Uvnitř vilky jsem se převlékla zpět do domácího a pustila se do takzvaných 'domácích prací". Tenhle barák je potřeboval jako sůl.
Všichni se na mě dívali tak nějak divně, ale toho jsem si nevšímala. Do odpoledně jsem měla vyprané prádlo, převlečené postele, utřený prach a umyté nádobí.
Jednoduše se mi to dneska povedlo. A kvůli komu? Kvůli Danielovi přece.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 27. října 2012 v 15:20 | Reagovat

moc pěkná kapitolka :) Ten dopis musel dojmout :D

2 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 27. října 2012 v 15:23 | Reagovat

[1]:  Děkuju =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.