Stav: Veselá
Jsem závislá na: Hudbě
Čtu: Wolfgang Hohlbein - Nad propastí
Poslouchám: Immediate Music - Catch the falling sky

SK - 1. Kapitola 2/2

31. ledna 2013 v 22:43 | Lucianne Gray |  Srdcový Král
Druhá část první kapitoly, sice trochu později než jsem plánovala, ale přece. Je to tak kratší část, jak jsem psala, ale s tím bohužel nic nenadělám. Asi mi navíc blbne Word, protože předtím mi to ukazovalo 10 popsaných stránek a najednou je jich jen devět. Nevím, ale text zůstal naštěstí celý. Jinak, co vysvědčení? Jsem se sebou celkem spokojená, mám jen čtyři dvojky a to z matiky, fyziky, zemáku a přírodopisu. Klasika, ale stejně jsem za to ráda. Až na to, že jsem myslela že učitelce střelím dělo, když plkala rádoby nenápadné poznámky k tomu, jak jsem musela o tu dvojku matikáře prosit a o tom, jak jsem měla loni trojku z češtiny. Vážně děsně nenápadný. Jinak si kapitolku druhou část užijte a předem... opravdu nevím, kdy bude druhá, jde mi to strašně pomalu. Ale snad mě napadne něco jako básnička nebo jednorázovka na téma Dramione... uvidí se. Je možné, že kapitola nepřibyde ani tento další týden, protože opravdu... se to vleče.
PS: S novým dessem spokojená nejsem, nesedí mi stránka a strašně se mi... nelíbí, ale snad vydrží co nejdéle. Pokud ne, tak... můj názor znáte.



Z příjemného snu o tom, jak se prochází po pláži vedle kluka se zastřenou barvou vlasů ji vytrhlo pískání konvice na čaj. Rychle otevřela oči. Snídaně, které se účastní všichni obyvatelé domu (kromě babičky) mohla začít. Na chvíli zadoufala, že to všechno byl jen jeden hrozný sen, ale pak zjistila, že leží ve stejné pozici v jaké včera usnula a naděje se rozplynula jako mlžný opar nad městem pod náporem prvních slunečních paprsků.
Vyškrábala se zpod lehké deky, do které se v noci zamotala a šla se trochu zkulturnit, což znamenalo rozčesat provazce slámových vlasů, provést ranní hygienu, oči barvy hořké čokolády obtáhnout černou tužkou a hodit na sebe přijatelné oblečení. Chvíli uvažovala o tom, jestli by si někdo všiml kdyby nepřišla, ale pak tu myšlenku zapudila jako otravný hmyz. Kdyby se snídaně nezúčastnila, předhazovala by jí to Annabelle ještě dva měsíce poté.
Váhavě položila nohu na první schod, který na rozdíl od ostatních nevrzal, a zatajila dech. Domem se neslo pouze šplouchání horké vody na čaj a cinkání skleniček na džus. Zatím nikdo nevěděl, že stojí nahoře a je připravená se kdykoliv otočit a vrátit se do bezpečí svého pokoje. Zhluboka se nadechla a udělala další krok, přičemž když schod zanaříkal, bezděky se přikrčila. Teď už se nemohla nepozorovaně vrátit zpátky a dělat že zaspala. No tak, odvahu!
Přijít do jídleny bylo jako jít na vlastní popravu. V čele dlouhého stolu seděl otec, po jeho pravici matka a vedle ní Annabelle, která musela při jídle čelit podezřívavému pohledu tety Megan z protější strany. A přímo naproti matce, tam, na tom bezútěšném místečku vedle otce, tak přesně tam si teď měla Wendy sednout. Po tom drzém výstupu včera odpoledne a po hádce se sestrou tam teď musela být s nimi.
Neurčitě broukla něco o hezkém ránu a posadila se na své obvyklé místo. Pohled zavrtala do talíře plného jablečné ovesné kaše a nasucho polkla. Rukou pevně sevřela lžíci a začala se ve snídani nimrat. Přehazovala jednotlivé vločky ze strany na stranu a jen párkrát předstírala že něco z toho jídla končí v jejím žaludku. Myslela si, že ze samého ticha zešílí. Položila lžíci a roztřesenou ruku natáhla ke sklenici s džusem. Jakmile se napila, měla pocit jako by už do sebe nemohla vpravit ani sousto té břečky, co si nechala říkat ovesná kaše. Přesto se znovu chopila lžíce.
"Sundej ty lokty ze stolu, holka," napomenula ji teta a sjela její obličej káravým pohledem. Nějaký vnitřní impulz ji donutil odvrátit zrak od talíře a podívat se na matku sedící naproti ní. Nebyl to dobrý nápad. Rty měla sevřené tak, že připomínaly tenkou čárku a na čele se jí rýsovalo několik vrásek. Ovšem když pohlédla na Wendy, nepatrně se usmála a věnovala jí pohled, který ji měl nejspíš uklidnit. Možná to znamená, že není tak naštvaná jak tvrdila Annabelle, pomyslela si Wendy a okamžitě se zase podívala na svou snídani. Žaludek jí udělal kotrmelec. Odsunula talíř a po zádech jí přeběhl mráz.
"Dneska nějak nemám hlad. Omluvte mě."
Zvedla se od stolu a za pohoršených pohledů se odebrala do svých komnat. Poté co si dopřála krátkou, horkou sprchu se nasoukala do teplého oblečení a po telefonu si domluvila s Terrym sraz u lesa. Neobtěžovala se rodičům oznámit, že jde ven protože jim stejně nikdy nezáleželo na tom, kdy se vrátí. Včerejší den byl jen výjímkou, a dneska s sebou proto nemusela vláčet i Annabelle, která by zase akorát všechno vyžvanila.
Chtěla Terrymu říct o všem, co se včera stalo, o všem. Možná, že až se dozví že jeho kamarádka je nepovedenou hříčkou přírody, vykašle se na ni, ale... prostě se potřebovala někomu svěřit a deník to bohužel nezachránil.
Už z dálky viděla jeho vysokou postavu korunovanou zrzavo-blond vlasy dlouhými po ramena. Zachvěla se jí brada při představě, co všechno mu bude muset říct. Ale už učinila své rozhodnutí, a její hrdost jí bránila jej vzít zpět. Zahlédla jak zvedl ruku a mocně zamával. Už ji taky zaregistroval. Přidala do kroku a za pár vteřin už čelila jeho širokému, zářivému úsměvu.
"Ahoj, Wen," pozdravil ji a posadil se na kámen ležící kousek od nich. Pak si všiml toho, jak zoufale se tváří a úsměv mu trochu ztuhl. "Co se děje?"
"Já... nevím jak začít..." zasekla se Wendy a sedla si vedle něj. Tohle bylo obtížné, sama se ještě nerozhodla, že tomu bude věřit. Jenže... zrátka cítila, že je to pravda, že je čarodějka.
"Tak podívej... to co ti teď řeknu, bude pravděpodobný, asi jako to, že dneska přijede Jared Leto a podepíše ti všechna cédéčka co od něj máš," začala odlehčeně. Terry se zašklebil.
"Díky za naději."
"Ale chci, abys mi věřil a nezačal hned volat ústav pro duševně postižený," pokračovala, ignorujíc jeho slova. Terry se se zájmem narovnal a položil jí ruku na rameno.
"Fajn, pokračuj. Začíná to být zajímavý." Zhluboka se nadechla a zavřela oči. V posledních dnech už poněkolikáté.
"Já jsem ča-čarodějka," vykoktala. Terryho ruka rázem sklouzla z jejího ramene a nastalo ticho. Ani se neodvažovala dýchat. Jejím vnitřním klidem otřáslo, když její nejlepší přítel nepromluvil ani po třech minutách. Ještě víc jím otřáslo, když zjistila, že jí pořád nechybí kyslík. Prudce otevřela oči a periferním viděním zaregistrovala jeho ohromený výraz. Alespoň se hned nezačal smát, to je dobrý začátek.
"Tak to je dobrej vtip," zareagoval konečně, ale jeho hlas vůbec nezněl pobaveně, spíš nejistě, jako by doufal, že jeho slova potvrdí.
"Kéž by byl," hlesla a sehnula se pro hrstičku bílého sněhu. Okamžitě se jí v horké dlani začal rozpouštět. Ozvalo se fascinované zalapání po dechu.
"To jako vážně? A to... to vrháš nějaký ohnivý koule, jsi nesmrtelná, žereš malý děti a podobně?" Navzdory vážnosti situace se neubránila uchechtnutí.
"Ne, sama ještě nevím, co umím. Jestli vůbec něco, jestli to nebyl jenom jeden velkej omyl. Třeba se rodiče spletli." A pak mu začala vyprávět o všem co se předešlý den stalo.
"To si děláš srandu?! To vám to jenom tak řekli?" nechápal.
"Jo. Jenom tak." Ještě teď pěnila, když si na způsob oznámení vzpoměla. Ještě pěnila, když si vzpoměla na to, jak se k ní po jejím útěku chovala Annabelle.
"Já bych tě rád uklidnil, ale tak nějak nevím, co mám na to říct. Snad jenom to, že... moje kámoška je čarodějnice!" Poslední slovo skoro zakřičel. A k Wendyinu údivu zněl nadšeně. Zvedla hlavu aby se pohledem setkala s tím jeho.
"Ty... ty z toho máš radost?" zeptala se užasle a Terry ji obdařil výrazem to-se-musíš-ptát-?, jako by byla úplně blbá.
"Tak znovu. Moje kámoška je čarodějka!" Pořád jí to jaksi nedocházelo a tak protočil očima, zvedl se a postavil se přímo naproti ní. "Pro ty, kteří to nepochopili... čarodějnice jsou známé svými magickými schopnostmi, kterými mohou pomáhat prostým smrtelníkům s naprosto triviálními záležitostmi, jako je třeba domácí úkol z matematiky, nebo chemie, nebo sbalení holky svých snů, nebo... nevím, sakra, domysli si něco sama," dokončil svůj monolog doprovázený moudrými pohledy směrem k ní.
"Aha, takže jestli to dobře chápu, tak chceš, abych ti vylepšovala známky a zvyšovala tvý společenský postavení?"
"Přesně tohle chci."
"Jo, a čemu jsi na větě 'Sama ještě nevím, co umím,' nerozuměl?"
"To myslíš doslova?"
"Nedělej ze sebe blbečka."
"To by mě ani nenapadlo, na to jsem moc chytrej. A hezkej."
"Nevím o tom, že zrovna zrzavá barva vlasů je momentálně populární. Nebo mi něco uniklo?"
"To teda uniklo. Mám zrzavo-blond vlasy!" Mávla lhostejně rukou.
"To je fuk, teď řešíme tu kouzelnou věc."
"Pravda," rezignoval a posadil se zpět vedle ní. "Co... co s tím hodláš dělat?" Znaveně vydechla a složila si obličej do dlaní. Opravdu to bylo jen zdání, nebo se teď její nevědomá gesta opakovala v kratších frekvencích než obvykle?
"Nemám tušení!" vyhrkla a v jeho obličeji se svářel výraz soucitu a nechápavosti.
"Proč jsi s tím teda šla za mnou?"
"Nevím. Potřebovala jsem to ze sebe nějak dostat. Asi?" zvedla hlavu, se zvedavě pozdviženým obočím. "Nebo jsem možná potřebovala nějakou radu, kterou mi ty samozřejmě nejsi schopen poskytnout. Ovšemže nejsi, o téhle věci bych s tebou ani neměla mluvit."
"Hele, nebudu lhát. Šokovalo mě to, ale... jsi moje kamarádka a já bych se ti měl snažit pomoct v jakoli bizarní situaci. No, ale aby sis nedělala naděje, fakt z tebe mám teď trochu strach a pořád si nejsem jistej, jestli sis ze mě jenom nedělala srandu. Protože jestli jo, vážně je to dost ujetej vtip." Zvedla hlavu a věnovala mu úsměv, o kterém doufala, že byl uklidňující.
"To, že jsem čarodějka ještě neznamená, že mám v mozku vzduchovou bublinu. O tomhle bych nikdy nevtipkovala."
"Tak to... je dobrý vědět," poznamenal s lišáckým úsměvem a šťouchl ji loktem do boku.
V přítomnosti nejlepšího přítele se jí podařilo na chvíli zapomenout, na to, co jí včera vysloužilo hádku s Belle. Jenže když dostatečně pomluvili Nitu Morrisonovou a běžecké výkony Troye Stonea, bylo téměř pět hodin odpoledne. Nechtělo se jí věřit, že ten čas tak utekl, ale její hodinky nelhaly. Když se s Terrym loučila před domem, opět její mysl ovládl strach. Strach z toho, co se bude dít. Strach z dalších novinek. Vytušil, jak se asi cítí a tak ji povzbudivě poplácal po rameni.
"Zvládneš to. Buď silná a zítra mi události dnešního večera dopodrobna vylíčíš. Nemůže to bejt tak hrozný, jak myslíš." Jen se usmála, nemělo cenu ho přesvědčovat o opaku. Věděla své. A její myšlenky byly bohužel správné.
První co uviděla když vstoupila do domu, byla poskakující Annabelle. Z její tváře přímo čišelo nadšení. Co víc, ona úplně zářila, což rozhodně neznamenalo nic dobrého.
"Co je?" zamračila se Wendy a pozorovala ji.
"Měsíc bez školy, chápeš to?! Úplně miluju bejt čarodějkou!" Pokud to bylo možné, zamračila se blondýnka ještě víc.
"Co to zase plácáš? Jakej měsíc bez školy?" Opravdu měla v hlavě zmatek. Navíc byla rozčarovaná z prudkého návratu do zdejší pokroucené reality, nikdo po ní přece nemohl chtít, aby vrhala po každém zářivé úsměvy.
"Mluví o tom, že následující měsíc se budete učit doma. Nemůžete chodit do školy a zároveň si zvykat na pravidla života čistokrevných čarodějů," promluvil otec, který se v dobu jejich 'rozhovoru' připlížil do haly i s matkou. Tohle Wendy zaujalo. Podezřívavě pozvedla obočí. Nelíbilo se jí, kam jeho narážky směřují. Nic z toho se jí nelíbilo, páchlo to... nadpřirozenem. A pořádnou snobárnou.
"Na jaký, k čertu, pravidla?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 1. února 2013 v 9:15 | Reagovat

Ajéje, tohle nevypadá moc dobře :D Wendyini rodiče včetně té tety mi nahánějí husí kůži. :-! Ani bych se nedivila, kdyby se z nich Wendy zbláznila. Chudák.
Hrozně se mi líbí vztah mezi Wendy a Terrym. :-) Takový správňácký kluk se smyslem pro humor... Jo, a jsem ráda, že hned Wendy neodsoudil, že jí uvěřil. ;-) Doufám, že se mu nic zlého nestane, jak už to u mně sympatických postavách bývá :D
Tak ti přeju hodně energie do psaní, doufám, že se téhle povídky hned tak nepustíš, protože jsem se do ní hned jako do všech ostatních zamilovala a budu každým dnem netrpělivě čekat na další kapitolu!! :-)

2 Jane Jane | Web | 1. února 2013 v 14:10 | Reagovat

páni, krása, ta povídka mě chytla, až moc... :D  :-D  ;-)

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 1. února 2013 v 18:25 | Reagovat

wow, je to úžasné :-)

4 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 1. února 2013 v 18:46 | Reagovat

[1]:  Jo no, je mi jí líto.. :) Chtěla jsem pro ni někoho, kdo ji vždycky podrží a pochopí, a holka mi do téhle role moc neseděla. Takže přišel na řadu Terry. :) Taky doufám že se mu nic nestane, ale znáš to, člověk nikdy neví... :D Děkuju, no, budu se snažit :))

[2]:  Děkuju, jsem za to ráda. :D

[3]:  Díky ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.