Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

SK - 1. Kapitola 1/2

29. ledna 2013 v 7:57 | Lucianne Gray |  Srdcový Král
Tak jsem se opět parádně naštvala. Blog.cz zkrátka nechápe co to znamená 29 236 znaků, plus článek před kapitolou. Nechápe, že to prostě dohromady nedá 40 000 znaků. Takže první část první kapitoly je taková delší, a druhá bude prostě kratší, bohužel. No, jinak druhou část čekejte ve čtvrtek, jak už jsem (myslím) psala. No, vzhledem k tomu, že je hodina informatiky, měla bych končit. užijte si kapitolu :)



1. Kapitola - V cíli


Když její noha dopadla na lakované parkety za bílou čarou, ozvalo se hlasité zapískání. Sehnula se a lapajíc podechu se lokty opřela o kolena. Překonala svůj rekord a měla ze sebe radost. Podle nadšeného výskotu z laviček z ní mělo radost i běžecké družstvo jejich školy.
Vzápětí k ní kdosi přiběhl, položil jí ruku na prudce se zdvihající záda a podal jí plastovou lahev s vodou. Napila se a s tichým díky ji předala zpět Terrymu, který se široce usmíval.
"Jseš třída, Wendy. Slyšel jsem Stonea, jak říká že by tě chtěl do družstva," promluvil, ale tón jeho hlasu znejistěl, když zahlédl její zachmuřený výraz. "Ty nechceš být v družstvu? Vždyť jseš z nás nejlepší."
"Tak to není, jen... táta si to nepřeje," namítla lehce a odhodila si z ramene pramen slámově zlatých vlasů. Terry protočil očima.
"Promiň, ale nejsi ty náhodou dospělá?" zeptal se a podal jí ručník, aby si mohla otřít zpocený obličej.
"Táta říká, že dokud mi platí školu a živí mě, budu ho poslouchat. A ať se ti to líbí, nebo ne, je v právu," prohlásila Wendy a přehodila si ručník přes rameno.
Přála si být v družstvu, opravdu si to přála, ale otec jí to nechtěl dovolit. Byl zázrak, že dokázal přenést přes srdce její lásku k běhu, ale tohle odmítl akceptovat. Wendy si povzdechla.
"No jo, asi máš pravdu..." zabručel Terry a zaklonil hlavu ke stropu. "Ale stejně je to nefér." Na to se jeho kamarádka jen ušklíbla.
Jakmile se posadila na lavičku a položila ručník vedle sebe, za zády se jí ozval sykavý hlas.
"...ta aby se nepředvedla." Anita Morrisonová. Wendy se na ni otočila a nasadila sladký úsměv.
"Máš nějaký problém, Nito?" Anita nesnášela když někdo zkracoval její jméno. A Wendy to moc dobře věděla. Oslovená zrzka se naklonila a přimhouřila oči.
"Ty jsi můj problém," sdělila jí a zvedla se z lavičky, aby mohla odkráčet někam do ústraní a pomlouvat Wendy s jednou ze svých mnoha falešných kamarádek. Wendy ji napodobila, až na to, že ona zamířila k Terrymu, opírajícímu se o dřevěné obložení.
"Je pitomá," konstatoval jednoduše, když zakotvila vedle něj. Kývla a slabě se usmála.
"Jdeš po škole ven?" mrkl na ni s uličnickými jiskrami v očích. Vzpoměla si na jejich minulou 'procházku', když narazili na psa, patřícího Terryho sousedce. Utíkali před tím vlčákem pomalu přes celý Londýn. Při té myšlence se ušklíbla.
"Zeptám se táty," povolila.
Protivná píšťalka slečny MacBeeové se opět přihlásila ke slovu, tentokrát ve vyšší frekvenci. Hodina tělocviku skončila a pro studenty čtvrtého ročníku skončil zároveň s ní i celý školní den. Velká masa lidí se pohnula směrem k šatnám

+++

"Vezmi sestru s sebou, a můžete jít."
"Proč má jít Annabelle s námi?"
"Jako pojistka, že si na tebe ten chlapec nic nezkusí."
"Přátelíme se spolu už od školky, Terry by mi nikdy nic neudělal," hájila svého přítele Wendy. Jak si něco takového mohl otec myslet?!
"Konec diskuze. Vezmi Belle s sebou, nebo nikam nejdeš."
Tohle otec dělal vždycky, když neměl co říct. Rezignovaně pohlédla ke dveřím, kde stála patnáctiletá dívka s mahagonovými vlasy a samolibým úsměvem.
"Fajn," hlesla Wendy nakonec a naštvaně vydupala schody do svého pokoje. Nebylo spravedlivé, že rodiče rozhodovali o jejím volném čase i přesto, že už za sebou měla devatenácté narozeniny. Občas ji zachvátil takový pocit, že jí z její rodiny naskáče kopřivka. Nestačila otravná Annabelle, její mladší sestra, ale život jí ztrpčovala i teta Megan, která se do jejich viktoriánského domu na kraji Londýna nastěhovala hned po svém třetím rozvodu. Jediný, kdo se dal snést, byl otec, matka a babička Theresa.
Zatímco Wendy se oblékala, Annabelle telefonovala svým kamarádkám, že může jít ven se starší sestrou a jejím přítelem, se kterým určitě potají chodí a dělá spoustu jiných věcí, ale chce aby to zůstalo jen mezi nimi dvěma, protože rodiče by ji potom určitě zabili.

+++

Hned jakmile ho uviděla stát na štěrkové cestě před jejich domem, nasadila výraz já-za-to-nemůžu, aby ji zaživa nestáhl z kůže při pohledu na její sestru, ťukající esemesku. Svojí kamarádce neublížil, ale otrávenému šklebu zabránit nedokázal. Wendyina sestra se řadila k tomu málu lidí, kteří ho dokázali perfektně vytočit jen svým přístupem k důležitým věcem.
"Kam půjdeme?" zavrkala Belle aniž by odtrhla zrak od displeje telefonu.
"Přemýšlel jsem nad tím lesem za vaším barákem. Ty jsi tam ještě nebyla, že ne, Wendy?"
"Táta mi to zakázal," odvětila trochu sklesle.
"Ale zákazy jsou od toho, aby se porušovaly, ne?" ozvala se opět Annabelle. Wendy se na ni překvapeně podívala. Nečekala, že by zrovna její sestra začala s rebelií. Navíc proti tak přísnému člověku jako byl jejich otec.
"Moje řeč," mrkl Terry, ale na Annabelle se ani nepodíval. Tázavě hleděl na Wendy, která si nakonec poraženecky povzdechla.
"Jestli na to přijde táta..." začala, ale byla přerušena.
"Skvěle! Můžem jít?" Při jeho zavýsknutí obě dívky nadskočily leknutím, přičemž Annabelle upustila mobil a z úst jí vyšlo velice sprosté slovo.
Terry nečekal na jejich odpověď a otočil se čelem k lesu, který se hrozivě tyčil za domem Gibsonů. Wendy nasucho polkla, ale když udělal první krok, vyrazila za ním, s Annabelle v patách. Ten les jí naháněl hrůzu už když byla malá, proto si nikdy nedovolila porušit otcův zákaz a vkročit na jeho půdu. Mohla si být jistá, že i ve dne tam bude tma jako o půlnoci. Už na hranici lesa se jí do vlasů zapletly vlezlé větvičky a o tělo se otřel chladný vítr. Naskakovala jí husí kůže, ale nemohla za to zima. Děsil ji každý zvuk, který se ještě znásobil v tichu, které v lese vládlo. Srdce cítila až v krku.
"V pohodě?" šeptl Terry, když se přizpůsobila jeho rychlé chůzi. V pohodě? On se ptá, jestli je v pohodě? Klepala se jako osika, rozhodně nebyla v pohodě. Přesto kývla na souhlas. Terry byl jediný, kdo věděl o jejím strachu z toho místa, ale stejně chtěl, aby tam šla. Rozhodla se, že si to s ním později vyřídí.
"Nějak jsme nedomysleli, co tu budem dělat," ozvala se Annabelle, jejíž pohled byl stále zabodnutý v displeji mobilu. Ať se snažila jak chtěla, hlas měla roztřesený. Taky byla z toho lesa vyděšená, to na ní Wendy poznala.
"To musíme něco dělat? Nemůžem se jenom procházet?" ohradil se Terry nabroušeně. Pokud ho něco dokázalo naštvat, pak to byly tyhle řeči. Wendy najednou zastavila.
"Co se-" nedokončil. Jednoduchým gestem mu naznačila, ať je potichu. Tehdy to taky uslyšel. Hlasy.
Určitě se nepletla. Tentokrát to bylo skutečné, tentokrát to nebylo jen v její hlavě. V lese se nenacházeli sami. Za stálého běhání mrazu po zádech se natiskla k nejbližšímu stromu. Částečně slyšela ten rozhovor, ale neměla z něj dobrý pocit.
"...musíme něco udělat, takhle to dál nejde."
"Vím to, ale teď se przradit nemůžeme, čistokrevní sledujou každej náš krok. Je to prostě moc riskantní." Zatímco první hlas byl dívčí, druhý byl mužský.
"Asi jo, ale... to nicnedělání mě prostě dohání k šílenství. Kdyby se tak dalo něco dělat... už prokleli i Joanne, a..."
Ozvalo se zaječení. Vysoké a pronikavé, mohlo patřit jediné osobě - Annabelle. Ve Wendy poskočilo srdce. Toho jekotu si nešlo nevšimnout. Bleskově se otočila, už si nedávala pozor na to, jestli dělá hluk.
"Poběžte!" křikla na Terryho a sestru a sama se po svém příkazu vrhla mezi stromy. Najednou se jí zamlžil zrak. Ztratila smysl pro orientaci a klopýtla. Vůbec netušila, co se to děje. Hlava se jí točila a smysluplné myšlenky se úplně vytratily. Neměla nejmenší ponětí, co bude dělat. Blížily se k ní kroky... Někdo ji vzal kolem ramen a zvedl ze země. U ucha jí zazněl hlas patřící Terrymu: "No tak... rychle..."
Táhl ji napříč lesem. Připadala si jako slepá, a každou chvíli zakopla o vyčnělý kořen, kámen, nebo spadlou větev. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že za sebou slyší dupot.
"Kde je An-Annabelle?" vyrazila ze sebe s posledním zbytkem kyslíku.
"Běží před námi," řekl. Málem se nohama zapřela do země, jak se vyděsila. Pokud Belle běží před námi... kdo to tedy běží za námi? Jakoby Terryho napadlo to samé, přidal do kroku. Nebýt jeho ruky, která držela její loket v železném stisku, už dávno by ležela na zemi.
Najednou ji ozářilo světlo a vše se zase vyostřilo. Stáli na kraji planiny za lesem. Wendyin dům stál asi sto metrů pod nimi, stačilo seběhnout šikmý svah. Z dálky viděla jak Annabelle právě otevírá mohutné, vchodové dveře.
Na místě stáli sotva desetinu vteřiny, pak se bleskovou rychlostí hnali vpřed. Jakmile Terry zjistil, že jeho kamarádka je opět schopna běhu, pustil ji. Kroky za nimi utichly, ale přesto Wendy nenašla odvahu se otočit. Teprve když zabrzdila u první, šedě omítnuté zdi, její pohled se stočil k lesu. Přesně jak očekávala, nikoho nezahlédla. Ale tohle se jí nezdálo, tohle nebyla jedna z těch nočních můr, kdy se probudí zmrzlá a vyděšená se zjištěním, že se jí vše jen zdálo, že to nebyla skutečnost - protože tohle, tohle je realita.
"Co se to tam, sakra, stalo?!" připoměl se Terry a divoce rozhodil rukama. Wendy jen zavřela oči a vydechla. Zpětně si přehrála rozhovor, který vyslechla v... na tom místě. Prokleli? Kdo koho proklel? A... proklel? Copak něco jako kletby existuje? Ano, možná v jejích snech, ale znovu... tohle nejsou sny!
"Wendy, slyšíš mě?" Zmateně otevřela oči, aby se střetla s pohledem těch jeho, zelenomodrých. Přerušil svůj monolog jen kvůli tomu, že ho nevnímá. Chabě přikývla.
"Terry, možná bys měl jít domů. Pro dnešek to stačilo." Zatvářil se nevěřícně.
"To s tím ani nic neuděláme? Necháme to jen tak?!" namítal plamenně a nevšímal si netrpělivého výrazu v její tváři. Byla unavená, hladová a vystrašená, což se dobré kombinaci nepodobalo ani zdaleka.
"A co s tím chceš dělat? Toužíš se tam vrátit? Chceš zavolat policii? V podstatě se tam nic nestalo, jak bys jim to vysvětloval? Mysleli by si že jsi blázen. Nebuď hloupý." Svěsil ramena.
"Zní to rozumně, ostatně jako všecko co řekneš. Takže já půjdu, uvidíme se zítra," vzdal to nakonec a ještě než opustil pozemky patřící její rodině, věnoval jí medvědí objetí. "Buď opatrná a nechoď do toho lesa sama."
Usmála se. Jako by se tam před pár vteřinami chtěla mermomocí vrátit ona. "Neměj strach," ubezpečila ho, otočila se a zmizela v domě. Okamžitě se k ní doneslo několik rozrušených slov. Zdálo se jí to, nebo se těch rozhovorů dnes vedlo více než v jiných dnech?
"... až ve dvaceti."
"Teď už s tím nic nenaděláme. Musí to vědět. Obě."
"Souhlasím."
Měla neblahý pocit, že matka s otcem mluví o ní a Annabelle, která jim pravděpodobně všechno vyklopila. Ale co musí vědět? Vstoupila do kuchyně a v ten moment se na ni upřely zraky všech přítomných, mezi kterými kupodivu zahlédla i babičku, jejíž pokoj byl tím jediným místem, kde se zdržovala.
"Co se děje?" otázala se podezřívavě. Když nikdo neodpověděl, přimhouřila oči. Přestávalo se jí to líbit, ať už šlo o cokoliv.
"Zajdi za Annabelle do pokoje, za chvilku přijdeme," požádala ji matka s laskavým úsměvem, což mělo lehké uklidňující účinky. Poslechla.
Annabelle seděla na posteli a četla si nějaký stupidní, dívčí časopis. Wendy nemohla uvěřit, že její mladší sestra čte ty blbosti i v takhle vypjaté situaci. Nebo to prostě nevnímala? Dalo se to tímhle způsobem vypnout?
"Belle?" ozvala se ode dveří. Mahagonová hlava se zvedla od barevných stránek.
"Co se děje?"
Wendy za sebou zavřela dveře, založila si ruce na prsou a udělala několik kroků směrem k sestřině posteli.
"Děláš si legraci? Copak jsi nepostřehla nic z toho, co se stalo v tom zatraceným lese?!" rozčílila se. Annabelle uhnula pohledem.
"Nechtěla jsem tam tak křičet, promiň."
"Tak proč jsi teda křičela?"
"Já... toho pavouka jsem se vážně lekla, a..."
"Pavouka? Prozradilas nás kvůli blbýmu pavoukovi?!" rozkřičela se Wendy. Nechtělo se jí tomu věřit.
"B-byl vážně obrovskej... fakt velkej, a odpornej..." pípla Belle tak, že bylo obtížné ji slyšet. Když se Wendy nadechovala k hrubé odpovědi, dveře se otevřely a dovnitř vešla teta Megan.
"Pojďte dolů," přikázala jim stroze a sama odešla.
Wendy a Belle si vyměnily vyděšené pohledy a rozpory byly tytam. Měla strach z toho, co bude následovat, ale přesto za pár minut seděla na koženkové pohovce v přijímacím salonku. Všichni členové rodiny (kromě Annabelle, která seděla vedle ní) stáli naproti v jedné řadě s pohřebními výrazy, jako by šli na popravu.
"Sice je to předčasné, ale vzhledem k okolnostem... je zkrátka nutné vám něco sdělit," začal otec slavnostně a hrdě zvedl bradu. Wendy dost často přepadával pocit, že to má po něm.
"Něco velmi důležitého," dodala matka se zvláštním leskem v očích.
"Tak co je to?!" nevydržela to Annabelle a vybuchla. V jiné chvíli by ji všichni okřikli, ať není drzá, ale tohle byla opravdu... výjímečná situace. Místnost na chvíli ovládlo ticho, které přerušila teta.
"Jste čarodějky."
První Wendyina myšlenka odkazovala na to, že se teta samou samotou zbláznila, druhá zvažovala, že vtipkuje. Pak si uvědomila, že přemýšlí o tetě Megan, která má k bláznovství daleko a bohužel postrádá i smysl pro humor. Z přemítání o tetině zdravotním stavu ji vyrušil hysterický smích vycházející z Bellina hrdla. S pozvednutým obočím se k ní otočila.
Její sestra se smíchy lomila v pase a po tváři jí stékala jedna jediná, velká slza. Rodiče se ale mračili, očividně jim to vtipné nepřipadalo.
"Annabelle Courtney Gibsonová, byla bych moc ráda, kdybys zodpovědně přistupovala alespoň k této věci," překřičela její smích matka. Annabelle okamžitě zvedla hlavu a po veselém rozpoložení teď nebylo ani památky.
"Vy to myslíte vážně?" Ani se nemusela ptát, pohledy jejích rodičů vypadaly dost výmluvně.
"Nikdy jsem nebyla vážnější," potvrdila jí to teta s vyčerpaným protočením očí.
"Ale... to není možné... vždyť..." namítala Wendy a mezitím se snažila poskládat si myšlenky. Tohle přece... neexistuje. Nic z toho! Teď se štípne a probudí se ve své posteli s vědomím, že tohle je jen další noční můra. Nic z toho není skutečné, nic. Matka se najednou vyklonila z řady, klekla si před Wendy a konejšivě jí položila ruce na kolena.
"Broučku, copak se ti nikdy nestalo nic divného? Nikdy jsi neslyšela nebo neviděla něco, co ostatní ne? Nikdy jsi neslyšela hlasy, nebo neměla divné sny?" Matčina slova jí dávala smysl, ale její mozek tohle zkrátka odmítal připustit. Zavrtěla hlavou a zavřela oči. Zhluboka se nadechla a vydechla.
"Jak to?" bylo první, co pak vypustila z pusy.
"Tenhle dar máme všichni. Je geneticky dáno, že vy jej zdědíte."
"Počkat, to jako fakt? Proboha... to je úžasný! Nemůžu tomu uvěřit!" vypískla Belle nadšeně, ale tuhle radost s ní Wendy nesdílela. Vysmekla se matce a vyběhla do horního patra jejich rozlehlého domu. Jakmile dopadla na matraci své postele, rozbolel ji žaludek a srdce vynechalo pár úderů. Sice ještě nebyla úplně přesvědčená, že jí rodiče řekli pravdu, ale na druhou stranu... oni nikdy nelžou. A nevtipkují. Vztekle praštila do polštáře ležícího jí vedle hlavy. Copak nemůže být normální? Copak nemůže mít život jednodušší? Potřebovala se někomu svěřit, ale Terryho už dnes nechtěla obtěžovat, takže na řadu přišel neživý přítel. Deník v černých pevných deskách s velkou samolepkou Mickey Mouse.

  1. 2. 2012
Čarodějka? Jako vážně? A horší zprávu už nemáte? Jako by nestačilo, že se do mě Anita pořád naváží a sestra otravuje, ale teď přichází na řadu další úchylnost. A můžu za to poděkovat rodičům, protože je to dědičný! Ne, teď se chovám blbě. Vážně, nejradši bych skočila z pořádně vysokýho místa, pokud se k té čarodějnické věci nepočítá taky nesmrtelnost, což už by bylo fakt moc. Nejsem si tak úplně jistá, co se po mě teď čeká. Mám chytat malý děti, vykrmovat je a pak si z nich dělat polívku? Nebo co? Jsem zmatená, opravdu moc, moc zmatená. Nemám náladu na další dramata, dneska jich už tak bylo dost. Utíkat před někým v lese a pak se dozvědět že jsem stvůra... div, že mě ještě neodvezli do blázince. No, možná se jenom bojí, že bych je proklela... Počkat! Přesně o tomhle se bavila ta holka s tím klukem v lese. Říkala něco o tom, že už někoho prokleli... zatraceně!

Zvedla hlavu od napůl popsané stránky a pohled zabodla do zdi. V hlavě se jí sráželo tisíce myšlenek. Pokud věc jako je prokletí souvisí s tím... čarodějnictvím, nemohly o tom mluvit i ty osoby v lese? Bylo... bylo to možné? Ale ona se zeptat nemohla, její hrdost jí to nedovolovala. Nejradši by okamžitě zavolala Terrymu, aby to s ním pořádně prodiskutovala, ale opravdu ho teď nechtěla ničím zatěžovat, určitě měl hlavu pořád plnou toho dění v lese, což ona ostatně taky.
Zaklapla desky deníku a převrátila se na záda. Nemohla si pomoct, pořád se v myšlenkách vracela k tomu rozhovoru. Snažila se vzpomenout si na cokoliv, co by jí poskytlo další vodítko k dalším úvahám. Při její povaze nešlo jen nečinně sedět a zírat do zdi. Musela jednat. Jakkoliv.
Dveře se najednou prudce rozletěly a dovnitř vpochodovala Annabelle, aniž by zapoměla jimi za sebou důkladně prásknout. Ruce měla položené na bocích a v očích jí svítily bitevní ohýnky. Wendy se na posteli podepřela lokty a odměřeně na ni pohlédla.
"Myslela jsem, že klepat umíš. Co chceš?"
"Víš jak je teď máma smutná? Totálně ji tvoje reakce zničila! Vážně se chováš jako kráva, Wen," zahájila svůj proslov Ann. To Wendy rozčílilo.
"Víš co? Zamysli se trochu, jestli to s tím tvým titěrným mozkem vůbec dokážeš! Kolikrát za život se člověk dozví, že je nějaká zmutovaná příšera?! A to čekáš, že až se to dozvím, budu tu po domě poskakovat štěstím jako... jako ty?! Nejsem tak blbá, abych to považovala za výhodu!" křičela. Annabelle mezitím zbledla a nasucho polkla. Takhle otevřeně sestru ještě mluvit neslyšela. "A teď se laskavě otoč a vypadni." dokončila s ledovým výrazem v obličeji, že nešlo jinak než poslechnout, což Belle taky udělala.
Wendy dopadla zpět na matraci a zavřela oči. Z i jí neznámého důvodu trhaně zavrtěla hlavou. Asi už vážně začínala šílet. Tesně před tím, než jí nitro rozsápal spánek ještě našla sílu si skopnout z nohou boty.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 29. ledna 2013 v 14:11 | Reagovat

Hej, no, já říkám, že blog.cz neumí počítat. Stává se mi to hodně často, že pak kapitoly musím kouskovat, je to na pěst mezi oči -_-
Kapitola drsná. Líbí se mi, že se s ničím nepářeš. Vlastně tahle povídka se mi zdá celá celkem nepárací :-D Její rodiče to na Wendy a Belle vybalili, tys to vybalila na nás, why not? :-)
Super, těším se na čtvrtek, abych se dozvěděla něco víc. Není nic horšího neř čekání na další kapitolu.

2 Vicky Vicky | Web | 29. ledna 2013 v 19:11 | Reagovat

super :-D Tohle není skvělá zpráva :D Jo, Annebelle mi připomíná spíš desetiletou holku s tím svým chováním :D Pro to bych měla pochopení ještě před rokem, ale teď se mi ty příšery taky začínají hnusit... Vždyť je tak skvělý být normální :-P *říká holka NAPROSTO NORMÁLNÍ :'DD * Moc se těším na další kapitolku, jsem zvědavá, co zase sesmolíš, protože ať už to bude cokoli, nudit se u toho nebudu :-D :-)

3 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 15:55 | Reagovat

Tak jo... Vše jsem si urovnala v hlavě a poté, co jsem toto dvakrát přečetla a ujistila se ve svém názoru, jdu komentovat...
Takže... kde začít? Většinou jsi psala z pohledu holku, která je buď v pohodě, normální nebo z pohledu rebelky. A teď BUM! a z další postavy je klidná holka, která má na vše logický názor, je klidná a rozmýšlivá... Co si o tom myslím? Dokonalé! Tohle bych teda fakt nečekala!
Terry i Belle jsou úžasné postavy. Celé to zní naprosto věrohodně, tajemně a prostě... Nemám slov! Tahle povídka se mi čte úplně sama a člověk z ní dostává dojem, že se to vážně může stát. Příběh mě pohltil a děj mě naprosto zmátl... Nemůžu se dočkat další kapitoly!!! :-D

4 Jane Jane | Web | 31. ledna 2013 v 13:53 | Reagovat

Páni, nádherná kapitolka, teprve teď jsem se konečně rozhodla napsat ti komentář, a teprve teď jsem si všimla že opět píšeš na tento blog!!! jsem prostě nadšená! Tvé články mi strašně moc chyběli,  já vím... všimla jsem si toho trochu později... ale to doufám nevadí. A hlavně tento příběh budu určitě taky číst je opravdu moc, moc pěkný!!! Tvá Jane :-D

5 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 1. února 2013 v 18:54 | Reagovat

[1]:  Občas lituju, že jsem se vracela, asi se opět přestěhuju... né, sranda, kvůli počítání mi to za to nestojí, jsem tu asi... spokojená? Nejspíš. :D Asi tak no. Jo no, miluju akci, nemohla jsem si pomoct :D Naprosto ti rozumím. To mi připomíná... co milované OŽ??? (psí oči) :)

[2]:  Záměr, ale začíná mi lézt na nervy :D Proboha, jsme na stejné myšlenkové vlně! :D V to doufám :))

[3]:  No, chtělo to nějakou změnu, chtěla jsem někoho, kdo mi bude nějak... podobný, i když... nedá se o mě říct, že bych byla klidná, rozmýšlivá, s logickým názorem... no nic, začínám blekotat (to na mě asi působí éter :DD) Děkuju, mám radost, že se ti to líbí :)

[4]:  Děkuju a znovu děkuju, ty mě dojímáš :DD Nevadí, stává se :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.