Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

7. Kapitola

24. prosince 2012 v 10:00 | Lucianne Gray |  Cesta k srdci
Jo, jo, vidíte dobře!
POSLEDNÍ kapitola CKS! Ani nevíte, jakou mám z toho radost! Historicky je to moje druhá dokončená povídka, ale ten první příběh ani nestojí za řeč, vzhledem k tomu, že jsem ho napsala v devíti letech. Ráda bych ve zkratce shrnula děj minulé kapitoly, ale sama si to nepamatuju a nechce se mi to znovu číst. Vím, opravdu vím, že v příběhu jsou hromady nesrovnalostí, ale... prosím, mějte slitování! :)
Ale dost keců, přeju všem příjemné čtení a... šťastné a veselé Vánoce! :)

Na ubytovně jsem pak strávila celý zbytek dne zabalováním dárků a skládáním je do dárkové tašky.
Myšlenky se mi hlavou proháněly jako splašený vlak a nešlo je nijak zastavit.
Nakonec jsem vstala a zamířila k Violet na pokoj. Slíbila jsem, že si s ní promluvím, hádám že to byla ideální chvíle ke splnění slibu.
Z pokoje se nic neozvalo ani po několikátém zaklepání. Vysvětlení se mi dostalo od její sousedky, která vykoukla z pokoje a oznámila mi, že Violet tam není od té doby, co jsme se vrátili z města.
Začala jsem mít strach, když jsem se dozvěděla, že se Zoe je to úplně stejné. Snažila jsem se ji najít... bezvýsledně. Tedy do té doby, než jsem narazila na Adriana. Přišlo mi trochu divné, když okamžitě navrhl, abychom ji šli hledat do lesa, ale neřešila jsem to. Zatím. Neměla jsem sebemenší důvod mu nevěřit, i když mě Ariadnina slova nějakým způsobem nahlodala.
Další podezřelou věcí na seznamu byl fakt, že elektrické oplotnění najednou nebylo napájeno a my ho mohli s menší kouzelnou pomocí přelézt. Teprve pak jsem pochopila, proč mi to všechno připadalo tak podezřelé.
Mezi stromy postávala rudovlasá dívka. Za ní se krčila svázaná Violet a na stráni se ve sněhu povalovalo tělo. S bolestí jsem podle zrzavých vlasů poznala Claire. Tahle situace se mi vůbec nelíbila. Vůbec.
A všechno se to ještě zhoršilo, když ta holka luskla prsty a černovlasý kluk stojící po mém boku nasadil škodolibý škleb a překonal vzdálenost mezi nimi. Holka se vítězoslavně zazubila. Měla jsem pocit, že žaludek mi svírá ledová dlaň, a že se každou chvíli pozvracím. Jak mohl něco takového provést?!
"My se ještě neznáme. Jsem Lisa," prohodila lehkým, konverzačním tónem a já sebou cukla. Nastalé ticho protnul Violetin tlumený vzlyk. Měla jsem sto chutí se rozeběhnout a servat jí ty provazy.
"Vypadá to, žes' zůstala sama, maličká. Copak s tím asi uděláš?" Její hlas se podobal skřípání dveří. Tohle se mi snad jen zdá...
"Adriane..." špitla jsem slabě. Lisa se zamračila nad tím, že jsem její proslov totálně ignorovala. Pomalu mi začínalo docházet, co se tu vlastně stalo. Jak mohl?!
Vypočítavě se zašklebil. Jak je možné, že jsem si toho nevšimla dřív? Jak je možné, že jsem si ten prostý fakt, že je prohnilý zlem, nepřiznala už dřív? Byl to sakra dobrý herec.
"No... vypadá to, že budeš přece jen snadný cíl. Adriane... prosím tě, vyřiď to. Nebudu si s ní špinit ruce..." protočila otráveně očima. Ta arogance z ní jen čišela. Do očí se mi draly slzy. Ne...
Ale Adrian ji poslechl udělal ke mně pár kroků a nakonec se zastavil asi deset centimetrů přede mnou. V očích jsem mu četla jako v otevřené knize. Tohle plánoval už od začátku. Znovu se ušklíbl.
"Mrzí mě to... počkej, vlastně ne!" zasmál se uvolněně.
Bylo mi jedno, jestli umřu, ale pokud by se to stalo, nepochybovala jsem o tom, že Violet stihne stejný osud. A to jsem nechtěla. Vrhla jsem na ni pohled přes jeho rameno. Adrianovi to neuniklo.
"Neměj obavy, bude o ni dobře postaráno," 'uklidnil' mě. Moc dobře jsem věděla, co tím postaráno myslel. Nekonečné dny, možná týdny, mučení jen pro zábavu. Nehodlala jsem to dopustit.
Naklonil se ke mně a přitiskl své studené rty na ty mé. Nebyl to polibek, jen ze mě sál duši. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že se kvůli mně změní. Nikdy se nezmění.
Cítila jsem, jak ze mě pomalu ale jistě uniká život. Moje duše se ztrácela spolu s ním a tělo jsem najednou měla nějaké... lehčí. Zatmívalo se mi před očima, ale ještě něco jsem stihla udělat.
Položila jsem mu ruce na ramena, ale ne, protože bych ho chtěla objímat (hráblo vám?!), ale protože jsem mu chtěla ublížit. Sebrala jsem zbytky sil a dlaněmi si nechala projet záblesk čiré moci Poznamenaných. Svůj účel to splnilo. Ostře sebou škubl a spadl na zem. Byl omráčený, ale ne na dlouho.
Lisa na mě šokovaně zírala, asi mě dost podcenila. A podcenit mě se nevyplácí.
Nezdržovala jsem se nějakými válečnými kecy, napřáhla jsem proti sobě ruce a vzápětí mě oslepil jasně modrý paprsek. Zavřela jsem oči, ale sílu jsem si nechala proudit mýma rukama směrem k Lise. Koncentrovala jsem se tak, jako nikdy předtím.
Zázrakem bylo, že jsem vůbec věděla, jak tu magii použít, protože mě to nikdo nenaučil.
Vytrvalé praskání a bzučení přerušil bolestný výkřik. Lisin výkřik. Věděla jsem, že ještě není konec, ale evidentně to pro ni nebylo nic příjemného.
Začínala jsem na sobě cítit únavu. Tělo mi vypovídalo službu a před očima, které jsem držela tak tak otevřené, mi tančily modré a fialové hvězdičky, které mi úplně zakrývaly periferní vidění. Do obličeje mi spadl pramen vlasů a ruce začaly klesat. Padla jsem na kolena.
Nemohla jsem myslet na nic jiného, než na to, aby to konečně skončilo. Páteří mi projela nesnesitelná křeč a v ten moment jsem se zhroutila k zemi. Sníh mi vletěl pod svetr a do obličeje, ale nebyla jsem schopná to vnímat.
Síla, která před chvíli tryskala z mých rukou už neprskala ani nesyčela, ale... přece jen nebylo ticho. Kromě tichého Lisina sípání jsem zaslechla i něco jiného. Tiché kroky. Vzplála ve mně naděje, ale moc jsem tomu nevěřila. Neměla jsem nikoho, kdo by mi v tomhle boji přišel na pomoc.
Moje domněnky se však ukázaly být mylné, když jsem opět zaslechla živé šumění síly. Daleko hlasitejší a razantnější než to moje. Namáhavě jsem otevřela oči a nad sebou spatřila stát Ariadne. Pohled upírala na Lisu, svíjející se pod náporem modrých paprsků někde v povzdálí. Za Ariadne jsem uviděla nějaký stín. Asi tam nebyla sama.
Najednou se mi zamotala hlava a před očima se mi úplně zatmělo. Upadla jsem do bezvědomí.

°°°

Probral mě houpavý pocit, tiché dohadování se dvou hlasů a bolest na ruce, kterou mi někdo křečovitě svíral. Rozlepila jsem oči.
"Je vzhůru!" Poznala jsem Violetin roztřesený hlas, naplněný obavami o mou maličkost. Potěšilo mě to a slabě jsem se usmála, i když mi bylo spíš do breku. Stačilo mi vědět, že všechno dobře dopadlo. A to nejspíš dopadlo, když mi tady teď Violet křičí do ucha.
Člověk co mě nesl, zastavil. Teprve teď jsem v něm poznala Williama. Co ten tu dělá?
"Můžeš chodit?" zeptal se bez okolků. Zkusmo jsem si protáhla krk. Když se nedostavilo žádné motání hlavy, váhavě jsem přitakala. Položil mě na zem.
"To je dobře, protože se pořádně proneseš. Ignorovala jsem jeho poznámku.
"Co se stalo?" vyzvídala jsem a konečně jsem v očích ucítila ty zatracené slzy. Všichni naráz zabodli pohled do země. Ona je totiž námraza děsně zajímavá!
Mlčeli a nakonec jsem to nevydržela.
"Tak co?!" vyjektala jsem. Byla mi nesnesitelná zima, ale počasím to nebylo.
"Museli jsme je zabít. Hledali jsme tě, protože jsme s tebou ještě chtěli mluvit, ale pak nám ta holka řekla kam jdeš, a bylo nám to jasný. Les je přímo stvořejen k démonickejm srazům," prolomila nakonec ticho Ariadne pokorným hlasem. Vůbec se to nepodobalo jejímu jinak hrdému charakteru. Čekala jsem to. Byla jsem na to připravená a přesto se mi teď z očí spustilo několik slaných slz. Violet mě beze slova objala. Ti dva jí asi celou situaci už stačili vysvětlit, protože nejevila žádné známky toho, že se co nevidět zhroutí. Tak jsem totiž vypadala já.
Všimla jsem si jejích podlitin a škrábanců a upřímně jsem doufala, že neutrpěla nějaké závažné, vnitřní zranění. I když... o to už se nejspíš postarala Ariadne.
Slzami jsem jí zmáčela špinavou košili, ale asi jí to bylo jedno. Nutně jsem potřebovala oporu. S bráchou jsem se objímat nechtěla a s Ariadne taková kamarádka nejsem. Kdo jiný než polosestra mi zbýval?
Myšlenkami jsem stejně zabloudila zpět k černovlasému, zelenookému klukovi... který mi zlomil srdce a ani tu není, abych mu za to mohla nakopat zadek. Už nikdy tu nebude. Na jednu stranu jsem za to byla ráda, na stranu druhou mě to jistým způsobem bolelo. Určitě budeme truchlit nad ztrátou Claire, ale zároveň si můžeme i vydechnout... je totiž konec.

°°°

Seděla jsem v kořenech dubu s Violet po boku. Dnes už naposledy. Měly jsme jet domů.
Vánoce jsem úspěšně přežila a když mi den po nich zavolali rodiče, že se můžu společně s Violet vrátit na starou školu, měla jsem radost. Tohle místo přináší jen neštěstí a smutek. Nechtěla jsem tu být už ani chvíli, přesto se ale našly věci, po kterých se mi bude stýskat. Jako třeba dub. Nebo Rich.
No... s Richem to bude hůř zvládat Violet. Ale já ji podržím. Stejně jako ona podržela mě, když jsem ztratila Adriana. Byla pro mě oporou a já jí to oplatím. Dlužím jí to. Vždycky budu.
S Willem jsem to urovnala, ale trval na tom, že zůstane na Aljašce. Nechtěl se s rodiči ani vidět, ale spíš měl strach, než že by je nenáviděl. Byl to skvělý kluk, po kterém se mi bude taky stýskat. Celkově to bylo dost rozporuplné období, na které budu vzpomínat s melancholickými myšlenkami. Ale... všechno zlé je pro něco dobré, ne?
Věřím, že ano. Vždycky budu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 24. prosince 2012 v 13:21 | Reagovat

páni, to jsem vůbec nečekala!! A já myslela, že jsi s CKS nadobro sekla!! Ale samozřejmě jsem moc ráda, že jsi povídku dopsala, i když ten konec mi přišel docela rychlý. To nevadí, moc se ti to povedlo a úplně šťastný end to taky není, takže skvělé! Jestli jsem něco takového čekala od Adriana? Kdepak! :-D Ten zrádce!!! Jsem docela ráda, že jedou domů, z té Aljašky mi začaly drkotat zuby :-D Opravdu moc jsem ráda, že jsi napsala tu poslední kapitolku... A prolog bude?? :-)
Povídka se ti povedla! :-) S přestávkami, záseky, ale přece :-) Krásný! :-D
PS: Už je to asi ohraný, ale veselé Vánoce! :-D

2 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 24. prosince 2012 v 17:02 | Reagovat

[1]:  Taky jsem si to v jednu chvíli myslela, ale nemohla jsem přijít na žádný vhodný vánoční dárek pro čtenáře, a pak mě to trklo! Jasně, říkala jsem si, že bude dost těžké se do příběhu znovu vžít a taky že bylo (důvod VELMI rychlého konce, za což se omlouvám :))
Jo jo, Adrian je pěknej grázl :) No, mě drkotají zuby z té zimy venku :DD Epilog nebude, už na to nemám nervy :D
Děkuju :)
Jinak... taky přeju krásné Vánoce, hodně dárků a taky šťastný nový rok! :D

3 Karolína K. 44 Karolína K. 44 | 25. prosince 2012 v 19:00 | Reagovat

Tobě taky šťastné a veselé!! Vše nejlepší do nového roku 2013!

A gratuluji ke druhé dokončené povídce! Ještě si ji musím dočíst, část první kapitoly mám, no... ale zatím SUPER!! Žádnou nesrovnalost jsem tam nenašla!
A mohu se dopsat, o čem byl ten první dokončený příběh, který jsi napsala v devíti letech?

P.S. Mohu se zeptat, jestli bude pokračovat tvůj druhý blog o knížkách? Už jsi tam dlouho nic nepublikovala a docela by mě zajímal tvůj názor na Rudou jako rubín, když ji máš v Rozečtělých. Četla jsem taky a líbilo.
Ale k ničemu tě vůbec nenutím... :D
Jo a právě čtu Smečku první díl, ale zatím nemůžu moc hodnotit, jsem teprve asi na straně 40. Jdu si podruhý na ni přečíst tvou recenzi, když jsem ji četla poprvý, moc si to nepamatuju XD...

4 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 26. prosince 2012 v 13:30 | Reagovat

Tak jo... Konečně jsem se dostala taky k tomu, abych si to přečetla... Napsala bych dřív, ale nějak nebyl čas.. a hlavně jsem to zjistila až teď, když jsem se na tvůj blog podívala.
Konec je trochu rychlý, ale kdo by se divil že? Tak nějak jsem tušila, že to nebude úplně šťastný happyend, ale takhle se mi to líbí :-D Úžasný... Těším se na další povídky a na to až si přečtu ty jednorázovky... :-D
Hodně štěstí a zdraví do nového roku :-D  :-D

5 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 29. prosince 2012 v 22:34 | Reagovat

[3]:  Děkuju, děkuju a ještě jednou děkuju :D Jen tak... byla to taková mišmaš fantasy ptákovina psaná rukou bláznivý, devítiletý holky :)
Pořád pokračuje, akorát jaksi nestíhám psát recenze. Brzy napravím :D

[4]:  Happyendy sice ráda mám, ale... nějak mi to k příběhu sedělo víc :) Jo, ten konec je nehorázně rychlý, hlavně taky proto, že jsem to chtěla mít co nejrychleji za sebou :D Děkuju, to samé i tobě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.